Ir o sobě dal na mezinárodní půdě poprvé pořádně vědět v roce 2009, když vyhrál Ford Fiesta Sporting Trophy pro piloty Fiesty R2. O rok později už seděl v silnější Fiestě Super 2000, ale byla to znovu slabší R2, která jej v roce 2010 dovezla k triumfu ve WRC Academy pro mladé naděje. Starty v rámci tohoto seriálu Breen střídal se starty ve Fiestě Super 2000 a získané zkušenosti zúročil v roce 2012, kdy se stal mistrem SWRC. Kromě toho párkrát odstartoval i do soutěží IRC s Peugeotem 207 Super 2000 stáje Saintéloc, čímž se připravil na společný vstup do mistrovství Evropy v následujícím roce. Na značkového kolegu Bryana Bouffiera ale nestačil a hlavně nestačil na mistrovského Jana Kopeckého. Rok na to dostal do rukou žhavou novinku Peugeot 208 T16 R5. Rychlá technika ale trpěla řadou dětských nemocí a na titul to Breenovi v konfrontaci s Kajetanem Kajetanowiczem nevyšlo ani o rok později. To už ale s 208 odjezdil i několik světových soutěží a v plné polní se do mistrovství světa dostal v roce 2016. Spolupráce s koncernem PSA se Irovi vyplatila a tak mohl usednout za volant továrního Citroenu DS3 WRC a ve Finsku jej dovézt do cíle na skvělém třetím místě. Krýt záda Krisu Meekovi měl i rok na to, kdy dostal od druhého Švédska k dispozici zbrusu novou C3 WRC. Číslo 5 nejlépe vystihlo Breenovu sezónu. Právě na této pozici dokončil hned celých šest soutěží. V roce 2018 pak dokázal, že mu nejvíce sedí soutěže na severu Evropy. Třetí příčku z Finska trumfnul druhou ze Švédska. Jinak se mu ale moc nedařilo a nabídku na pokračování s Citroenem už nedostal. Úplně z hledáčku továrních týmů ale Ir nevypadnul a na další dvě sezóny dostal příležitost odstartovat ve dvakrát dvou soutěžích s Hyundaiem. První rok toho ale moc nepředvedl a pomyslný vrchol tohoto miniprogramu se dostavil až v sezóně 2020. Ne náhodou se tak stalo opět na rychlé soutěži severského stylu. Rally Estonia Breen dokončil jako druhý a dokonale tak kryl záda týmovému kolegovi Ottu Tänakovi. Vloni Hyundai Irův program rozšířil na více než dvojnásobný počet soutěží a dnes už můžeme říct, že to byla jeho nejúspěšnější sezóna. Z minima startů vytěžil takřka maximum a nejhorším výsledkem se stalo jeho chorvatské osmé místo. V Estonsku dokázal udržet parťáka Thierryho Neuvilla za zády a na druhém místě do cíle dovezl nejrychlejší i20 Coupe WRC. Do Belgičana se naplno pustil i na jeho domácí půdě, ale nakonec se musel smířit znovu s druhým místem. A na závěr sezóny přidal ještě třetí místo v oblíbeném Finsku.

Po takových výsledcích nemohla nepřijít zajímavá nabídka. Breen se stal lídrem M-Sportu do nové éry hybridních speciálů Rally1. V Monte Carlu jej trochu zastínil staronový týmový kolega Loeb, se kterým se setkal už u Hyundaie. Třetí místo za dvojicí fenomenálních Sébastienů však zároveň znamenalo, že všechny pravidelné účastníky šampionátu nechal za zády. Povzbuzen úspěchem se pustil do Švédska s vervou, ale už v druhém testu o sněhovou bariéru poškodil vůz a o chvíli později jej zapíchnul do sněhu nadobro. Na balkánských asfaltech to v dubnu bylo lepší, byť se ani Breen v náročných podmínkách nevyvaroval chyb. Náhlý déšť na předposlední zkoušce jej bohužel připravil o bednu, ale i čtvrté místo po složitém Švédsku a za daných podmínek bral všema deseti. A jak se v první půlce roku stalo pravidlem, povedenější soutěž střídala méně povedená. Po Portugalsku zkaženém defekty a problémy s brzdami přišla Sardinie a nejlepší Breenovo vystoupení roku. Na vítězství to sice nestačilo, ale druhé místo za rychlým Tänakem není nikdy špatným výsledkem. Safari poznamenal problém s řízením, ale stejně Breen dojel šestý a už se těšil na trojici prázdninových soutěží v Estonsku, Finsku a Belgii. Na nich si vzhledem k předešlým výsledkům věřil nejvíce z celého roku a dost možná právě tím si na sebe vytvořil větší tlak než obvykle. Spoustu bodů od něj očekával i tým, který se potácel na třetím místě tabulky a mohl jen doufat, že jej nepřeskočí béčko Toyoty. Když Breen ani jednu z prázdninových soutěží kvůli havárii nedokončil bez využití restartu, dostal se na dno. Rázem jakoby před sebou už neměl žádnou příležitost zazářit. Nepohoda se přenesla i do dalších startů. V Řecku možná paradoxně pomohl defekt, kterým ztratil Breen čas hned v první etapě. Po něm se mohl “v klidu” soustředit na stahování ztráty a nakonec to dotáhnul na páté místo. Na Novém Zélandu už tak skvěle nebylo. Tedy po prvních dvou páteční zkouškách ještě ano. Breen vedl. Pak ale doplatil na druhém průjezdu Whaanga Coast na slavné místo, kde svůj Focus WRC před dvaceti lety zahodil Colin McRae. Stromky tehdy ještě nebyly tak vysoké, jinak se ale na místě nic moc nezměnilo a Breen svého slavného předchůdce u Fordu napodobil. Nakonec jej ale mohl stát více než těch několik mistrovských bodů. Naštěstí v Katalánsku znovu usednul do Pumy a mohl se rozloučit s Paulem Naglem, který po této rally odešel do závodnického důchodu. Fordy tam nestíhaly všechny čtyři a Breen k tomu ještě doplatil na chybu a následný defekt v prvním průjezdu úsekem následné Power Stage. Do Japonska už vyrazil s Jamesem Fultonem, ovšem už v RZ 4 s ním prorazil svodidla a skončil mimo trať. Aspoň vítězství na závěrečné Power Stage, která celé dění sezóny 2022 uzavřela, by mohlo Breena povzbudit do další sezóny. V té už z něho opadne role lídra týmu, zároveň se ale bude muset smířit jen s částečným programem. Vloni mu u Hyundaie sednul dobře, tak proč by to nemohl zopakovat?