Ten svoji pozici fanouška v posledních letech rozšířil i o aktivní závodění, když se stal pravidelným účastníkem závodů do vrchu seriálu EDDA Cup. Během našeho povídání v mladoboleslavské restauraci Start běží v televizi fotbalový světový šampionát. To ale Zdeňka příliš nebere. „Fotbal sleduji málo. Daleko raději mám hokej, především když náš nároďák hraje Mistrovství světa nebo Olympiádu. Nicméně na prvním místě mám motorsport,“ má jasno západočeský závodník a vzpomíná, kdy propadl kouzlu motoristického sportu.

„Když mi bylo šest let, zhruba půldruhého kilometru od našeho baráku se jela Rally Úslava. Z naší rodiny Cigánů k motorsportu nikdo neinklinoval, mě to však hrozně lákalo. A tak jsem se utekl podívat. Stál jsem asi sedmset metrů od silnice, kde projížděla závodní auta. Pamatuji si, že tehdy startovali pan Trajbold s paní Trajboldovou. Měli žluté Porsche. Nebo zelené? Každopádně to byla „devětsetjedenáctka“ a to mě fascinovalo (smích). Pak jsme se odstěhovali do Blovic kvůli tátově práci a já neměl možnost na erzety chodit. Musel mi stačit přejezd kousek od našeho baráku. V nějakých devíti, desíti letech jsem už tátu strašně moc burcoval, ať jezdíme alespoň na soutěže v dosahu našeho bydliště – Šumavu, Příbram, Pačejov. Kolikrát jsem jako kluk brečel, ať jedeme. Fakt nelžu. Později jsem se skamarádil s Pepou Tymlem, který je o dva roky starší a je stejný blázen jako já. Ten měl staršího kamaráda, který už měl řidičák. Mě bylo nějakých čtrnáct let a začali jsme objíždět podniky obou českých mistráků i různé erzetky, například Rokycany či Hořovice. Když jsem si udělal řidičák, byl jsem už všude, kde vrčely motory včetně testů. Zde musím zmínit především Ášína.“

Proč Ašína?

„Jsem Západočech, Blovičák. A on je Plzeňák, takže srdcovka. Kdykoliv měl někde test, byl jsem tam. Ale nejsem fanatik jen do rally. Miluji i motokros, autokros, rallycross a když mi to nekoliduje s EDDA Cupem, jsem prostě všude (smích). Víš, mě pořád nedochází, že budu mít rozhovor na ewrc. Jsem velkým fandou tohoto webu. Vždy, když potkám třeba Mravencze, tak se zdravíme. Jsme i přáteli na Facebooku. Loni jsme se potkali třeba v Pačejově přímo v místě, kde Honzovi Dohnalovi lehla „třistašestka“. A on na mě: „To jsi ty, co jezdíš ty kopce?“ Mravenecz je borec a miluji jeho Videonovinky.“

Zmínil jsi, že jsi blovický. To je také město soutěžím zaslíbené.

„To každopádně. Třeba Honza Sýkora je prakticky můj soused. Bydlí ve Vlčicích a já v Hradišti. Poprvé jsem ho zaregistroval, když jezdil s Felicií. Při pohledu na jeho jezdecký styl jsem si říkal, že vidím Emila Trinera (smích). Strašně dobře s tou Felicií jezdil. Od té doby jsem ho začal sledovat. Kilometr ode mě bydlí další velká hvězda Venda Kopáček. Ale jsou zde další – Tomáš Feja, Honza Lašťovka, Gejša, nějakých třista metrů ode mě bydlí pan Herbold, Dan Marič s jeho nepřehlédnutelným knírkem jezdí pravidelnost. Ten bydlí v Seči. Z nedalekého Spáleného Poříčí je Martina Škardová. Jejího tátu, který má Stavebniny Škarda, znám osobně. Já znám všechny (smích). Jsme závodnický kraj, ale o mně nikdo v Blovicích neví. Vidí, že jezdím s polepeným autem a všichni se mi posmívají. Ani nevědí o mých startech v EDDA Cupu, kde jsem letos skončil třetí absolutně.“

Co jezdci mimo Plzeňský kraj?

„Když začal jezdit s Corollou mladý Pavel Valoušek, byl mým idolem. Rozevlátý styl, pořád bokem, to byla nádhera. Líbilo se to dokonce i mému tátovi, který jinak motorsport moc nesleduje (úsměv). Také byl jediný, který dokázal v éře Mitsubishi zatápět Romanovi Krestovi a Ášínovi.“

Mám informace, že na blížící se Jänner Rallye by se měli Valda s Martinou Škardovou a Mitsubishi objevit na startu.

„Tý bláho. Jedeme tam fandit. A pokud pojede Valda, což je talent řidičů, rozhodně se chci s ním a Martinou u jejich auta vyfotit.“

Jsi skalní fanoušek Václava Pecha. Jak vnímáš jeho rivalitu s Janem Kopeckým?

„Jsem šťastný, že se v České Republice můžeme chlubit takovým řidičem, jako je Honza Kopecký. Je masakr, jak dokáže zajet i na zahraničních soutěžích.“

Inspirace k závodění jsi měl evidentně dost. Jak vlastně začala tvoje aktivní závodnická kariéra?

„V roce 2012 jsem jel s Pepou Tymlem jako mitfára Podbrdskou Rally se Škodou 120S Rallye. Ve třídě H3 nás bylo tuším třiadvacet a my skončili osmí. Pro mě to byla spolujezdecká, pro něj jezdecká premiéra. Moji prioritou nicméně také bylo závodit za volantem. Nehledě na to, že se na „horkém“ sedadle bojím i v civilním autě (úsměv).“

Sen o závodění za volantem se stal skutečností v roce 2019.

„Když se zrovna nejela žádná rallye, moc rád jsem vždy zavítal na závody EDDA Cupu. V Bečově v roce 2018 jsem u startu potkal pana Pateru. Ten byl zrovna venku z auta, viděl mě už zdálky a ptal se: „To jsi ty z toho Facebooku?“ Tehdy poprvé jsme si podali ruku. Pak jsme se neviděli až do konce sezony. Až po jejím skončení mi pan Patera psal, že mu skončili někteří pořadatelé a dobrovolníci a jestli bych neměl lidi na výpomoc. Domluvili jsme se, že mu pomůžeme následující rok na kdyňském Korábu. Týden před závodem jsem se však dozvěděl, že pan Patera pronajímá cupové Saxo na tento závod za pěttisíc korun. Někdo mu totiž odpadl a já vycítil šanci. Okamžitě jsem mu volal, že za sebe najdu pořadatelskou náhradu, jen abych mohl se Saxem startovat. A to se podařilo.“

Se Saxem jsi následně pokračoval i nadále.

„Dva roky. Bylo to víceméně sériové auto opatřené ochranným rámem. Moc velké úspěchy jsem tam však neměl. Úspěšní jezdci této třídy jako Kašťák, Jan Vaněk, ten druhý Vaněk a další mají osmdesát až sto kilo. Já mám stodvaatřicet. Ten Kašťák má snad šedesát (smích). Váhový handicap byl znát. Navíc jsem v době začátků měl všechno nakoukané hlavně z rallye, například rychlé brzdy, rychlé průjezdy, katování zatáček a to se do vrchů nedělá. To už dnes vím (smích). Kopce vyžadují čistou stopu, žádné katování, naopak preciznost. Celé ty tři roky se tohle všechno učím. Těší mě, že jedinou mnou způsobenou škodou bylo jedno rozbité okno a dvě zrcátka. Zatím žádná rána. Možná i proto, že jedu s půjčeným autem a to mám na paměti. Za tohle všechno vděčím panu Paterovi, který mi tu šanci dal. Nebýt pana Patery, dodnes bych asi nepocítil, jak funguje závodní guma a závodní motor.“

Závodní motor. Nahráváš další otázce. Letos jsi přestoupil do opravdu ostré závodní techniky.

„Pan Patera mi umožnil jet s jeho Peugeotem. Mým prvním startem s ním byla slovenská Nová Bystrica. Bez jediného testu jsem sedl do tohoto ostrého auta a mým prvním svezením s ním byl rovnou první trénink. Byl jsem v sedmém nebi (smích). Je tam hewland a já poprvé řadil bez spojky. Je tam také tvrdá špéra a když člověk nemá obě ruce na volantu, to auto nejde uřídit. Když jsem šlápl na brzdu padesát metrů před zatáčkou a zjistil, že mohu brzdit ještě o dalších třicet metrů dále, nechápal jsem, že taková závodní auta vůbec existujou (smích). Pan Patera mi navíc řekl, že na Peugeota pět let nikdo nesáhl, co se týče repasí. Dali mi ho ve stavu, abych se učil a nezničil nové komponenty. Na závodě v Bečově se „zadařilo“ a kously se převodovka i motor. Na poslední závod jsem tedy dostal komponenty ze slabšího Citroënu Vita 1.6. Motor byl slabší a měl kolem stodvaceti koní. Šlo však o to, abych závod dokončil a získal body v absolutním pořadí i ve třídě.“

Přihlášen jsi byl i na závod Czech Rally Cupu v Adventure Landu v Bělé pod Bezdězem. Na startu jsi však nakonec chyběl.

„Na Czech Rally Cup, který pořádá Karel Báťa, se také soustředím. Příští rok ho chci jet celý. Bělský start zhatily rodinné důvody. Umřel mi totiž bratranec a u nás Cigánů nejde, aby se jeden člen rodiny radoval a druhý truchlil. Máme takové tradice a tak dále. Příští rok plánuji pro tento seriál nějaké auto koupit. Mojí spolujezdkyní by měla být sousedka a kamarádka Michaela Dunková.“

Nadále však zůstáváš také fanouškem. Vím, že letos poprvé jsi zavítal na Rallye Legend San Marino.

„(Přikyvuje). Já celou dobu myslel, že „autobusák“ na Barumce je největší show. Po příjezdu do San Marina mi však připadalo, že jsem v závodnickém nebi. Pohled na všechny ty kity, béčkové Lancie S4, Audiny, Bavoráky – některá ta auta jsem viděl poprvé a najednou jsem je slyšel a mohl si na ně sáhnout, to byla naprostá euforie. Když akce skončila a my odjížděli, bylo mi do pláče. Od této chvíle nehodlám v San Marinu chybět, kdyby na chleba nebylo. A doporučuji tuto akci každému. Mimochodem jsem tam nakoupil dvaačtyřicet triček s rallyovým motivem a dal za ně asi tisíc euro. Rallyová trička, to je takové mé další hobby (smích). A k San Marinu mám ještě jeden speciální zážitek.“

Povídej.

„Když jel v roce 2019 legendární Jimmy McRae předjezdce na Pačejově, jeho Opel Manta 400 vypověděl poslušnost a nechtěl nastartovat. My ho před startem erzety roztláčeli. A když jsme se potkali v San Marinu, pamatoval si nás a hned nám šel podat ruku.“

Máš nějaký závodnický sen?

„Mám. Chtěl bych jet rallyový český velký mistrák. A pokud to nebude finančně dostupné, tak alespoň sprinty. Každopádně sen jsem splnil už závoděním v EDDA Cupu. Motorsport opravdu miluji. Pan Patera je fakt super člověk, že přijal mezi stodvacet posádek Cigána, kterého dnes všichni berou mezi sebe a respektují ho. Díky panu Paterovi, že mě dostal do aktivního motorsportu. Všichni zde fungují jako jedna velká rodina. Za to jsem panu Paterovi strašně vděčný.“

A závěrem se tě zeptám na tvé vysněné závodní auto.

„Škoda 130 LR (smích). Jinak od malička jsem byl také ujetý na značku Subaru.“

Foto: Jaromír Beneš