Okamžitě se mi vybavuje moment, kdy bratři Spišákovi vyletěli ze zatáčky dveřmi napřed a diváci řvali nadšením. Pojďme si tohoto šoumena z Košic představit. A jelikož je slovenština krásná, schválně nechávám některé výrazy.

Rozhovor nelze začít jinak než hláškou fanoušků rally: „Teď pojede Spišák, to bude šou…“ Jsi šoumen?

„Nevím, co bych na to řekl, to by měli rozhodnout fanoušci. Ale když se tak nad tím zamyslím, tak asi šoumen jsem, protože se jízdou vždy velmi bavím a taky rád bavím diváky.“

Spousta lidí při vyslovení tvého jména ví, že pojede „žigulík“ dveřmi napřed. Ale kdo je Pavol Spišák, představ se nám prosím…

„Dovolte mi tedy, abych se představil. Jmenuji se Pavol Spišák a v polovině prosince oslavím třicátiny. Mezi mé zájmy patří hlavně motorsport a vše co k němu patří. Dále je to pak turistika, cykloturistika a poznávání nových věcí. Pracuji jako soustružník v košických železárnách US Steel Košice. Jinak jsem svobodný :-) .“

Co tě přivedlo k rally?

„K rally jsem se dostal už v mládí, a to hlavně díky rally, která se jela v Košicích a okolí. Tady jsme s bratrem a kamarády chytali první návyky, které jsme pak prováděli na kolech. Často jsme ani nestíhali měnit zadní pláště, jak jsme se „šmýkali“ :-). Už v té době jsme věděli, že přední náhon je na nic a pokud bychom si jednou měli pořídit nějaké auto, tak jedině s poháněnou zadní nápravou. Plány se spřádaly a ještě před získáním řidičského průkazu jsem si s bratrem pořídil levné auto, neboť při škole moc peněz nazbyt nebylo. A jelikož jsme chtěli zadokolku, koupili jsme Ladu 2107 do běžného provozu, kterou jsme postupně zlepšovali a upravovali. Se Štefanem jsme pak na ní začali jezdit slalomy a amatérské soutěže. Později přišel nápad, abychom se posunuli dál a postavili auto s rámem. To už byl ale typ 2101, který nám dal mnoho zkušeností, jak se staví závodní vůz. S 01 jsme bláznili dva roky, ale postupně přestávala plnit naše, ale také předpisové požadavky. Proto jsme se rozhodli postavit si nové auto, a to je ta nynější Lada VFTS.“

Od začátku startuješ s hravým vozidlem Lada, proč padla volba právě na tento sovětský stroj?

„Hodně toho vyplývá z předchozí odpovědi. Hlavně jsme chtěli zadokolku a cenově dostupné auto.“

Máš nějaký jezdecký vzor?

„Mým velkým vzorem je Jozef Béreš mladší. Právě jeho rozevlátý styl je něco, co mne vždy přivádělo do varu a co jsem chtěl taky umět.“

První start a hned vítězství ve třídě, navíc 7. místo celkově, jak vzpomínáš na Rally Vranov 2016?

„Na Rally Vranov mám ty nejkrásnější vzpomínky. Byl to náročný závod pro všechny. Mým cílem bylo hlavně dovézt auto do cíle a taky jsem měl ideální možnost porovnat se s mladým Bérešem. Ladu jsme v pořádku dovezli, ale z porovnání sešlo, neboť Jožko odstoupil na technickou poruchu. Pořadatelé tehdy připravili těžkou rychlostní zkoušku, o čemž svědčí fakt, že poměrně dost posádek odstoupilo. Ve finále jsme se těšili z úspěšného startu a poháru za vítězství ve třídě.“

Následně jsi dvě sezóny startoval v Slovakia cupu, představ nám prosím tento cup…

„V Slovenském Rally Poháru (SRP) jsem startoval v letech 2018 a 2019. Tento cup se dá porovnat se slovenským „velkým“ mistrákem, jen s tím rozdílem, že v poháru je menší počet závodních kilometrů. Tedy když to převedu na české tratě, tak je to váš sprint.“

Dvě sezóny v cupu a vždy jsi skončil na konci roku na bedně, který rok byl těžší?

„Ani jeden z těch dvou roků, nebyl v SRP jednoduchý. V první sezóně jsem se seznamoval s tratěmi a rychlostními zkouškami. Většina z nich byla pro mne nová, neboť já do té doby znal jen erzety z okolí Košic. Byla tam nějaká odstoupení a na konci roku jsme si s bratrem došli pro pohár za třetí místo. Druhý rok už byl o něco lehčí. Byl jsem bohatší o znalosti i nabyté zkušenosti. V roce 2019 jsem celkově vyhrál SRP, k čemuž mi dopomohlo i pět jednotlivých vítězství. Vždy se jelo rychle a bojovalo se. O to víc mne pak těší všechny tyto výsledky.“

Poslední roky mi přijdou z tvé strany „přeorientované“ na šou a bavení lidí. To tě závodění s časem přestalo bavit?

„Ano, je to tak. Začal jsem jezdit pro diváky, a to mne hodně baví. Ale musím přiznat, že mne k tomu přinutily okolnosti, kdy mě v roce 2020 po špatné situaci na Slovensku opustili obchodní partneři ve sponzoringu. Tím pádem jsem začal jezdit za „vlastní“ a jak všichni víme, rally není zrovna nejlevnější koníček. Proto si nemohu dovolit jezdit nějaký ucelený program soutěží a bojovat se soupeři a časem. Z tohoto důvodu si vybírám závody, na které se můžu dlouhodoběji připravit. No a pak jedeme bavit lidi a sebe.“

V Česku jsme tě mohli čtyřikrát vidět na Barum rally a vždy to byla parádní podívaná, jak ty osobně si užíváš jízdu a vnímáš burcování fanoušků?

„Měl jsem dva sny a oba se mi podařilo si splnit. První se týkal právě startu na Barum Czech Rally Zlín, kterou jsem dříve navštěvoval jako divák. S nadšením jsem vnímal atmosféru, kterou dokázali vytvořit fanoušci na autobusáku a nejenom tam. První start se mi podařilo uskutečnit v roce 2018 a od té doby jsem si start na Barumce nenechal ujít. Je to vždy pro mne neskutečný zážitek a já jsem rád, že mi rok od roku přibývá fanoušků. Je skvělé vidět, jak zapalují světlice, slyšet jejich řev a troubení klaksonů, které přehlušuje hluk uvnitř vozu. V servisu pak za námi chodí fanoušci a děkují za to, že jsme je bavili… To je to, proč to děláme. A pokud jsem vzpomínal dva sny, tak pro každého soutěžáka, co jezdí dveřmi napřed bez ohledu na čas, ale pro zábavu, je vrchol startovat na Rally Legend v San Marinu. To byl i můj sen. Tento sen se mi splnil a já se v loňském roce zúčastnil této slavné soutěže, ale to jen díky podpoře fanoušků. Ti se totiž na nás poskládali a díky nim jsem mohl startovat na Legendách. Jsem jim za to velmi vděčný.“

Už se ti podařilo mít někdy ruce zamotané do „vánočky“?

„Či motám ruky??? :-) Nestává se to často, ale občas to není zcela podle mých představ. Přece jen „žigulík“ už není moderní auto, které se jednoduše ovládá. Každý metr zkoušky je pro mne dar a boj s takovým veteránem :-) .“

Pravidelně startuješ s bratrem Štefanem, je stejný šoumen jako ty, nebo tě někdy krotí?

„Jedině s bratrem mám odvahu startovat v závodě, věřím mu na 110 %. Samozřejmě, že se najdou momenty, kdy mne Štefan krotí, ale jsou i chvíle, kdy mne popohání. Brácha je člověk, ke kterému mám obrovskou důvěru a já věřím, že je tomu i naopak.“

Vzpomínal jsi, že i brácha jezdil slalomy a amatérské rally. Jak jste se dohodli, kdo bude za volantem?

„Když jsme jezdili proti sobě, bývaly naše souboje vždy velmi vyrovnané. Od sebe nás dělily desetiny sekund, někdy pouhé setiny :-). A když jsme šli do opravdových soutěží, už to taková legrace nebyla a museli jsme se dohodnout. Štefan mi dal tu důvěru, abych točil volantem. Vždy říkal, že je jedno, zda je jezdec nebo spolujezdec, že jsme posádka, a to je důležité. Věřím, že si užívá každý závod stejně jako já.“

Jaké jsou tvé další plány v rally, ať už krátkodobé či ty delší?

„Já nijak neplánuji další starty. Vím, že bych rád jezdil a kde bych rád startoval. Vše ale u mne určuje finanční situace a dost často se rozhoduji na poslední chvíli.“

Ne že bych tě chtěl vyhánět z „žigulíku“, ale moderní auta tě nelákají?

„Tady mohu pokračovat v předchozí odpovědi. Ano, lákají mne moderní auta. Měl jsem dokonce příležitost vyzkoušet Škodu Fabia R5, ale má finanční situace rozhodně neumožňuje startovat s tímto vozem. Proto raději zůstanu u „žigulíka“ a budu se bavit.“

A když by ses trochu zasnil, je nějaké auto, se kterým by ses rád svezl?

„Těch aut je víc a mají jedno společné, hádejte co?! Ale pokud mám říct nějaké typy, pak by to bylo například Porsche nebo Ford Escort MK2.“

Povídání většinou končíme veselou historkou a já věřím, že jich máš ve svém repertoáru spoustu, dej nějakou…

„Při Rally Lubenik mne zastavili na přejezdu policajti a chtěli mne pokutovat za rychlou jízdu. Nebyl jsem si vědom, že bych rychlost někde překročil, ale s ohledem na to, že jsme měli být včas v časovce před rychlostní zkouškou, vzdal jsem dohadování s nimi a pokutu zaplatil. Při vypisování bloku jsme si bráchou již nasazovali přilby a rychlostní zkouška pro nás začala odjezdem od strážců pořádku. Ti mne tak rozpálili, že v cíli skutečné erzety mi volal mladý Béreš, kdo mne tak nasral, protože druhý ve třídě dostal ode mne půlminutu. Moje odpověď zněla „příslušníci – pomáhat a chránit“ :-).“