Ani to však zkušené matadory neodradilo od dalších soutěžáckých plánů. Nyní již probíhají intenzivní práce na stavbě jejich prakticky nové Škody 130 LR.

Poprvé od velkého karambolu na Barum Rally usedl za volant soutěžního speciálu Vladimír Berger už během Setkání mistrů v Sosnové. „Chtěl jsem se po té bouračce vrátit ještě loni a zakončit důstojně sezonu. Už kvůli lidem, kteří mi pomáhají a jezdí se mnou po závodech. Již bezmála třicet let je mým mechanikem Ivan Kališ, pravidelně nás doprovází jako mechanik můj syn Martin s celou rodinou a catering a pohodu zajišťují přítelkyně Renča (Maršálková, pozn. autora) a Martinova žena Petra. Dalším do party je pak Jirka Pecina. Tomu však bohužel v posledních letech jeho pracovní vytížení nedovoluje absolvovat s námi všechny soutěže. Ale i ten je mým mechanikem již více dvacet let. Má „elera“ po ráně na Barumce však ještě není zdaleka opravená, nebo spíše nově postavena. Začal jsem tedy zjišťovat, kdo by mi půjčil právě „eleru“ nebo Favorita, tedy auta, spadající do kategorie historiků a jež jsem během své kariéry řídil. Nebylo to však vůbec snadné. Požadavky některých oslovených byly nad moje finanční možnosti a řekl bych, až nad rámec slušnosti. Za ty peníze bych si mohl rovnou půjčit „er pětku“,“ konstatuje s trpkým úsměvem dlouholetý soutěžák. Nakonec však v Sosnové nechyběl. „Svoji „eleru“ mi půjčil Honza Reiss. Bylo to od něj ohromně kamarádské gesto a chci mu za něj poděkovat.“ Ani třetí start na této akci však Vladimírovi štěstí nepřinesl. „V roce 2019 mě při zdejší premiéře zradila převodovka. Předloni jsem zajížděl nový motor. Ještě večer jsme s Ivanem Kališem měnili olej a vše kontrolovali. Přesto se během ranního zahřívání motoru na volnoběh rozlomilo rozvorové kolo a zadřela vačková hřídel. Loni mi hned ve druhé zatáčce první měřené jízdy upadl stálý převod. Honza mě přitom předtím varoval, že převodovka je před repasí. Zvažovali jsme jí nahradit tou naší, ale nakonec tak neučinili. Ale je to sport a nevyzpytatelné škodovácké zuby v převodovce. A ačkoliv ji kluci stihli mezi rozjížďkami vyměnit, tak jelikož se časy obou kvalifikačních jízd sčítaly a já za nedokončenou jízdu dostal přidělen náhradní čas čtyři minuty, zatímco klasicky se jezdilo okolo půldruhé minuty, šance postoupit se rozplynuly.“

Nyní však již Vláďa se svým týmem připravuje vlastní novou Škodu 130 LR. „Jelikož garáž v Brodcích, kde běžně se synem auto mezi závody připravujeme, je na „takto rozsáhlý projekt“ nevyhovující, přesunuli jsme se do dílny otce a syna Bistiakových v Hrádku nad Nisou. Do práce jsme se pustili už loni koncem září, jen jak jsem se dal po té ráně trochu zdravotně do kupy. Nejdříve jsme rozebrali bourané auto a zjistili, že použítelné z něj jsou zadní náprava, sedačky a naštěstí i prakticky jen zajetý nový motor z dílny Jardy Vančíka. Jinak bylo potřeba začít úplně znovu. Naštěstí jsem měl doma v záloze náhradní skelet karoserie již po klempířině a plechařině. Odvezl jsem ho Rakovníka, kde na něm Zděněk Krob provedl potřebné „béčkové“ úpravy a vyrobil nové dveře a kapoty z hliníku. Následoval přesun do Domousnice k Vaškovi Najmanovi, který udělal rám. Teď je vše u lakýrníka. Ten však má svoji práci a na mé auto má čas pouze po chvilkách večer a během víkendů. Navíc je velmi precizní, takže vše chvilku trvá. Nicméně předpokládám, že příští týden by mohlo být vše hotovo a auto by se mohlo vrátit do Hrádku, abychom ho začali skládat. Oficiální testování asi nestihnu a budu muset auto otestovat individuálně,“ předpokládá bývalý tovární pilot továrního týmu Škoda.

Prioritou Vládi by opět měl být šampionát MČRHA. „Chci jet všechny závody, tedy asi kromě Barumky. Pavel (Ryšánek, pozn. autora) by jí jet chtěl, ale mě se po loňských událostech moc nechce. Nelíbila se mi část trati, která byla z mého pohledu pro skoro čtyřicet let stará auta moc náročná. Včetně inkriminované Pinduly. Při ohledání vraku našeho vozu jsme zjistili, že asi právě rozbitá trať byla příčinou naší rány. Pravý zadní tlumič „projel“ horním uložením, auto se pak v první následné zatáčce nemělo o co opřít a následoval „výlet ven“. K tomuto poškození tím čelním nárazem dojít nemohlo. Ani chování tamních pořadatelů po našem karambolu nebylo z mého pohledu přijatelné. Do přihlášky vyplňujeme kontakt, koho informovat v případě nehody. Náš tým však nikdo nekontaktoval. Volali jsme jim to až my ze sanitky cestou do nemocnice. Nelíbilo se mi ani to, že naše auto nechali u trati „napospas“ během všech druhých průjezdů. Kdyby ho někdo trefil ještě zezadu, tak bychom z něj nepoužili už asi vůbec nic a škodu by nám těžko někdo uhradil… Kromě soutěží MČRHA se chci zúčastnit podzimní Podbrdské Rally Legend, která se letos pojede jako vzpomínka na mého velkého kamaráda Standu Šelmáta a rád bych také po několikaleté absenci absolvoval Rallye Praha Revival. Už proto, že se jede na Teplicku, kde to mám rád a v šestaosmdesátém jsem právě tam prožil svoji premiéru ve „federálu“. Momentálně však nemám pro tyto akce auto. Říkal jsem Edovi, ať mi nějaké půjčí ze svého bohatého vozového parku, ale asi má nějaká větší esa,“ uvažuje Vladimír Berger a závěrem se nabízí otázka na jeho ambice. „Jaké můžeš mít v tomhle věku ambice? Pěkně se povozit, pokecat s kamarády, zavzpomínat na to, co bylo, a co už se nikdy nevrátí. To je takové hlavní motto.“