Do maratonského soutěžení se Sébastien Loeb pustil čtyři roky po své poslední plné sezóně v mistrovství světa WRC. Ke startu v Dakaru se dostal díky tomu, že se k tomuto typu závodění poprvé od osmdesátých let minulého století vrátila francouzská značka Peugeot. Devítinásobný mistr světa soutěž na začátku vedl, ale na bedně konečného pořadí se umístil až o rok později. Skončil druhý, jen pár minut za týmovým kolegou Stéphanem Peterhanselem. Ročník 2018 kvůli zranění spolujezdce Daniela Eleny nedokončil a následující ročník poté, co Peugeot tovární angažmá na Dakaru ukončil, absolvoval se soukromým Peugeotem 3008 DKR sponzorovaným Red Bullem. Poslední jihoamerický ročník Dakaru Loeb ukončil na třetím místě a první arabský ročník pak vynechal. Mezitím ale podepsal smlouvu se slavnou britskou stájí Prodrive a na startu ročníku 2021 se objevil se zbrusu novým speciálem 4x4 BRX Hunterem. Z rally Francouz odstoupil kvůli defektům v osmém dnu. Ještě předtím se jeho tradiční parťák na místě spolujezdce Daniel Elena dopustil několika navigačních chyb a ze stáje Prodrive přišel vyhazov. Vloni už Loeb startoval s Fabienem Lurquinem a pořádně naháněl pozdějšího vítěze Nassera Al-Attiyaha. K druhému místu jej odsoudily defekty a technické potíže. Na nich Britové zapracovali a Hunter T1+ letos fungoval podstatně lépe. Defektů se ale Francouz nevyvaroval a nakonec se mu staly osudnými. Stalo se tak už ve druhé, extrémně kamenité etapě, a Loeba to stálo skoro hodinu a půl. Zbytek závodu se tak už nesl pouze ve stahování ztráty, během kterého si Francouz dovolil drobný přehmat a jednou převrátil svůj speciál na bok. Před dnem volna pak nabral neskutečné tempo a šesti vyhranými etapami v řadě pokořil dosavadní rekord Ariho Vatanena. Celkem letos Loeb vyhrál sedm etap a v historických tabulkách se posunul na dělené třetí místo, které drží právě i Ari Vatanen nebo Carlos Sainz. Maximem je nadále rekord deseti dílčích triumfů Pierra Lartigua z roku 1994.

Ani tato skvělá série ale Loebovi vítězství nepřinesla, pouze vyrovnal dosavadní nejlepší druhé místo. V Prodrivu jistě pomýšleli na více. Druhý Guerlain Chicherit vyhrál dvě etapy a britské stáji tím zajistil první příčku v počtu vyhraných etap. I tento Francouz ale doplatil na kamenitou druhou etapu a do top ten se vyhoupl až v úplně poslední etapě. Orlando Terranova, který nahradil v Hunteru T1+ Naniho Romu, bohužel musel už v první polovině závodu vzdát pro zranění zad. V týmu s oficiálním názvem Bahrain Raid Extreme to tak za rok budou muset zkusit znovu. A zkoušet znovu to jistě budou i v tovární stáji Audi. Německá automobilka měla trojici hybridních RS Q e-tron v soutěži už vloni. Spousta technických problémů, zejména na zavěšeních je vyřadila ze hry. A problém tohoto typu už ve třetí etapě na dlouhé desítky minut zastavil vítěze prologu i první etapy Carlose Sainze. Když k tomu připočteme půlhodinovou ztrátu Stéphana Peterhansela z kamenité druhé etapy, kde musel řešit dva defekty, lídrem Audi se stal ten nejméně zkušený. Ovšem později došlo i na Mattiase Ekströma. A to v páté etapě, kde musel na zhruba třičtvrtěhodinu zastavit s poruchou elektrické jednotky. O den později dostaly naděje německé značky na dakarský úspěch daleko větší zásah. Stalo se tak na jednom jediném místě. Po skoku z duny Sainz utrhnul kolo a do bivaku se dostal pozdě v noci po dlouhé opravě. Peterhansel už ale v bivaku chyběl. Na té samé duně tvrdý skok způsobil zranění zad spolujezdce, který musel být transportován do nemocnice. Sám Peterhansel navíc po dopadu upadl do bezvědomí. A nebyl sám. Ten samý problém postihnul později i Chicherita. A moc si toho ze své nehody nepamatuje ani Erik van Loon. Příčiny je třeba hledat ve dvou věcech. V první řadě to bylo extrémní počasí, které letošní Dakar postihnulo. Tolik deště by v Saudské Arábii čekal málokdo. Kromě zkrácení třetí etapy, když v jejím závěru plánovanou trasu protnulo obří řečiště, postihnuly deště i etapy před dnem volna. Jejich pořadí muselo být prohozeno a navíc se jely oproti původním plánům jako maratónské. Servisní zázemí jednotlivých stájí bylo kvůli zaplavení jednoho z plánovaných bivaků nasměrováno rovnou do Rijádu. Deště každopádně změnily i charakter místních písků. Ty se staly kompaktnějšími a daleko tvrdšími, což při dopadu aut způsobilo zmíněné problémy. Zároveň je třeba brát v potaz i to, že technika T1+ díky svým větším kolům, vyšším zdvihům a podobně zdolává terén daleko snáze. Až se posádky dostávají na samou hranu své fyziologické únosnosti. Dlouhodobé pokusy o srovnání speciálů 4x4 a buggyn si zde vybírají svou daň.

Poslední buggyny, které kralovaly Dakaru, byly ty od Mini. Sainz a Peterhansel s nimi vyhráli první dva saúdskoarabské ročníky, než se přesunuly do továrního týmu Audi. Letos s jednou z nich startoval Khalid Al-Qassimi navigovaný známým spolujezdcem z WRC Obou Floenem. Ani v celkovém pořadí ani ve výsledcích etap se ale nedokázal byť jen jednou podívat mezi desítku nejlepších. Do top ten měl naopak namířeno Jakub Przygoński, který předloni zopakoval své nejlepší umístění z roku 2019, čtvrté místo. Vloni pak skončil šestý. Letos dostal k dispozici jedno ze dvou zbrusu nových Mini John Cooper Works Plus. Tyto vozy vycházejí koncepčně z dřívějších čtyřkolek britské značky, která s nimi slavila triumfy 2012 až 2015, a využívají všech možností nové kategorie T1+. Polský pilot bohužel podobně jako spousta dalších doplatil na kamenitý terén druhé etapy. Se ztrátou šesti hodin musel na dobrý výsledek zapomenout. V druhé půlce závodu se ale pravidelně pohyboval mezi desítkou nejlepších a několikrát zajel i čas mezi nejlepší pěticí. Do top ten na deváté místo tak dovezl druhé Mini John Cooper Works Plus alespoň Argentinec Sebastian Halpern, který v poslední etapě dokonce zaznamenal třetí nejrychlejší čas. Martin Prokop představil svůj Ford s přezdívkou Shrek v novém aerodynamickém kabátu s novými tlumiči, ale zejména v etapách ve vyšších nadmořských výškách doplácel na atmosférický motor. Oproti předešlému ročníku si však pochvaloval náročnost tratě, která mu umožnila trochu smazat technický handicap a posunout se ve výsledcích dopředu. Tři dny před koncem Dakaru se vyhoupnul před Romaina Dumase na šestou pozici a vyrovnání svého nejlepšího výsledku, kterého dosáhnul před čtyřmi lety ještě v Jižní Americe, měl na dosah. Rozbitý diferenciál v předposlední etapě jej o skvělý výsledek málem připravil. Český pilot měl ale dostatek štěstí a smolnou třináctou etapu zvládnul dokončit. A pak i tu čtrnáctou a mohl začít slavit.

Největší oslavy ale probíhaly jinde. V táboře jihoafrické stáje Toyota Gazoo Racing, která i letos do boje vyslala loňský vítězný speciál GR DKR Hilux T1+ s dvojitě přeplňovaným motorem. Chvíli to dokonce vypadalo, že budou slavit double a na pódium si vedle nich stoupne ještě pilot obdobné Toyoty ze stáje Overdrive. Henk Lategan ale o druhou příčku přišel v deváté etapě, když musel s technickými problémy na dlouhých pět desítek minut zastavit. Naštěstí mu poskytl své díly Yazeed Al-Rajhi, který byl už od šestého dne mimo hru o přední příčky. Vloni dokázal na domácí půdě skončit třetí a letos se chtěl posunout ještě výše, ale bohužel se dostal do problémů a skončil ke konci první stovky. Lateganovi ovšem dokázal pomoci a Jihoafričan se tak udržel v první pětce. Před ním Dakar dokončil jeho mnohem zkušenější krajan a vítěz ročníku 2009, tehdy ještě v barvách Volkswagenu, Giniel de Villiers. V letošním ročníku byl jedním z těch méně nápadných jezdců, ovšem spolehlivostí, která mu byla vždy vlastní, to dotáhnul pod stupně vítězů. Na nich se pak objevil pilot, který se zapsal do historie. Lucas Moraes nikdy v Dakaru nezávodil a jeho zkušenosti s dálkovými soutěžemi se omezovaly na starty v menších soutěžích. Tam sice ukázal svůj potenciál, když v Baja Aragon dojel třetí za arabskými piloty Al-Attiyahem a Al-Rajhim, ale s pouštěmi měl i pak nulovou zkušenost. Pro svůj dakarský debut ale nemohl zvolit lepší kombinaci než Toyotu Hilux Overdrive a spolujezdce Tima Gottschalka. Ten Brazilce provedl dunami tak brilantně, že v žádné z etap nezaznamenali žádnou výraznější ztrátu. Ke konci sice Moraes podlehnul slavnému Loebovi, ale to jej nemusí mrzet. Třetí místo je doslova senzací. O žádnou senzaci se nepostaral Al-Attiyah, od kterého se boj o vítězství čekal. Obhajoval vítězství, celkově se snažil už o pátý dakarský triumf a k rukám měl opět Toyotu. Problémy soupeřů mu sice pomohly, ale je třeba připomenout, že naopak Katařan se zkušeně všem větším trablům dokázal vyhnout. Výhra s náskokem hodiny a dvaceti minut patří k těm nejdominantnějším v historii.