Rally Vida, pořádaná ve dnech 2. – 3. srpna 1986, měla na programu již svůj XVI. ročník. Po Rally Zlaté Písky šlo o druhou nejvýznamnější soutěž v Bulharsku. S koeficientem 2 Mistrovství Evropy se pořadatelé těšili z několika zvučných jmen ve startovní listině.

Kromě maďarského šampióna Attily Ferjáncze to byli Polák Blažej Krupa, Jugoslávec Branislav Küzmič, Řek Ioannis Katsanakis i místní Plamen Čubrikov a Boncho Dunev s Renaulty 5 Turbo. Plejáda domácích jezdců s vozy Lada VAZ byla výzvou pro tři československé posádky na startu: Josef Sivík – Pavel Víta (Š 130LR), Milan Facek – Eduard Jakuba (Lada VAZ 2105 VFTS) a Petr Vraj – Jaroslav Nerušil (Š 130L).

Posádka Facek – Drda v plné jízdě na trati Rally Bohemia 1986

Soutěž, která se jela tradičně v blízkosti města Vidin, měřila celkem 765 km. Ve svém itineráři měla 40 rychlostních zkoušek s celkovou délkou 262 km. První etapa startovala v sobotu 2. srpna v 9:01 a první posádky projely jejím cílem kolem 19:30. V tu chvíli měly za sebou již 19 rychlostních zkoušek a čekala je kratičká pauza na odpočinek. Start 2. etapy s 21 RZ pořadatel stanovil na druhou hodinu po půlnoci v neděli 3. srpna.

To se už dávno netýkalo Josefa Sivíka s Pavlem Vítou, kteří po výletu mimo trať na RZ1 byli sice nezraněni, ale poškodili svůj vůz natolik, že nemohli v soutěži dále pokračovat. Naopak Milan Facek s Eduardem Jakubou drželi nadějné 4. místo v absolutním pořadí a jezdec AMK Rudý říjen Otrokovice si liboval, že se mu konečně auto podařilo správně seřídit a jede tak, jak má.

Milan Facek a Miroslav Drda při domácí Barum Tríbeč rallye 1986

Právě nad jeho startem visel do poslední chvíle velký otazník, neboť "dvorní spolujezdec" Miroslav Drda nedostal v Moravanu Otrokovice dovolenou. Narychlo bylo nutno za něj najít náhradu. Poté, co start v Bulharsku odmítla i zkušená spolujezdkyně Jana Nesrstová, padla volba na sedmadvacetiletého technika zkušebny pneu v Barum – Rudý říjen Otrokovice Eduarda Jakubu. Na "horkém sedadle" měl za sebou na dvě desítky startů v oblastních soutěžích a na svoji velkou zahraniční rally se moc těšil.

Servis při Rallye Valašská zima 1986

A je zde nedělní finále. Nedlouho po půlnoci startují první posádky do druhé etapy. Rychlostní zkoušky znají jezdci už ze sobotních průjezdů za světla, ale některé z nich se tentokrát jedou v opačném směru. Trať jim ze tmy vykrajují ostré kužely halogenů. A erzety jdou rychle po sobě, jako na běžícím pásu:
- 02:33 RZ20 Arčar
- 03:01 RZ21 Laguševci
- 03:44 RZ22 Orešec
- 04:04 RZ23 Belogradčik
- 04:37 RZ24 Granitovo

Ale co to? Časy ukazují, že Milan Facek zahájil druhou etapu poněkud opatrněji a na domácí konkurenci mírně ztratil. On byl ale pevně odhodlaný vybojovat čtvrté místo a možná i "bednu". Musí zabrat a jít do toho naplno!

Bylo 05:12 a začínalo svítat, když na trať RZ25 vyrazil vůz se startovním číslem 18 posádky Facek – Jakuba. Tento úsek ležel na silnici č. 102, spojující obce Granitovo a Bela. Měřil jen necelé 4 kilometry. První polovinu tvořil sled mírných zatáček pravá-levá, pravá-levá a pak 500 metrů dlouhá rovina naplno. Po ní následovala jediná těžší zatáčka – pravá pod lomem a přímý úsek až do cíle. Ale tady se něco pokazilo. Zřejmě samotný nájezd do zatáčky, možná i rychlost. Pravá kola "zakopla" o nerovnost a celý vůz se v mžiku překlopil na levý bok. Hnán obrovskou odstředivou silou vylétl zcela nekontrolovaně ven ze zatáčky. Dílo zkázy završil vzrostlý dub, který stál přesně v místech, kde vůz opustil silnici. Následoval strašlivý náraz, který roztrhl soutěžní ladu dva na kusy. Milan Facek i jeho spolujezdec Eduard Jakuba byli okamžitě mrtví.Poslední naměřený údaj o rychlosti jejich vozu měl hodnotu 165 km/h.

Motor s přední nápravou daleko na louce jen dokreslují ničivou sílu nárazu.

Tragédie nejvíce poznamenala obě rodiny, kterým se domů nevrátili manželé a tátové. S bolestnou ztrátou se těžce vyrovnávali také všichni kamarádi, kteří s Milanem Fackem absolvovali nejednu soutěž v roli doprovodu. Událost, která svým dílem nejspíš také přispěla ke konci skupiny B a která nebyla toho roku tragédií jedinou. Příběh,který po mnoha letech téměř upadl v zapomnění. Až v polovině června 2020 mě příjemně překvapil příspěvek na Facebooku, že pan Valentin Dragomanski s partou kamarádů a fanoušků rally připravil pamětní tabulku a umístil ji na strom, který je němým svědkem dávné tragédie.

Na českou posádku místní fanoušci nezapomněli

Musím říci, že jsem se hodně styděl, že se nenašel nikdo od nás z Čech, kdo by se postaral o důstojné připomenutí naší zesnulé posádky a museli tak učinit místní obyvatelé. Když jsem poté hovořil s pamětníky a kamarády Milana Facka, překvapilo mě, že pan Josef Heller nechal před lety zhotovit desku pomníčku s nápisem. Další události, včetně války na Balkáně ale způsobily, že deska zůstala v jedné zlínské garáži.

Vzal jsem si do hlavy, že pomohu věc dotáhnout do konce. Od počátku jsem nalezl podporu v Autoklubu České republiky, především u pana Mgr. Tomáše Kunce a pana Ing. Stanislava Mináříka. Za jejich ochotu pomoci bych jim rád touto cestou poděkoval.

Zcela opačnou zkušenost jsem bohužel učinil v podniku, který tenkrát nešťastná posádka reprezentovala – Barum – Rudý říjen Otrokovice, dnes Barum Continental. Moji žádost o sponzorský dar na umístění pomníčku pro jejich zesnulou posádku generální ředitel zamítl.

Byl to především pan Valentin Dragomanski, jeho tatínek a přátelé, kteří mají hlavní zásluhu na tom, že je dnes v osudné zatáčce krásné pietní místo. Je to důstojné připomenutí naši soutěžní posádky, která tomuto nebezpečnému sportu obětovala to nejcennější.

Valentin Dragomanski (druhý zleva) a jeho přátelé, kterým vděčíme za instalaci pomníku

Pokud zavítáte při svých cestách do severozápadního cípu Bulharska, zastavte se, prosím u pomníčku a věnujte tichou vzpomínku našim dvěma závodníkům, kterým se toto místo stalo osudným. GPS pomníku je: 43.7010825N, 22.6792661E

Pietní místo, jak vypadá dnes