Mimořádný, 20. ročník dnes již tradičního Setkání mistrů v Sosnové byl tentokrát jedinečným i pro mě. Letos je to totiž má 20. sezona na čtyřech kolech! A ta „kariéra“ vlastně shodou náhod opravdu započala na Autodromu v Sosnové u České Lípy. Při společném tréninku před sezonou 2001, kde jsem se rozhodl na základě rady kamaráda Radka Brabce přejít ze SuperMoto (které mi moc nešlo) na závody motokár. Koupili jsme motokáru (samozřejmě rovnou tu nejsilnější ICC125) u pana Josefa Kališe a celé jaro jsme chodili důsledně (třeba i 3krát týdně) trénovat. Těsně před prvními závody, když jsme byli na společném tréninku JOKA týmu na Autodromu v Sosnové, se to stalo. Na poslední vyjetí jsem ještě znovu obul lepší gumy a zajel na své poměry velmi slušný čas. Pana Kališe jsem okamžitě zaujal a na základě předvedené rychlosti jsem získal možnost stát na prvním závodě sezony, v B-stanu JOKA teamu (pro většinu bylo angažmá u JOKY vrcholem kariéry, já tam jel hned svůj první motokárový závod). To se samozřejmě ukázalo jako klíčové, protože možnost špičkového materiálu a také přísun informací, které jsem od Pepy dostával, ovlivnily výsledky závodů, a to zcela zásadní měrou. Takže nebýt tehdejšího zkoušení klapek pro Viktora Wagnera, mé rychlosti a tlaku „Brabčáka“ na pana Kališe…, těžko říci, jak by se to celé dále vyvíjelo.

Ford Sierra , Navratil Sosnova 2021 – 20 years of racing

K závodům – letos jsme už neměli tak smělé plány, jako tomu bylo v loňském roce, kdy jsme chtěli slavit 10 let výročí od postavení naší sierry v dínách litvínovského APmotorsportu. Na počest toho výročí jsme měli připravený smělý plán – na 3 domácí a 3 zahraniční starty. Plus testy. Bohužel covid a závody bez diváků nám nejprve vzali celé jaro a následné vyloučení na RallyBohemia mě osobně zase chuť do zbytku sezony. Po tomto extempore jsem vyhlásil pauzu a vše domluvené se přerušilo. Auto i nakoupený materiál si ovšem říkal o pokračování, a tak jsme se s Honzou Černým domluvili, že odjedeme alespoň nějaké závody v sezoně letošní, tedy 2021. Můj dvorní spolujezdec Pepa Král bohužel mohl jen na sprinty a Honzík Černý zase kvůli svému vytížení nemohl vždy, když byl nějaký pěkný závod venku. A já bez obou najednou jet nechtěl – to by byla jen poloviční sranda! A tak padla volba na letní Fulnek a zářijový Vyškov. Ve Fulneku jsme jeli skvěle! Honza říkal, že takovéhle kule(!!!) jsem se sierrou ještě nejel! Bohužel v půlce závodu zasáhla vyšší moc v podobě neuvěřitelné technické závady (vyhořelá část elektrického svazku) – a bylo po parádě. Ve Vyškově, kam jsme pozvali naše kameramany a chtěli (potřebovali) dotočit důležité chybějící záběry, zase přišla nemoc v podobě silné angíny (kterou jsem neměl dobrých 20 let). Já nevím… s tou sierrou mi to opravdu nějak vázne…

Navratil- Kral, Rally Bohemia, vítězný pocit

Poslední domluvenou akcí tedy byla Sosnová. Bohužel to zase začalo špatně a od čtvrtka ráno jsem měl zřejmě střevní chřipku…, naštěstí jsem mohl celý den prospat, stejně jako následné páteční dopoledne. K snídani jsem si dal dietní oběd a šel zabalit a vyrazil. Do Sosnové jsem tedy přijel až v pátek kolem čtvrté odpoledne. Díky vstřícnosti pořadatelů jsem si mohl objet za šera alespoň několik koleček a končili jsme přesně v 5 hodin – už za regulérní tmy. Ihned jsem si vzpomněl na památná slova pana Kališe ze sezony 2002, kdy jsme (také) v pátek před rozhodujícím víkendem v boji o titul přijeli s Kájou lehce později (asi tak o 5 hodin) a museli jet poslední páteční trénink za tmy (samozřejmě jako jediní) a zajet v něm alespoň nový píst, na sobotu… Pepa (jemuž šlo o náš společný titul) tam prohlásil: Jestli to vyjde a tenhle magor bude mistr republiky, tak pánbůh neexistuje!

RallySprint Fulnek, zlomovy okamžik závodu, nenastartování v přeskupení

Zpátky do Sosnové: skvělá páteční večeře s týmem a následná ochutnávka slivovice v hotelu s Jirkou Černým poskytla kýžený relax jak duši, tak i žaludku… A sobota tak mohla přinést nový den, kde už vše šlapalo jako na drátkách.

RallySprint Vyškov, kvalitní a dostupné pneu Hankook

Warm-up, kdy si ke mně doslova doběhl sednout Pepa Král, byl super začátek! Stejně jako první rozjížďka, kdy jsme proti sobě startovali s Honzou Černým a jeho ječícím CitiGo RallyCross. Dva výrazné muže mých posledních rallyeových pěti let zažít ve dvou hodinách, a to navíc při okruhovém závodění, to bylo super!

Navratil Sierra – bežící Josef Král

Do finále jsem díky dosaženým časům postoupil hladce, jediné, co mě před polední pauzou zamrzelo, bylo, že Petr Žáček s jeho krásným a zvučným Audi byl z historiků přeložen do jiné kategorie. Ale to tak někdy je, ale zase to dalo prostor vyniknout někomu dalšímu a pro mě novému.

Navratil Sierra .- výýýkoon !

V polední pauze proběhla skvělá drift show. Na začátek se musím přiznat, že to moc neumím… Nevadí mi jízda lehkým smykem, ale pořádné dveře bych musel hodně trénovat. A tak jsem tedy z Mravenczovi nominace radost úplně neměl. Dozadu jsme obuli nějaké „jeté mokré“ a vyrazili na trať. Nejvíc asi nakonec udělal nečekaný spolujezdec – Míra Svoboda. Pokud vedle vás usedne taková technická persona, chlapík, který viděl a jel s kdekým a kdečím (navíc sám s historikem závodí), tedy profesionál, který fundovaně dokáže posoudit, jak umíte řídit a jak se chováte k autu, tak to mě strašně zavazuje. Prostě musel jsem se snažit, abych nebyl za pitomce. Nevím, co si Míra opravdu myslel, ale mně řekl, že až na ty jedny hodiny to docela šlo. Zaslouženě vyhrál kolega z RBR online Pavol Spišák s VAZ 2107. Driftování tedy opravdu umí, stejně jako kdysi uměl hraní v „Richardovi“. Radostí pro mě bylo stát v cílové zatáčce s Petrem Nešetřilem, bezvadným klukem, který závodí v hlučném moderním Porsche 911 GT3 Rally.

Navratil – Rohlena, Štastně v cíli

Den utíkal jako voda. Potkal jsem spousty známých, příjemně si popovídal, za panem Dušánkem na kafe chodil, s VideoNovinkakami rozhovor udělal – prostě po dlouhé době krasný motoristický den.

Navratil- Rohlena, Štastně v cíli, objetí se sličnou slečnou spolujezdkyní

A přišlo finále a pro mě příjemné seznámení s Martinem Rohlenou. Znal jsem to jméno jen zběžně z dřívějšího hraní RBR online. A možná ho někde viděl ve výsledcích, ale jako člověka jsem ho zaregistroval poprvé. Přišli za námi na konci pauzy se sličnou slečnou, spolujezdkyní Karolínou. Seznámit se a dohodnout na podmínkách finále. Jestli pojedeme show a jestli pojedeme ve dvou, tedy se spolujezdcem? Show jsem jim bohužel nepotvrdil. Za poslední dva roky závodění se výsledkově nepovedlo nic a nechtěl jsem si tedy nechat ujít jediný možný match-ball. Na tom, že pojedeme ve dvou, jsem se dohodl rád a místo spolujezdce tak v sieřře získal její šéfmechanik Víťa Kratochvíl. Martin mi závěrem ještě řekl: Dobře, tak jeď, jak chceš, ale já tedy pojedu pro lidi. Já mu na to odpověděl: To nedělej, já jsem schopen si to celé ještě zkazit sám. Takhle už jsem tu prohrál, když jsem vedl a udělal při tom hodiny. Pak by to byla škoda, tam někde „smykovat“ a nemít šanci vyhrát. Jak se za chvíli ukázalo, poslechl mě.

Černý – Navrátil, rallykrosař proti motokáristovi. A také zajímavost, startovat proti kamarádovi, soupeři a manažerovi zároveň.

Na start jsem jel trochu nervózní, opravdu jsem už hodně dlouho nic nevyhrál. A on je rozdíl jen tak jezdit a chtít vyhrát. Tohle vypadalo snadně, škodovka není v žádném případě soupeřem pro sierru. Kolega měl třeba 120 koní, my přes 300. Navíc se nestydím říct, že jsem specialista na Sosnovou. Na startovní čáře jsem znovu krátce zvažoval, jak to celé pojmout a jestli nejet „na jistotu“, ale tím, že tam seděl Víťa, to nešlo řešit jinak než dát plný plyn a jet! Start jsme nějak zvládli oba. Pneumatiky Hankook fungovaly od začátku super, opíral jsem se tedy do toho a snažil se Víťovi předvádět tu nejlepší jízdu, jakou aktuálně umím. Na hraně mezi efektností a efektivitou. Ale samozřejmě bych to nebyl já, kdybych to nezkusil ještě vylepšit. Na konci druhého kola, když to začínalo vypadat, že je to jasné, jsem udělal svou (v Sosnové) tradiční chybu – vzadu v rychlé pasáži a následných brzdách. Asi jsem byl moc vpravo, šel pozdě na brzdy, smejklo se to a já se dostal pravým zadkem do špinavé stopy. Ihned se to poměrně dost spakovalo! Doteď vůbec nechápu, jakým zázrakem jsme to celé ustáli (asi na mě dozíral nějaký motokárový bůh) a následně jen s opravdu drobnou ztrátou pokračovali…

Vůbec si neumím představit, kdybych tu počtvrté v řade za sebou prohrál (z toho 3krát na vlastňáka), co bych si o sobě musel myslet. Ale byla tu cílová páska a šťastný, osvobozující, konečně vítězný pocit!!! Počkali jsme, až dorazí Martin, který to musel objet, a začalo naše společné poděkování divákům.

A tím jsme zpátky, u kolegy Rohleny. Udělal na mě velmi dobrý dojem. Nejenže měl dobře připravené auto a pěkně ho řídil, ale hlavně tím, jak se choval a ze všeho se těšil! Celý den dokázal jezdit vyrovnaně a porážet své soupeře a následně pak ve finále, i když byl v jasné nevýhodě, neměl problém důstojně prohrát a potěšit tak nejen spolujezdkyni, ale hlavně davy skvělých diváků. Moc se mi to líbilo a přesně to odkazuje na ducha Setkání mistrů. Sejít se před zimní pauzou, mluvit spolu, bilancovat, zajezdit si a samozřejmě udělat nějakou show. No a když to jde, tak zaútočit na výsledek!

Jiří Sedlář a Vlastimil Baránek, v dílně na Lukově.

A teď ještě k barvám soupeřova auta. Martin mi krátce řekl, že je hrdý na to, že to auto mohl dát do barev výjimečného závodníka, mistra Jiřího Sedláře. A taky že o dovolení volal panu Častulíkovi, takže si myslí, že tedy „může“. Můj celoživotní kamarád a nejvíc největší přítel – Vlasta Baránek – byl zároveň letitým mechanikem a kamarádem pana Sedláře. No zkrátka, u toho byl. Z rodinných důvodů se sice posledních pár let vedle mistra Sedláře již neobjevoval, ale u eLeRa v barvách JZD Podhoran Lukov ještě fungoval. A Vlastík, protože spolu probíráme všechno, s námi samozřejmě prožívá i celý příběh sierry. Dokonce na ni vyráběl většinu hliníkových součástek. A tak to, že po 11 letech (kdy minimálně polovina závodu s ní nese nějakou pachuť) jedu poslední finále (před částečným odložením k ledu) proti 130 LR v barvách Podhoranu, tedy v barvách pro Vlastu naprosto výjimečných, to bylo pro mě moc. Tu společnou fotku aut stojících vítězně vedle sebe za cílem jsem mu hrozně rád poslal! Děkuji Ti za to výjimečné přátelství, strýcu!!!

Vlastimil Baránek, Leoš Jánský, Tomáš Mykel, Josef Častulík a Jiří Sedlář. Škoda 130 LR, Valasska Rally 1986

Bylo to dlouhé, ale musel jsem. Nějak mi těch důvodů pro závodění v HA Historic – a se sierrou vůbec – ubývá. A ne vždy se poslední dobou na závody těším. Takže Sosnová, která mě hřeje u srdce ještě teď, mi nedala to celé blíže nepopsat.

RallySprint Fullnek, tým okolo Honzy Černého

Děkuji pořadatelům za skvěle připravený podnik. Za jejich mimořádné chovaní a toleranci mé osobě. Skvělým divákům, kteří udělali bezvadnou kulisu, a také těm ostatním doma, kteří nás všechny sledovali na dálku. Vaše podpora nás vždy hřeje a je pro nás velkou motivací!

Samozřejmě všem mým klukům mechanikům – za celé ty roky. Od Litvínova přes Teplice až po Příbram (ale o tom snad více někdy příště). Děkuji také Pepu Královi, který se sice tentokrát moc nesvezl, ale svou slušnou a vřelou povahou byl mou nezbytnou oporou a také součástí celého týmu. Myslím, že je dobré, že jsme tam byli spolu.

A závěrem LosDuos Jirkos a Honzos Neros…, za neutuchající psychickou podporu a srandu.

Váš, Jiří Navrátil