Na jeho dravé průjezdy byla radost se dívat. Málokdo ale ví, že si „Foťák“, jak se Danovi přezdívalo, vyzkoušel i roli spolujezdce. Na začátku července oslavil „padesátku“ a my přinášíme zajímavé povídání.

Na úvod rozhovoru se vraťme skoro o třicet let zpět. Jak jsi se dostal k automobilovým soutěžím?

„Už jako malý kluk jsem vyptával různé samolepky a pohlednice od posádek, které trénovaly na Barum rally. Pocházím z Trnavy u Slušovic a na erzety jsem to měl opravdu hodně blízko. V sedmé třídě, když byly tréninky na Barumku a mí rodiče v práci ve Slušovicích, tak jsem si potají vzal s Jirkou Vajďákem našeho žigulíka a jel na rychlostní zkoušku Májová. Už v té době jsme jeli na rozpis a díky rychlé jízdě jsme měli i první fanoušky. Pak jsme museli ale auto rychle naleštit, aby rodiče nic nepoznali. O rok později jsme řádili na polygonu v Dešné, kde jsme několikrát prorazili vanu, ale díky dobrému sousedovi, který vanu vždy zavařil, se nikdo nic nedozvěděl. Nejednou jsem dostal od táty vyliskané za to, že jsem jel do školy autem. Později jsem se dostal na učiliště do Boskovic, kde byli dobří mistři, kteří nás hodně naučili. V té době jsem se občas v sobotu dopoledne dostal přes známost do dílen Agroteamu Slušovice a tady jsem začal poznávat velký svět rally. Vilda Lovecký tady dělal šéfmechanika a já zde dostával spousty informací. V jedné garáži byla audina, v druhé VFTS a v další byly Samary. A když jsem jednou měl pomoct nasadit převodovku do audiny, byl jsem v sedmém nebi. Pro mne jako pro školáka to bylo něco mimořádného a já se z toho všeho doslova podělal a umanul si, že rally prostě musím zkusit. Mou touhu umocnil i Karel Loprais, který na konci školního roku vozil v závodní Tatře tři nejlepší učně a já byl jedním z nich. Po učňáku jsem se dostal do Agroservisu ve Vizovicích, kde pro změnu připravoval závodní auto Karel Kašpárek. V té době začínal stavět 130 L a já na dílně trávil všechen svůj volný čas. Tady vstoupila do mé začínající kariéry paní Eliška Nezvalová, která, když viděla, že moc chci jezdit, řekla Karlovi, ať mi auto půjčí. Vstříc vyšel v té době i ředitel oblastního závodu Kodek, který nám první starty uhradil. První dva závody ještě nevyšly, ale při třetím startu jsme dojeli dvanáctí, kdy bylo více jak třicet posádek ve třídě. O rok později, v roce 1992, jsem poprvé vyhrál třídu, tehdy to byla Magnum rally, která se jela na sněhu.“

To vypadá na bezstarostnou dobu, kdy si všichni pomáhají…

„Postupně jsem poznával spousty lidí, kteří mi různě pomáhali, ať už to bylo prodejem jetých pneumatik, nebo děláním motorů či převodovek. Za všechny jsem moc rád, neboť jeden vedle druhého mne nějakým způsobem posouvali dopředu. Postupně jsme se začali scházet u mne v garáži a nejednou bylo v garáži hodně těsno. Dokonce se tam začal objevovat i soused z vesnice, Roman Kresta, v té době ještě kluk, který jako kdysi dávno já, o závodech snil. A „Malina“ mi jel dokonce několikrát i jako mechanik závody.“

Ty jsi měl ještě možnost zažít krásnou éru staré rally, kdy se servisovalo, kde se dalo. Jak vzpomínáš na toto období?

„Přesně, jak říkáte, „krásná éra rally“. Trénovalo se, kolikrát chtělo, neboť v té době ještě nebyl omezený počet průjezdů rychlostní zkouškou. Potom podle toho vypadaly i průjezdy, kdy se jelo doslova na krev. A za každou zkouškou byl připravený rychlý servis. Mechanici si tedy taky užili rally, kdy se závodilo mezi přejezdy. Vůbec si nedovedu představit, že by se v tomto duchu jelo nyní. Je ale pravdou, že silnice nebyly tolik přecpané auty jako nyní a vesnice byly rády, když jimi vedla rally.“

Není tajemstvím, že pocházíš z tehdejší gottwaldovské rally líhně. V každé vesnici bylo několik závodníků. Jak jste mezi sebou vycházeli? Panovala rivalita, nebo jste si navzájem pomáhali?

„Na začátku jsem byl v Trnavě sám, ale postupně se přidávali například Michal Gargulák, Jaroslav Holý, Roman Kresta a z Trnavy pochází i spousta spolujezdců. A když bych se začal ohlížet po okolních vesnicích, tak seznam jezdců by rychle rostl. Nemohu říct, že bychom byli jedna velká parta, ale ani jsme nebyli nepřátelé. Už v té době jel rally, kdo uměl sehnat peníze. Ale pokud jsem někdy něco potřeboval, vždy jsem našel pomocnou ruku. Byli jsme kamarádi, ale každý měl to své. Před závody sranda a legrace, ale na startu rychlostní zkoušky jsme si nikdy nic nedarovali. O to to byla větší zábava, když se porazil někdo z okolí.“

Vypadá to, že jsi byl vysazený na škodovky? Proč právě tato značka?

„V době, kdy já jsem začínal se závody, byly u nás v podstatě dvě značky – škodovka a žiguli. Na sériových ruských autech jsem se vyučil, ale škodovka je prostě škodovka. A hlavně to bylo cenově nejdostupnější auto. Hodně tomu dal impuls Karel Kašpárek a ta jeho stavba. Tím se mi dostalo toto auto k srdíčku a na škodovky nedám dopustit. Ze sto třicítky to šlo přes Favorita do Felicie Kit Car, abych se pak vrátil do úzké Felicie. Nikdy nezapomenu na krásné souboje ve třídách, kde se nás vždy sešla spousta jezdců. Ke každému autu by se dalo navzpomínat spoustu historek. Vybavuje se mi například Barum rally 1999, kterou jsem jel s Felicií Kit Car a zlínskou rally jsem prohrál o 0,8 vteřiny s Vlastou Hodaněm. Navíc o vítězství jsme přišli až na poslední zkoušce. My ale měli dva defekty, kdy jeden jsme měnili přímo na zkoušce. Nebo na Valašce jsme jeli zkoušku z Trojáku na Tesák, noční zkouška, a najednou v plné rychlosti zhasla komplet elektrika a všude byla tma. Spolujezdec Tonda Novák v tu chvíli zaperlil, neboť jeho lampička na čtení svítila a ho nenapadlo nic lepšího než v dobré snaze mi posvítit na cestu. Ale lampičku nasměroval na čelní sklo, takže já viděl jen sebe v odrazu a tmu. Felicii jsem nějak zastavil a jak byl Tonda vzteklý, tak několikrát kopl do přístrojové desky. Někdy hrubá síla pomůže, protože po chvilce jsem mohl rozsvítit světla a v závodě pokračovat.“

Přesto se ti podařilo utéct v sezóně 2000 k japonským vozům. Nejprve to byl trojkový Lancer, pak malý Swift a nakonec Saxo.

„To byl výmysl lidí, kteří mi sháněli finance na závody. Mitsubishi šlo přes Vildu Loveckého. Do té doby jsem ve čtyřkolce pořádně neseděl a při závodě už vůbec ne. Jako zkušenost dobré, ale dvoukolka mi prostě seděla víc. Možná kdybych měl víc možností se s Mitsubishi povozit, tak by to bylo jiné. Před závodem jsem najel slabých dvacet kilometrů a měl jsem se jít měřit se soupeři. Už dopředu jsem věděl, že to bude propadák. To Swift byl z nouze ctnost. Tehdy jsme měli nasmlouvané partnery na Valašskou rally, ale má Felicie byla bez motoru. Proto jsem sháněl auto, se kterým bych splnil povinnost vůči partnerům. Oslovil jsem Frantu Pilku a s gumami na dojetí jsme se postavili na start. Na Valašce mi četl noty Tonda Novák a před závodem mi říká „Dane, mohl bych zkusit řídit? Aspoň dvě rychlostky…“ Tím pádem jsem si vyzkoušel i pozici spolujezdce. Jednou jsme sice byli mezi páskami, ale závod jsme dokončili. A třetí zahraniční auto, Citroën Saxo, jsem si po krátké odmlce od rally půjčil od Marcela Havláska. Zde jsem slyšel diktát od Davida Šmeidlera a jeli jsme to jen zkusit. Jenže to bylo enko a jak jsem byl zvyklý na áčka, tak se mi auto „rozsypalo“ pod rukama.“

Který výsledek považuješ za svůj TOP?

„Výsledek pěkný mohl být třeba na té Barumce, pokud by nebyly defekty, nebo se mi zadařilo i na Šumavě 1996. S Jirkou Malčíkem a Favoritem jsme dojeli v silné mezinárodní konkurenci 21. absolutně a desátí mezi Čechy. Já ale nemám vyloženě TOP výsledek, pro mě je každý dokončený závod úspěchem. Ale pokud se na to podívám z pohledu nejlepšího svezení, tak tady bych asi zařadil Šumavu na sněhu s Favoritem. Později přišla úzká Felicie, kterou jsme koupili už jako jeté áčko, ale byla v dost ojetém stavu. Tak přišla kompletní renovace s veškerým vylepšením, které nám homologace dovolila. Všichni jsme na ní makali po odpoledních a víkendech. A po poctivé práci přišla další skvělé éra mého závodění. S tím autem jsme dosáhli na spoustu vítězství a dobrých výsledků. Byla to opravdu skvělá léta!!!“

A co havárie, která byla největší?

„Největší havárii jsem měl na Šumavě 2002. Já jel Felicii a Luba Minařík kita, stejně jako Vlasta Hodaň. Pěkně jsme se tam naháněli. V rychlém úseku najednou praskl brzdový kotouč a auto se stalo neovladatelné, já točil doprava a Felicia jela doleva. Vletěli jsme do meze, která nás nakopla a my dopadli na čumák auta, které začalo hořet. Rychle jsme se odpojili a vyskákali ven. Nakonec na to padlo asi osm hasících lahví. Jako dnes vidím Petra Poulíka, který odstavil auto o zatáčku dál, a když viděl, že hoříme, tak utíkal k nám s hasičákem v ruce. Když pak mechanici nakládali poničené auto na vlek, tak s ním nemohli hnout. Hned vedle cesty byla totiž ohrada a jeden kovový kůl prošel přes podlahu do auta hned vedle mé sedačky.“

V průběhu tvé jezdecké kariéry jsi měl vedle sebe celkem devět spolujezdců. Vzpomeneš si na všechny a setkáváte se?

„Všichni byli skvělí. Musím přiznat, že s některými se potkávám často, ale jiné jsem dlouho neviděl. V pravidelném kontaktu jsem se Zdeňkem Sovjákem, Jirkou Malčíkem a „Juhou“ Jirkou Vajďákem. Dříve jsem často byl i s Tondou Novákem, ale jak jsem se přestěhoval do Čech, už jsme spolu málo. Do výčtu spolujezdců patří i Zdeněk Bělák starší, kterého občas zahlédnu na soutěžích. V kontaktu ale nejsem s Jirkou Svobodou, Davidem Šmeidlerem a jeho mámou Leonou. V roce 2000 si odbyl premiéru na horkém sedadle i Petr Trnovec a společně se nám podařilo vyhrát Kopnou ve třídě N1. Co jsem měl spolujezdce, vždy byli perfektní.“

Chodíš se dívat na současnou českou rally? Jak ji hodnotíš a komu fandíš?

„Nechodím pravidelně, ale pokud je možnost, rád zajdu pozdravit přátele a své bývalé soupeře v servisu rally.V současné době bydlím na jihu Čech a mám to kousek do Pačejova, Krumlova nebo na Šumavu. A když se jede Barum rally, tak to spojím s návštěvou rodiny na Moravě. Komu nejvíce fandím, je Václav Pech. Je tady i několik velmi dobrých mladých kluků. Hodně mne mrzela loňská Barumka a Erik Cais, ale to je mladý jezdec a ten se z toho rychle oklepe. To nejlepší má teprve před sebou. Pěkně jede i Adam Březík a Dominik Stříteský. Mám velký obdiv před každou posádkou, která dokáže bravurně ovládat současné závodní vozy. S mou érou se to nedá porovnat, ale česká rally je velice kvalitní.“

Uvažuješ o návratu na soutěžní tratě, nebo je aktivní kariéra už definitivně ukončena?

„Já myslím, že už bylo dost legrace a v nejlepším se má skončit. Je pravdou, že jsem dostal nějakou nabídku, kterou jsem odmítl. Na jihu Čech se jezdí různé amatérské sranda podniky, na které se rád podívám a přemýšlím, že bych se někdy svezl. Jezdí mi to takřka u baráku. Nejhorší je, když vám někdo vnukne myšlenku a ve vás začne hlodat červíček. Pokud by přišla příležitost, tak bych nějaký závod ještě rád odjel. Samozřejmě, chvilku by mi trvalo, než bych si připomněl návyky a jel bych určitě pro radost a ne na výsledek. Bavil bych sebe a diváky, já jsem pro každou srandu. Takže nějaká dvoukolka z mé éry by byla fajn.“

Co se u tebe změnilo od posledního závodu až po současnost?

„Já jsem začal nový život v Čechách. Ještě nějakou dobu jsem byl tady doma v Trnavě, ale pak jsem poznal fanouška rally, který mne pozval k sobě domů na Rally Český Krumlov a tam jsem poznal současnou manželku a musím říct, že jsem šťastný. Neměnil bych za nic na světě.“

A jak celkově vzpomínáš na to „své“ závodění?

„Kdybych měl znovu dvacet, tak bych do soutěží šel znovu. Já vlastně začal dřív, mnohem dřív. Rally je prostě droga. Závody nejsou násilí, člověk to musí mít v sobě, musí mít to správné srdíčko a pak tomu dává vše. Díky rally mám nespočet zážitků a kamarádů. Rally je jedna velká rodina. A i když nyní přijdu do servisu při jakékoliv rally u nás, tak tam najdu spoustu přátel, se kterými je vždy o čem povídat. Zkrátka nádherné období.“

Na závěr veselou historku….

„Těch zážitků bylo opravdu hodně. Karel Kašpárek měl čerstvě dostavěnou Škodu 130 L, ale vůz byl zatím bez motoru. Byla zima a měl se jet další ročník Ve Stopě Valašské zimy a já, mladý kluk natěšený do rally, chtěl samozřejmě jet taky. Poprosil jsem tedy Karla, zda by mi nepůjčil auto, a on s tím souhlasil. Pavel Hejtmánek mi tehdy půjčil zimní pneumatiky. Bylo mi sedmnáct let, ale díky učilišti jsem měl řidičský průkaz s výjimkou do 18 let, ale měl jsem ho a Jirka Vajďák, který mi dělal spolujezdce si „papíry“ půjčil od bratra. Zbývalo tedy sehnat nějaký motor, ale kde ho vzít? V slušovickém JZD byla v autoservisu autopůjčovna a v ní skoro samé stotřicítky. V pátek po práci jsme tedy z civila vyndali motor a osadili závodničku a vydali se na závod. Michal Gargulák v tom roce začínal s Leošem Sovjákem na Škodě 130 LR a „Stopu“ vyhráli. Já s „Juhou“ jsme dojeli druzí, jelikož u Partyzána jsem špatně najel do zatáčky a musel jsem couvat. No a po závodě přišla opět cesta sériového motoru zpět do civilního auta. Byla doba, kterou jsme si užívali. A bývala sranda i po závodech. Posuďte sami. Jednou jsme jeli Rally Český Krumlov, kde nám klekla převodovka a my se šli všichni dívat. Při přejezdu na různé erzety jsme ve Vyšším Brodě koupili dětem velké sádrové trpaslíky. Pak samozřejmě na diskotéku a druhý den po obědě domů. Já jel tréninkáčem a Jirka Malčík táhl na podvalu závodničku. Jenomže mechanici ty trpaslíky, aniž bychom o tom věděli, zapásali do sedadel závodního auta. A co čert nechtěl, po cestě Jirku zastavili policajti a první co bylo, se ho zeptali: "Pane řidiči, vy nevíte, že přeprava osob ve vozidle taženém na podvalu je zakázaná?" Jirka vyskočil z dodávky a chudák myslel, že tam usnul některý z našich mechaniků znavených po diskotéce. Policajti když viděli jeho výraz, tak se slovy "Pokračujte v jízdě" se smáli ještě hodně dlouho. No, řekněte sami, nebyla to krásná doba!?“