Pípa už bohužel není mezi námi. Letošní rok vyrazil na svou poslední rychlostní zkoušku, kam jej vyslala nemoc, která je teď všude kolem nás a ještě nejspíš nějakou dobu bude. Velký smutek, který z toho s kamarády máme, se mísí s tím, co jsme všechno skvělého s Pípou zažili a prožili. To jsou zážitky, pro které dělám motorsport a pro které mi za to stojí do tohoto sportu sypat ty příšerné peníze, hádat se s kdekým o kdečem a mít nervy na závodech. Ty zážitky za to prostě nakonec stojí. Pípa jich měl nespočet, a vždy nás jimi bavil a rozdával tím radost kolem sebe. Bohužel, Pípa tady není. Zůstaly jen ty zážitky, a tak to dopadne nakonec u každého z nás. Zážitky bude to poslední, co nám zůstane.

Po dalším krásném roku s mojí Sierrou, jsem se rozhodl zavzpomínat na partičku, která tomuto autu vdechla život. Psal se rok 2012, kdy začal v Litvínovském AP Motorsportu vznikat tento závodní speciál Ford Sierra Cosworth (v pořadí druhý). Složení týmu a vlastně dílny bylo tehdy následující. Araz (Václav Arazim), Pípa (Zdeněk Pipota) a Pilot ( Honza Mikšátko). Tahle parta dokázala opravdu hodně. Když po nehodě v roce 1996 ( Arazim-Gál) skončilo jejich závodění s Fordem Escort Cosworth, začala tato dílna stavět vždy novější a novější evoluce Mitsubishi Lancer. Začalo to s Evo IV. Když další rok vyjela novější evoluce toho auta, staré se prodalo a za tyto peníze se postavilo opět nové a zase o něcolepší závodní auto. S těmito vozy byl Václav Arazim s Juldou Gálem několikrát Mistr republiky a myslím si, že dokázali techniku produkčního auta dovést k úplné dokonalosti. A na té technice měl největší podíl Pípa.

Proto jsme se na něho s Jirkou Navrátilem obrátili ohledně stavby našeho prvního vozu Ford Sierra Cosworth (ten první byl bílo modrý). Psal se tehdy rok 2009, kdy jsme jeli do Španělska pro tu správnou Sierru skupiny A. Hodně lidí nám tehdy říkalo, že jsme blázni, že si pořizujeme neřiditelné auto, které má turbo motor a pohon jen zadních kol. Nikdo to tady u nás v té době neznal a šli jsme dost do neznáma. Vše ale dopadlo dobře. Porodních bolestí ale bylo více než dost. Každá taková stavba vozu potřebuje čas a vývoj. To probíhalo tak nějak za pochodu v dalších letech provozování. A Pípa byl stále u toho. Radil, vyvíjel, navrhoval a montoval na dílně.

Při stavbě mého vozu bylo přeci jen už zkušeností víc. Hodně jsme se všichni naučili na autě Jirky Navrátila. Nicméně vývoj nekončí nikdy. Kdo to zažil, jistě ví, o čem mluvím. A tak na jaře roku 2013 vyjela moje červeno bílá Marlboro Sierra k prvnímu závodu. Bál jsem se tehdy toho auta. Rok před tím jsem na pár závodů sedlal Opel Ascona „Laskonka“ Jirky Petráška s výkonem kolem 150 unavených koníku, ale Sierra s výkonem 300 koní na zadní nápravě, to bylo jiný kafe. Navíc auto zpočátku vůbec nefungovalo. Ani rovně nejelo rovně. První rok byl zkrátka zkušební a testovací. Každým závodem se to však posouvalo o stupínek dál. Pípa a Pilot to auto na dílně mazlili a ladili, jak to šlo. Venca Arazim vždy odborně a zkušeně asistoval. Technické rady byly vždy na té nejvyšší úrovni. To jak umí od stolu udělat výkres s okótováním Araz, to neumí snad nikdo. Při vzpomínce na tu dobu se mi vybaví spousta krásných vzpomínek….

Auto už dneska jezdí obstojně, je poměrně spolehlivé. Je velká škoda, že nás opustil ten, co stál u znovuzrození tohoto auta, pan „Pípa‘‘. Tak obětavý člověk, plný nadšení, plný elánu… Ten chlapík snad nikdy nemarodil. Vzpomínám, že když se přijelo v sobotu ze závodů, tak Pípa už byl v neděli dopoledne na dílně, a studoval, co se stalo a jak to zlepšit. Neuvěřitelný člověk. Byl to preciza a detailista, a vše od něho odcházelo v 1A stavu. Vzpomínáme na něho s Jirkou Navrátilem a jeho legendární hlášku. Když se tehdy jezdilo do Litvínova řešit problémy se stavbou vozu. Pípa nám vždycky říkal: „Lébl, pojďte se na to podívat…“ Pípa totiž miloval výkony Sebastiena Loeba, a tak si to jméno pro naše potřeby trochu upravil a bral tohoto francouzského multišampiona vždy do „virtuální“ diskuse a vedl s ním monolog…:)

Byl to zkrátka velký řízek, s obrovským rally srdcem. Je to strašná škoda, že už nic s „Léblem“ neprodiskutuje. Dnes jsem rád, že právě červeno bílá Sierra nese jeho odkaz v technickém průkazu. Zdeněk Pipota je v něm uveden jako výrobce vozu. Ještě jednou díky za všechno, Pípo.

No a jaký byl ten letošní rok, se Sierrou od Pípy? Po závodní stránce se vydařil. Je to nádhera, když auto funguje, jak má. Ale přeci jen, jsou to stará auta, a tak se něco občas pokazí. Jako se to například pokazilo na rally Bohemia v poslední RZ z prvního místa. Diferák se rozhodl odevzdat příbor v ten nejméně vhodný okamžik. Ale to se stává. Problém byl ho sehnat a dopravit do Čech. Ta strašná částka při placení mi způsobila menší infarktový stav. Ale auto se stalo zase funkčním celkem. Honza Mikšátko jako hlavní mechanik má tento vůz v celoroční péči a dělá to opravdu skvěle. Jemu patří obrovské díky, že auto tak dobře funguje. Vkládá do toho srdce, a je to znát. Je to dnes vlastně takové jeho dítě.

Ano, měl jsem veliké štěstí, že jsem potkal právě tuto partičku zapálených bláznů z Litvínova. Dnes postavit podobné auto, jako je to moje, to bych si hodně rozmyslel… Co vím jistě, tak s nikým jiným než s litvínovskou partou bych do toho nešel.

Doba se hodně změnila, lidi se hodně změnili. Ani v´rally už to není jako před mnoha lety. Ale jsem rád, že jsem toho mohl být součástí, a mohl jsem nahlédnout do tajů rally, a to nejen toho historického. Neberu to jako samozřejmost, ale jako výsadu. Děkuji všem, kteří mi pomáhali v tomto jedinečném projektu. Děkuji navigátorům, Ivošovi Vybíralovi, Pepíno Králi a Martině Kalistové, že mě vždy tak hezky navedou až do cíle. Děkuji taky fanouškům, kteří nám u rychlostky fandí a v servisu se přijdou na naše auto podívat a třeba jej pochválí. V historikách je navíc stále dobrá parta lidí, kteří si pomáhají, a věřím, že si i fandí vzájemně. To mě na tom stále baví, to mám rád.