Milan Facek – Eduard Jakuba – vzpomínka po 36 letech
Rally Vida, pořádaná ve dnech 2. – 3. srpna 1986, měla na programu již svůj XVI. ročník. Po Rally Zlaté Písky šlo o druhou nejvýznamnější soutěž v Bulharsku. S koeficientem 2 Mistrovství Evropy se pořadatelé těšili z několika zvučných jmen ve startovní listině.
Kromě maďarského šampióna Attily Ferjáncze to byli Polák Blažej Krupa, Jugoslávec Branislav Küzmič, Řek Ioannis Katsanakis i místní Plamen Čubrikov a Boncho Dunev s Renaulty 5 Turbo. Plejáda domácích jezdců s vozy Lada VAZ byla výzvou pro tři československé posádky na startu: Josef Sivík – Pavel Víta (Š 130LR), Milan Facek – Eduard Jakuba (Lada VAZ 2105 VFTS) a Petr Vraj – Jaroslav Nerušil (Š 130L).
Posádka Facek – Drda v plné jízdě na trati Rally Bohemia 1986
Soutěž, která se jela tradičně v blízkosti města Vidin, měřila celkem 765 km. Ve svém itineráři měla 40 rychlostních zkoušek s celkovou délkou 262 km. První etapa startovala v sobotu 2. srpna v 9:01 a první posádky projely jejím cílem kolem 19:30. V tu chvíli měly za sebou již 19 rychlostních zkoušek a čekala je kratičká pauza na odpočinek. Start 2. etapy s 21 RZ pořadatel stanovil na druhou hodinu po půlnoci v neděli 3. srpna.
To se už dávno netýkalo Josefa Sivíka s Pavlem Vítou, kteří po výletu mimo trať na RZ1 byli sice nezraněni, ale poškodili svůj vůz natolik, že nemohli v soutěži dále pokračovat. Naopak Milan Facek s Eduardem Jakubou drželi nadějné 4. místo v absolutním pořadí a jezdec AMK Rudý říjen Otrokovice si liboval, že se mu konečně auto podařilo správně seřídit a jede tak, jak má.
Milan Facek a Miroslav Drda při domácí Barum Tríbeč rallye 1986
Právě nad jeho startem visel do poslední chvíle velký otazník, neboť "dvorní spolujezdec" Miroslav Drda nedostal v Moravanu Otrokovice dovolenou. Narychlo bylo nutno za něj najít náhradu. Poté, co start v Bulharsku odmítla i zkušená spolujezdkyně Jana Nesrstová, padla volba na sedmadvacetiletého technika zkušebny pneu v Barum – Rudý říjen Otrokovice Eduarda Jakubu. Na "horkém sedadle" měl za sebou na dvě desítky startů v oblastních soutěžích a na svoji velkou zahraniční rally se moc těšil.
Servis při Rallye Valašská zima 1986
A je zde nedělní finále. Nedlouho po půlnoci startují první posádky do druhé etapy. Rychlostní zkoušky znají jezdci už ze sobotních průjezdů za světla, ale některé z nich se tentokrát jedou v opačném směru. Trať jim ze tmy vykrajují ostré kužely halogenů. A erzety jdou rychle po sobě, jako na běžícím pásu:
- 02:33 RZ20 Arčar
- 03:01 RZ21 Laguševci
- 03:44 RZ22 Orešec
- 04:04 RZ23 Belogradčik
- 04:37 RZ24 Granitovo
Ale co to? Časy ukazují, že Milan Facek zahájil druhou etapu poněkud opatrněji a na domácí konkurenci mírně ztratil. On byl ale pevně odhodlaný vybojovat čtvrté místo a možná i "bednu". Musí zabrat a jít do toho naplno!
Bylo 05:12 a začínalo svítat, když na trať RZ25 vyrazil vůz se startovním číslem 18 posádky Facek – Jakuba. Tento úsek ležel na silnici č. 102, spojující obce Granitovo a Bela. Měřil jen necelé 4 kilometry. První polovinu tvořil sled mírných zatáček pravá-levá, pravá-levá a pak 500 metrů dlouhá rovina naplno. Po ní následovala jediná těžší zatáčka – pravá pod lomem a přímý úsek až do cíle. Ale tady se něco pokazilo. Zřejmě samotný nájezd do zatáčky, možná i rychlost. Pravá kola "zakopla" o nerovnost a celý vůz se v mžiku překlopil na levý bok. Hnán obrovskou odstředivou silou vylétl zcela nekontrolovaně ven ze zatáčky. Dílo zkázy završil vzrostlý dub, který stál přesně v místech, kde vůz opustil silnici. Následoval strašlivý náraz, který roztrhl soutěžní ladu dva na kusy. Milan Facek i jeho spolujezdec Eduard Jakuba byli okamžitě mrtví.Poslední naměřený údaj o rychlosti jejich vozu měl hodnotu 165 km/h.
Motor s přední nápravou daleko na louce jen dokreslují ničivou sílu nárazu.
Tragédie nejvíce poznamenala obě rodiny, kterým se domů nevrátili manželé a tátové. S bolestnou ztrátou se těžce vyrovnávali také všichni kamarádi, kteří s Milanem Fackem absolvovali nejednu soutěž v roli doprovodu. Událost, která svým dílem nejspíš také přispěla ke konci skupiny B a která nebyla toho roku tragédií jedinou. Příběh,který po mnoha letech téměř upadl v zapomnění. Až v polovině června 2020 mě příjemně překvapil příspěvek na Facebooku, že pan Valentin Dragomanski s partou kamarádů a fanoušků rally připravil pamětní tabulku a umístil ji na strom, který je němým svědkem dávné tragédie.
Na českou posádku místní fanoušci nezapomněli
Musím říci, že jsem se hodně styděl, že se nenašel nikdo od nás z Čech, kdo by se postaral o důstojné připomenutí naší zesnulé posádky a museli tak učinit místní obyvatelé. Když jsem poté hovořil s pamětníky a kamarády Milana Facka, překvapilo mě, že pan Josef Heller nechal před lety zhotovit desku pomníčku s nápisem. Další události, včetně války na Balkáně ale způsobily, že deska zůstala v jedné zlínské garáži.
Vzal jsem si do hlavy, že pomohu věc dotáhnout do konce. Od počátku jsem nalezl podporu v Autoklubu České republiky, především u pana Mgr. Tomáše Kunce a pana Ing. Stanislava Mináříka. Za jejich ochotu pomoci bych jim rád touto cestou poděkoval.
Zcela opačnou zkušenost jsem bohužel učinil v podniku, který tenkrát nešťastná posádka reprezentovala – Barum – Rudý říjen Otrokovice, dnes Barum Continental. Moji žádost o sponzorský dar na umístění pomníčku pro jejich zesnulou posádku generální ředitel zamítl.
Byl to především pan Valentin Dragomanski, jeho tatínek a přátelé, kteří mají hlavní zásluhu na tom, že je dnes v osudné zatáčce krásné pietní místo. Je to důstojné připomenutí naši soutěžní posádky, která tomuto nebezpečnému sportu obětovala to nejcennější.
Valentin Dragomanski (druhý zleva) a jeho přátelé, kterým vděčíme za instalaci pomníku
Pokud zavítáte při svých cestách do severozápadního cípu Bulharska, zastavte se, prosím u pomníčku a věnujte tichou vzpomínku našim dvěma závodníkům, kterým se toto místo stalo osudným. GPS pomníku je: 43.7010825N, 22.6792661E
Pietní místo, jak vypadá dnes
Smutná událost i po tolika letech. Článek je hezky napsaný a děkujeme za připomenutí této tragické nehody.
Děkuji za pěkný článek o této už skoro zapomenuté tragédii. A hlavně velké díky všem kteří se podíleli na na vytvoření tohoto pietního místa.
Článek nás přenáší do doby dávno minulé, ale nadšení pro závody bylo stejné a mnohdy větší. Už počet zkoušek a časy startů proto hovoří dost jasně.
A pomníček je krásný velká gratulace, že se povedl.
Stejně tak vzpomínáme i na Miloše Vágnera, Bohouše Ceplechu a další......
R.I.P.
Tehdy se chlapi hned začali domlouvat, že tam klukům zajedou dát pamětní desku. Závodní výbor jim to zatrhl, to byla debilní doba ...
Hluboce smekám před všemi, díky kterým se to teď povedlo.
Hezky napsané alá Svět motorů 1986 a popis Korsiky...
Rád přispěju na pamětní desku k barumu...a na výraz nerespektu k nepřispění GŘ Conti už budu vždy kupovat Michelinky...
Jsou 3 prostředky, do kterých bych se strachy neodvážil:
1) Apollo 13
2) Ponorka U 52
3) Lada VTFS
Respekt k borcům!
R.I.P.