Tradičně jí navigoval její otec Jan Slavík a společně dovezli svoji Škodu Fabia do cíle na devětačtyřicátém místě v Rallysprint sérii a třetím ve třídě RN6. „Hlavní je, že jsme v cíli,“ odpovídá Eliška po dotazu, jak je spokojená. A hned pokračuje. „Předčilo to očekávání. Auto vydrželo až do cíle, dařilo se postupně zrychlovat a velmi nás potěšila obrovská podpora fanoušků, pořadatelů i mnoha závodníků.“ A vedle sedící Honza doplňuje. „Myslím, že se nám to líbilo všem."

Eliška Slavíková má za sebou v pouhých osmnácti letech bohatou závodnickou kariéru. Od dětství se věnovala minikárám, později zároveň začala jezdit Amater Rally a poslední dvě sezony byla pravidelnou účastnicí Rentor Rallycupu Kopřivnice. Nyní absolvovala premiéru v Rallysprint sérii. „Když nás před soutěží oslovil s žádostí o rozhovor náš kamarád Jirka Šteg, kterého známe asi pět let z Rally dětem, zpočátku jsme váhali a nechtěli nic zakřiknout. Obávali jsme se, aby nám ve Fabii třeba hned na úvodní vložce „nezaklepalo.“ Jirka nás však přesvědčil, že trocha zviditelnění neuškodí. Nakonec jsme snad ostudu neudělali,“ usmívá se Honza a pokračuje. „Nepočítali jsme ani s tiskovou zprávou po závodě. Po tom obrovském zájmu a podpoře, kterou nám vyjádřili fanoušci, pořadatelé i mnozí závodníci, jim však chceme tímto článkem poděkovat. Vždyť napřímo nás kontaktovalo okolo třiceti lidí a mnozí další přes sociální sítě. Pro mě osobně bylo úžasným zážitkem, když nás před startem oslovil fanoušek s žádostí o společnou fotografii. Druhý den nám přinesl podepsat fotografii z Kopřivnice. Po soutěži nám pak přišel pogratulovat a přitom brečel štěstím. To mě strašně potěšilo a dojalo. Přiznávám, že jsem měl taky slzy na krajíčku (úsměv).“

Slova svého otce potvrzuje Eliška. „Ta podpora byla opravdu až neskutečná. Všem, kteří nám fandili, chci poděkovat. Já zažila svoji první soutěž, ale i taťka říkal, že takový divácký zájem u startu a cíle za svoji dvacetiletou kariéru snad ještě nezažil. Byly to opravdu davy. Zaujalo mě také, když jsme večer po seznamovacích jízdách přijeli na hotel nějakých deset kilometrů od Fulneku, že v restauraci seděly čtyři dámy evidentně starší padesáti let, popíjely pivko a domlouvaly se, kam se v sobotu vyrazí dívat na erzety. Potěšil mě hrozně i Lukáš Strouhal, který za mnou přišel udělat rozhovor do Videonovinek. Všichni tito lidé udělali moji první soutěž nezapomenutelným zážitkem,“ pochvaluje si přízeň fanoušků a médií studentka mladoboleslavského Gymnázia Dr. Josefa Pekaře. A přidává sportovní dojmy ze soutěže. „První sekci jsem zvolila opatrnější seznamovací tempo a vše si osahávala. Ve druhé už jsem se snažila zrychlit a snad se na to dalo koukat. Na páté erzetě nás postihl problém s klapkou, která vypadla a auto nějakých osm set metrů ztratilo výkon. To v nás hrklo poprvé. Naštěstí se vše vrátilo samo do normálu. Podruhé v nás hrklo, když nám na téže rychlostce přeběhla těsně před autem srnka,“ popisuje dvě perné chvilky Eliška a dostává se jí Honzovy pochvaly. „Budiž jí přičteno k dobru, že ani nevrkla.“ A Eliška s úsměvem pokračuje. „On to nebyl úplně řízený proces. Před šestou erzetou, která byla pozastavena kvůli uniklému oleji na trati, byl následně čas zkontrolovat příčinu předchozího problému. Odhalili jsme trochu uniklého mazadla do motorového prostoru a povolený kloub na vnitřní krátké poloose. Taťka tam ruku nestrčil, tak to zbylo na mě (úsměv). Utáhla jsem kloub imbusem bez nějakého momentu. Závěrečnou erzetu jsme už jeli jen na údržbu a doufali, že to vydrží. To se díky Bohu podařilo. Ruku na gratulaci k dokončení soutěže jsme si však podali až před cílem. Nechtěli jsme nic zakřiknout.“

Stále aktivněji se do chodu týmu zapojuje také Eliščina mladší sestra Anežka. „Snažím se pomáhat, aby vždy po příjezdu auta do servisu bylo vše připravené a posádka měla maximální komfort. Jsme sice malý rodinný tým, ale přesto se snažíme vše dělat co „nejprofesionálněji“. Důležité je, abychom se mohli jeden na druhého spolehnout. Ve Fulneku jsme byli ve čtyřech. Ocenit musím také, jak moc nám pomáhá soutěžák Ondra Maxilán Jirák a náš dlouholetý kamarád Jan Kejval“ těší Anežku, jejíž závodnickou prioritou nadále zůstávají minikáry. „Nadcházející víkend nás čeká závod v Českém Krumlově. Působím ve třídě M3. Pár pódiových umístění se mi již podařilo získat. Ráda bych zažila i nějaké vítězství. Musím se asi ještě více snažit. Tak uvidíme tento víkend (úsměv).“

A jaké jsou další rallyové plány rodinného týmu? „Ještě bychom rádi jeli dva ze zbývajících tří sprintů. Budou to pravděpodobně Vyškov a Vsetín. Především Vsetín bych si moc přála jet. Všichni říkají, jak je těžký a pokud chceme příští rok absolvovat nějakou „velkou“ soutěž, byla by to velká škola. Začátek příští sezony bude můj program asi dost omezen. Čeká mě totiž maturita a vzdělání je v naší rodině prioritou,“ končí naše povídání Eliška.

Foto: Robert Balcar