Na Moravu jsme se těšili. Nevím jak vy, ale já mám pořád stejně tendenci tomu říkat „Jeseníky“, vy ne? Z map, které byly k dispozici to bylo o dvou RZtách, které jsem neznal a Jívové, která se jela ve stejném směru jako minulý rok. A na tu jsem se tedy hodně těšil. Je to krásná a těžká zkouška, která fakt umí prověřit rozpis i tempo.

Jirka se klasicky nalodí v Humpolci a první kilometry rozebíráme těžká témata jako změnu klimatu a tak. Ano, i to umíme. Valíme si to směr Brno s objížďkou mimo D1, právě přes Brno, protože prostě zase premávka nepremává. Do Šternberka dojedeme na pohodu a jdeme vyřídit adminu. Tam se mě milý pán ptá, jestli jsem poslal na mail dopředu kopie dokladů. No a znáte mě, že já tyhle kopie osobních dokladů prostě nerad. Protože si takhle už na mě jednou někdo půjčil peníze. Proto. Tímto zdravím pána z přejímky, který se i prozradil, že tyto blogy čte. Což mi připomíná, že jsem zapomněl stejně pozdravit pána z přejímky z Vyškova, kde mě taky přivítal se slovy „nebojte, kopie dokladů po vás nechci, čtu vaše blogy“. No je vidět, že můj pokřivený charakter mě zjevně už předchází :-). Na Moravě to bylo o to vtipnější, že hned vedle seděla paní Mynářová a ta svým přísným tónem už na mě šla „jak to, je to v ZU“. A tentokrát má pravdu, fakt to tam bylo. A já to zcela vědomě nedodržel. Já se jen hezky usmál a než jsem stačil něco říct, tak Jirka haleká „vždyť ho znáte, to je zase on“. Paní Mynářová se usmála „jo, to jste vlastně vy“ a v pohodě. Tak jsem ještě nechal roztát ledy, když jsem jí řekl, že tentokrát v servisu nebudu jezdit v protisměru.

O co šlo? Incident opět z Vyškova, kde jsem v pátek, když se servis staví, popojel 50 metrů po ploše v protisměru, abych to celé neobjížděl. Nelenila, doběhla si ke mně a hrozně mě tam seřvala. A já se omlouval jak ve škole. Ale tohle já beru, porušil jsem pravidla daná biblí jménem ZU a spol, přichází zpětná vazba :-).

Z přejímky jedeme zpět do Olomouce, kde máme nejen bydlení, ale Jarrrda s Petrem rovněž večeřeli, že se máme připojit. Byla to krásná, tak čtyřhvězdičková restaurace, kde večeřeli místní fitness dívky s drahými provozními náklady, řekl bych. A protože jsme to nevěděli, kam jdeme, tak my tam přišli v bundách Opel Motorsport jak nějací dřevorubci. Ale to „médium“ jsme si nedali, úplnou ostudu jsme neudělali. Aj 3Kčs dišgréci jsme nechali, nejsu žgrt.

Ubytování máme v Olomouci v Jízdárně, už jsme tam kdysi jednou byli, tuším v roce 2015. Je to krásné ubytování, hned vedle je kvalitní restaurace, točí plzničku, prostě všechno správně. I když to nebyla nejekonomičtější varianta, tak ta představa, že budeme mít dobrou restauraci hned vedle ubytka mě lákala. Pořád jen někam přejíždíme, když chceme na pivko nebo večeři. Jenže ráno, když jsme tam chtěli jít na snídani se však na dveřích dočteme, že pro nemoc je zavřeno. Takže žádná snídaně, žádná večeře, žádné plnotučné plzeňské a zase budeme za jídlem cestovat, protože to byla v okolí jediná restaurace.

Pátek, den seznamovacích jízd. Enormní množství mlhy….jako veliký :-). Jiřík se rozhodl najíždět nejprve RZ1, tu dvakrát po sobě a pak se přesunout na RZ2 a RZ3 a zase dvakrát po sobě. Co se týče letošních rychlostek, tak abych byl upřímný, loňské se mi líbily více. Zejména RZ1 (nakonec osudová) se mi nelíbila ani trochu. Přišla mi příliš sterilní, hodně rychlá, čistý široký asfalt, nic moc se na ní nedělo (teda jako v tu chvíli). Až na tu mlhu, ta byla fakt brutální, odhadovat vzdálenosti byla zábava, protože jste viděli jen tak pár desítek metrů před sebe.

K fotce výše, ten foťák to trochu rozjasní, ve skutečnosti jste toho viděli mnohem méně. Na přejezdu mezi rychlostkami jsme taky našli možná předzvěst, jak dopadnou všechny benzínky, až nastoupí ta elektromobilita na plné kule. Hezká budoucnost, že?

RZ2 už byla celkem pěkná, zejména do prvního retardéru. Úzké, po pěkné zrádné cestičce, za stromy, rychlé katy, taková fakt pěkná rychlostka. I tady byla mlha, ale menší. Nicméně jako trefit „300 retardér zleva velký, 400 pravá tři“, když vidíte tak na 50 metrů před sebe, to chce fakt odvahu. Modlíme se, aby v závodě žádná mlha nebyla. Top strop je tady prostě trojka, neboli Jívová. To je pro mě fakt kus nádherné zkoušky. Nejprve si to dáváte z kopce dolů v rychlém, na jedné straně svodidla, na druhé kopec, skála nebo co to je. Klouže to tam, všude listí nebo takový ten štěrk, ale dá se jet fakt rychle. Mění se tu charakter tratě, asfaltu, rytmus, všechno správně. Jedete jak po úzkém, tak najednou na široké silnici, jsou tam díry i hladký asfalt, prostě všechno. Pro mě jedna z nejhezčích vložek ve sprintech.

Pilařovo gastrookénko.

Snídaně proběhla v Olomouci v jakémsi parádním hipster bistru, kde mají takové ty hipster avokádové chleby a kávu s tou správnou aciditou. Ne vážně, bylo to tam boží, palačinka s džemem, káva a džus a den může začít. Jirka by mi neodpustil, kdyby jej za tuto volbu nepochválil. Jirko super, hlavně, že to není MOLka :-).

Na oběd jsme byli ve Šternberku ve Šnytu. Měl jsem děsnou chuť na svíčkovou. Nevím proč. Tak Jiřík ochotně našel dobře vypadající restauraci, kde na kartě fakt byla. Já jen dodal, že při mém štěstí budu mít tak možná řízek. Byl jsem hned utnut, ať nepřemýšlím tak negativně. No a co myslíte? Měl jsem řízek! Protože do dvou jsou jen „meníčka“. Ale byl dobrý a závodnícky jsem si k tomu poručil bramborový salát. Asi jsem měl nějaký srdíčkový den, protože jak ráno palačinka, tak pak řízek vypadali jak srdce. No považte.

Následovala káva s opravdovým chézekak (em) – nějak tak to bylo napsanáno fakt v jídeláku. Ano, správně, kdo nezná, tak si dejte lekci výslovnosti zde Prostřeno – Cheesecake (čízcejk, šísake, chesekhake) – YouTube.

Na obědě jsme se náhodou potkali s Tomem Arnoštem a Matyasem Jeriem, tedy o zábavu postaráno, řešili jsme závody do vrchu, které Tom jezdí, protože já tenhle formát neznám, tak jsem aspoň nasál nové obzory. Byť by to asi nebyla disciplína pro mě. Bylo by mi v tom autě smutno, kdyby tam na mě někdo nemluvil.

Ředitelství závodu se zachovalo korektně, když právě kvůli mlze prodloužilo seznamovačky až do 18h. Takže pro ty z nás, kdo to nejezdí tak, aby v 11 dopoledne už byli u mamky doma na pečeni se zelím se nám otevřela možnost jet opravdu pozdě zejména na RZ1, abychom ji viděli bez mlhy. A světe div se, metry celkem seděly. Bylo to napsané dobře. Trochu jsme museli řešit pneumatiky, protože jsme neměli dost měkkých a teploty byly celý den hodně nízko. Nakonec jsme další dvě nové měkké sehnali a byli v klidu, že auto bude odjíždět na měkké variantě.

Po formalitkách odjíždíme zpět na ubytko a hybaj na večeři. Je pátek, Olomouc žije a vy chcete někde dobře pojíst a napít se. Jo a je asi osm večer. Jaká je pravděpodobnost, že si sednete? No fakt malá. Moravskou restauraci na náměstí dokonce podezírám, že nás jako hosty prostě nechtěla. Ono to vypadalo jako trochu nóbl, já na sobě bundu Opel Motorsport (zase) a Jirka si v chladnu chrání obličej, tak má kapuci přes hlavu. Otevřel jsem dveře do poloprázdné restaurace s tím, že vinšuju dobrého večera, nemaje rezervaci bych žejdlíka poprosil ba i něco k zakousnutí. Odpovědí my byl pohled a „zklamu vás pánové, já zde nemám pro vás místo“ od místního číšníka. Inu dobrá tedy, kdo nechce moje peníze, nechce moje peníze. Prošli jsme ještě asi čtyři podniky, všechno pořád špatně, nakonec jsme zakotvili v Radegastovně, kde měli poslední dvě místa. Jinak full house. A tam to jako bylo dobré. Super žebra, Jirka burgříka, pivečko, prostě lambáda. Večerka a spát.

Ráno je zima, že by nastydnul lední medvěd. Mlha je opět venku, ale je menší než v pátek. S tím už nic nezmůžeme, uvidím, jak to bude. Já jen vím, že jestli tam bude mlha, pojedu hodně opatrně, protože jet „ve tmě bez světel“ mi moc nejde. Klasicky nespím už od asi od 5ti od rána. Jsem klasicky nervózní, což ze mě vždy opadne po cca prvních dvou zatáčkách první RZ.

Po příjezdu do servisu vidíme, jak jsou všechny auta solidně omrzlá. Třeba takhle vypadalo čelní sklo Uweho.

My jsme se řádně občerstvili kávou a kecáme s dalšími posádkami. Dominik je tak nervózní a zjišťuji, že s nespavostí to má před závody úplně stejně jako já. Nejhorší je, že i když se cítíte úplně v klidu, je ticho, tma, pohoda, tak prostě nemůžete zabrat. Nejde to.

Jak už jsem psal, auto je celé na softech, zahříváme ho dlouho dopředu, a společně s Vítkem, naším mechanikem se učím, jak případně řešit problém s vlhkostí ve svazcích. Co rozpojit, prohřát a zapojit. Na Pačejově, kde byl Uwe poprvé zapůjčený, tak v první sekci druhého dne, jak byla mlha a vlhkost, tak kuckal. Což by tady na Rally Morava samozřejmě znamenalo konečnou ve smyslu dobrého výsledku.

Ze servisu odjíždíme směr rampa, kde o nás pěkně hovoří komentátor, máme fajn náladu a hned rovněž nasazujeme helmy, protože přejezdový čas není nejdelší. Prohřívám pneumatiky, kýváme s tím ze strany na stranu, dojíždíme k časovce a já vybíhám předělat tlaky. Jirka mě neuklidňuje, že máme hrozně málo času. Sfoukávám předky a když jdu na první zadní, tak Jirka bouchá do dveří, že nemáme čas. Já koukám k časovce a vidím, že tam Jarda už není. Takže máme minutu. Stres, rychle rychle, přesně to, jak to nemá vypadat. Sklepnu zadky aspoň nějak, aby to nemělo vysoký tlak a auto se do gum mohlo opřít. Rychle zpátky do auta, ani jsem nenasazoval čepičky, ať neztrácím čas. Hodím to jen Jirkovi, jednička a jedu do časovky. Až tam se poutám a trochu zklidňuji a snažím se soustředit.

10…5….4..3..2..1..jedeme. Začínáme mírnou levou do pravé široké pětky. Už tam čuchám, jak se auto na mokrých flecích a studeném asfaltu bude chovat. V pohodě. Následuje další pravá pětka, auto se lehoulince sklouzne, ale to bylo očekávatelné, tato část silnice byla na větším mokrém fleku. Pak jedeme rovně přes rychlý úsek do táhlé levé a i zde je vše v pořádku. A máme tu les. Silnice je celá mokrá, je zima a máme tu dvě levé trojky, obě rychlé, jedeme velmi čistou stopu, žádné blázniviny a říkám si, že to bude další test, jak se auto chová na vlhkém asfaltu. V pohodě, nic se neděje. A za chvíli tu mám pravou „tři, čtyři ne“, tedy rychlou zatáčku, při šířce asfaltu na čtyřku rychlost a konec se nesmí katnout, protože je tam tyč.

V nájezdu mává Marek Vlček s Tomem Plachým. Přibržďuji a vše v pohodě, zatočím volantem jako vždy a auto najednou dostává smyk a celé jde na levou stranu. Dost nečekané, celou dobu bylo vše v pohodě. Kontra, lehké povolení plynu pro korekci směru a hned plný plyn, auto se utrhlo úplně a letí směr krajnice. Najednou se čumák rozhodne, že pojede přesně za kolama. Jenže to je takový mžik, že nestačíte ty ruce narovnat zpět. Takže poslední pokus kola dát do směru silnice, Uwe se tam i vydá, ale boční pohyb je pořád moc velký.

V tu chvíli vím, že už s tím nejde nic dělat. Jdeme ven do lesa. Mohutně zařvu něco o dámském přirození, poslední, co vidím je, že jdeme víc mojí stranou do křoví, zavírám oči, nadechuju se a celý se zpevním. Nic víc už nemůžu dělat. Vnitřní gyroskop v hlavě neboli střední ucho mi říká, že právě jdeme střechou dolů do toho hlubokého příkopu. A bleskne mi hlavou „ty vo*e, střechou ne, střechou ne“. Nějaký ťukec je, ale ne zásadní. Pak cítím, že už se vracíme zpět jako na kola a velká rána podlahou. Pak auto jakoby dopadne a stojí. Otevírám oči, auto je plné jehličí a bordelu, přede mnou rozcáklé čelní sklo a vidím střechu u Jirky trochu zmuchlanou. Hned volám „jsi v pohodě? Jsi v pohodě?“. Jirka řekne „záda“, následně ale že asi dobrý. Do řitě. Vypínám auto, otevírám dveře. Za oknem už je pořadatel. Z auta vyskakuji ven, mojí stranou je asi 1,5 ve vzduchu. Říkám Jirkovi, ať mi dá OKáčko/SOS. A jdu nahoru. On vylézá, vidím, že je dobrý a ulevuje se mi. Měl jsem o něj děsný strach. Škrábu se nahoru na silnici a cítím vibrace telefonu, že mi někdo volá. To bude dispečink. A on je. Vašek Štípek, se ptá co a jak. Já mu sděluju situaci a on že posílá ASR a jak se ještě cítím, já se snažím pohnout hlavou a hrozně mě bolí krční páteř směrem dolů. Tak mu říkám, že to bylo moc, že mě bolí záda a on hned že posílá sanitku. RZ je zastavená, já když jsem se drápal nahoru, tak jsem viděl jak okolo nás projel Tomáš Arnošt (neměl signalizaci na GPS, že jsme havarovali, proto nezastavil). Jirka se vydrápe nahoru a my se přátelsky obejmeme, že kurňa dobrý. Jsme tu. Přijíždí sanitka, já se dobrovolně odevzdávám do péče, sundávám helmu a lehám si dovnitř. Hrozně mě bolí záda. Naštěstí na všechny ostatní diagnostické otázky odpovídám negativně, tedy, že to buď nemám, neproběhlo nebo nebolí. Což mě uklidňuje. Jirka zvenku jen huláká „Honzíku, co mi to děláš?“ Záchranáři rozhodují o převozu do nemocnice, tedy se volá ke startu další sanitka, do které si musím přelézt. A to prostě nejde. Z nosítek na nosítka. Nezvednu ani hlavu. Nejde to. Shit. Záchranáři mi pomohou, já koutkem oka vidím nějakou zelenou závodní škodovku a tím chápu, že jsme tedy někde v prostoru startu nebo časovky.

Přijela rychlá i s doktorem, následují další otázky a kontrola, a protože náraz byl ve vysoké rychlosti a auto šlo přes střechu, rozhoduje se o převozu až do Olomouce. Skoro s omluvou mi to sdělují. Já jim jen odvětí, že já jsem pacient a jim prostě důvěřuji, že se rozhodují správně, že to chápu a pokud je to potřeba, ať mě hodí klidně do Ostravy. Tak jedeme, houkáme a mě vrní telefon a přichází mi řada zpráv. Hodně moc zpráv. Všem se postupně snažím odpovídat, když to jen jde. A jsem za ty zprávy hrozně moc rád. Že na vás tolika lidem záleží a pošlou přání nebo se zajímají, jak vám je. Vážím si toho, děkuji.

V nemocnici následuje CT, kde se nic nenachází, což je dobře. S doktorem je sranda, zejména, když mi řekne, jestli si na těch nosítkách nechci aspoň sednout, ať nevypadám tak nemocně. Tak odpovídám, že rád, ale že si mě musí zvednout, že to nedám ani o centimetr. Aha…až tak? Tak ležte. Díky, to by mi šlo, v tom jsem teď dobrý.

Do nemocnice pro mě následně jede Jirka vše konzultuji s mou domácí záchranářkou Verunkou. Jedu v pololehu a každé přidání plynu, brzdy, hup, cokoliv, co vám trochu pohne s hlavou je utrpení.

V servisu už nikdo z Cupistů není. Akorát jsem viděl odjíždět poslední auto. A to asi nevadí. Jdu si dát polívku. A tohle nevymyslíte. Když dáte ránu, říká se „to byla dýně“. No a co myslíte, že bylo k obědu? Dýňová polévka. To nás fakt pobavilo. A nutno přiznat, že vynikající. Dáme kafe a rozhovor pro TV Sport5 a loučíme se se Zdeňkem. Jedeme domů. 300 Km pekla v autě. Aspoň, že už dálnice není z panelů, to bych asi porodil Ježky. Tradiční zastávku u mekáče, když se jede z rally….absolvujeme. Ne nevynechali jsme. Tohle se musí. Jenže to znamená, že chvíli musím jet vsedě. Což je peklo úplné.

No nic, dojíždíme domů, Verča hned bere auto a Jirku a veze ho zpátky domů. Jirka by se neměl jinak jak dostat zpět. Já jdu za mamkou, vysazen jsem byl totiž u mojí mamky, kde byla Verča i s malou. Dojdu domů a slyším „Táta? Táta? Táta?“. No, máte slzu v oku. Od maminky to samozřejmě řádně schytám, tedy názor co si o tomhle mém debilním koníčku myslí. Což je pochopitelné.

Večer volá Vítek, že vylovili Uweho díky pánovi s odtahovkou s rukou. Už z místa jsem jim hlásil, že to je na ruku, že to lanem nedají, nebo Uwe dobijou ještě víc.

No, takhle jsme se tedy s Cupem rozloučit nechtěli, to fakt ne. Bodově si připisujeme nulu, což bude nula, kterou budeme škrtat na konci roku. Je nám rovněž jasné, že Rally Vsetín se nás vůbec netýká. Nejen, že není čím, ale rodiny jsou podrážděné a auto je úplně mimo provoz.

Tímto převelice gratuluji Jardovi Petrášovi a Petrovi Jindrovi za jejich skvělé výkony v ČaH ADAM Cup 2021. Ale co víc, já jim děkuji za atmosféru a kamarádskost, která mezi námi je, za to popichování, srandičky, špičkování a zdravou soutěživost, která tu byla celý rok a bylo to boží. Tahle sezóna byla co do sportu a výkonu úplně nejvíc co jsem kdy jel. Nikdy jsem do toho nešel tak moc, jako letos. Nehoda toho není důkazem, to se prostě blbě sešlo. Neblbli jsme. Stalo se to, nevrátím to. Bohužel. Každopádně vítězství v Cupu náležitě připadá těmto dvěma borcům. My ostatní se prostě musíme sklonit. Já osobně jsem rád, že jsme k nim byli často velmi blízko, že jsme je dokázali porážet jak na dílčích rychlostních zkouškách, tak i v jednom závodě, a to na těžké Kopné. Nicméně Cup vyhraje ten, kdo chyb dělá nejméně a výkony má konstantní. A to se po právu stalo. Gratulace, borci.

A my? My jsme v Cupu druzí celkově. Což na to, že jsme dva závody na nulovém přídělu bodů je zázrak. S velkým napětím jsme online sledovali výsledky Vsetína a ono to prostě dopadlo, podle nás, tak jak mělo. Byť to bylo nepravděpodobné. Jsme celkově druhá nejúspěšnější posádka ČaH ADAM Cup 2021. A to je teda něco. WOW! Za to jsem hrozně moc šťastný. Velké díky tady patří rodině za celoroční podporu. I když kvůli malé Rozárce byla na dálku, tak se mnou vždy jeli. Na Kopné se povedlo, že byli přítomni a toho si fakt vážím.

V roce 2015 jsme byli s Romanem Švecem celkově druzí, tedy něco jako vicemistři třídy 9 v Rallysprintech, tedy v době, kdy jsme dráždili Hondu Civic VTi. A letos jsme druzí v ADAM Cupu. A ten letošní výsledek má pro mě vyšší hodnotu v tom, že zde startovalo pravidelně mnohem větší množství aut, která jsou +/- stejná. A to je prostě super. Letos jsme doopravdy závodili. Tak snad nedozávodili. Ale to se vše ještě uvidí.

Mějte se moc krásně!