Takový je Tomáš Šmíd, známý pod přezdívkou Malinkej. V mladoboleslavské restauraci Parťákova hasičárna, kterou nám doporučili slavný autokrosový fotograf Tomáš Němec a ikonický rallyový fanoušek Uctívač, jsme si však začali povídat o jiném sportu. „Já hrozně rád sázel na NHL, kterou moc rád sleduji. Jarda 68 (Jágr) je nejvíc (smích). Jednou jsem takhle šel náhodou kolem „Tipáče“ a říkám si – dám z prdele za stovku samé dvojky. Bylo asi devět zápasů, všichni hosté vyhráli a já bral přes šestatřicet talířů,“ směje se šestatřicetiletý zkušený příbramský navigátor a nabízí se otázka, komu v zámořské lize fandí. „Mým týmem je Carolina. Už proto, že se mi líbí to jméno (smích). Ale mám více oblíbených týmů a sportovců. Třeba Martin Šonka je borec. Jeho show se mi moc líbí. Fantastické bylo, jak v Praze letěl otočený hlavou dolů nad Formulí 1, pilotovanou Davidem Coulthardem. To bylo úžasné (úsměv).“

Pojďme k soutěžím. Jak vnímáš současnou republikovou spolujezdeckou konkurenci?

„Já žádnou spolujezdeckou konkurenci nevnímám (smích). Ne, teď vážně. Třeba Zdenda Omelka, se kterým jsi dával nedávno rozhovor na ewrc, je hrozně šikovný, snaživý a hlavně je to srdcař. Konkrétně jeho rozhodně uznávám a myslím, že bude stále lepší, lepší a lepší. Je na správné vlně a s Otou (Zenklem) a Favoritem jedou strašnou kládu.“

Zdeněk také vystřídal již několik jezdců.

„Střídat jezdce je strašně těžké. Každý vyžaduje něco jiného a ty se mu musíš snažit vytvořit tu nejlepší pohodu pro podání špičkového výkonu. Přepínat není vůbec snadné. Třeba Martin Mottl chce hlásit „brzdi“ a já jsem od ostatních pilotů zvyklý říkat „brzda”. Někdo zase má H, a někdo horizont. Ale každý je i jiná povaha a ty se musíš umět přizpůsobit, jinak jsi tam vlastně k ničemu.“

Co způsobilo střídání jezdců ve tvém případě?

„No. Jak to střídání vzniklo? Vzniklo to samo (smích). Pochopitelně jsem chtěl jezdit s jedním stálým jezdcem třeba dvacet let, postupně se zlepšovat a něco dokázat jako posádka. Tehdy by mě vůbec nenapadlo, že budu takhle přeskakovat. Jenže všichni ti první jezdci skončili a já, pokud jsem chtěl závodit, musel jít vždy jinam. Hlavně jsem chtěl jezdit za volantem, jenže na to jsem neměl prostředky.”

Jak navazujete spolupráci?

„Občas někdo zavolal, že nemá spolujezdce. Já na tyto nabídky tehdy bezhlavě kýval a vůbec jsem neuvažoval, jestli se něco může třeba stát. Pak jsem se zase chvilku bál strašně, a dneska vůbec. Zároveň to však znamenalo obrovskou porci zkušeností. Postupem času jsem se stal „nájemnej“ (smích). Jak máš nájemné vrahy, tak máš nájemné spolujezdce (smích). Hlavně mě začalo bavit dokazovat, že když si tě ten člověk najme, odvedeš tak dobrou práci, abyste ze soutěže oba odjížděli spokojení. Tahle věc mě naplňuje. Nechci jezdit na výlety a tak každého jezdce tlačím, aby jel, když jsou na to podmínky.“

Víš, kolik jsi navigoval jezdců?

„Zažil jsem třiatřicet jezdců a jsem pyšný, že mě nikdo z nich z auta nevyhodil a s většinou nám to pěkně klapalo. Dokonce jsem jednou slyšel po závodě, že „lepšího jsem neměl“. Takže to mě těší a nabíjí dál. Jezdce rozděluji na dva tábory – závodníci a výletníci. A pak je tady vlastně ještě kategorie „běž radši za mlíko“. Ta jede úplné hovno a je to nebezpečné jak pro ně, tak někdy i pro diváky (smích). Takovým se můžeš snažit předávat a ukazovat cokoliv z nasbíraných zkušeností a je to prd platné. Jezdí jako ženská na nákup a před každou zatáčkou se hrozně bojí. Já pak taky. A v cíli ti řekne: „Dobrý ne?“ Jako beru, že se jede někdo bavit, ok ať se baví, nicméně neměl by pak být rád, že je v TOP 10, když nás jelo devět a ještě se bít do prsou… Ale je pravda, že je to každého věc a ne moje. Někdy si to moc beru. Taky jsem hodně kritický k sobě i ostatním. Naučil jsem se však, že kritika člověka posouvá dál a je to skvělý nástroj ke zlepšení. Jo a pak je ještě fakt k smíchu, jak po sobě někteří jdou, protože je druhý předjede.”

Kdy a kde?

„Například, teď nevím jestli na Krumlově nebo Šumavě, porážel Michal Kravec soupeře. Ti by ho nechali „rozebrat“, kdyby neměl technický problém na poslední erzetě. Prý tam musí být podvod. Nechápal jsem, jaký podvod? Kdo a proč by ho dělal. Oni jezdí x-let, nemají tohle zapotřebí a skáčou tam nepříčetně vzteky jako děti, kterým zboříš bábovičku. Prostě a jednoduše, Michal přidal a oni jedou furt stejně. Navíc je to logické. Loni jsem s ním jel a před tím nejel osm let, takže jsme jeli fakt hovno a soupeři nám hrozně ujížděli, ale pak se Michal rozjel a teď tohle (hodně se směje).”

Koho naopak považuješ za velký talent?

„Třeba Honza Talaš je TOP závodník. Snad se svezeme Lausitz s „er dvojkou“. Tady mě opravdu hodně mrzí, že mnoho talentů bez velkých finančních prostředků, kteří by auto ždímali na sto procent, sedí doma anebo chystají techniku coby mechanici těm, kteří jedou úplný kulový – obrazně řečeno, protože fakt jako talent závodník je liga úplně jinde, a těch je prostě pár. Ono je to ale i tom, že dneska ta auta dokáží technicky zvládnout ještě víc než si teď myslíme, ale na to se s tím musíš zžít, testovat, atd. atd. Nejde to, že přijdeš s helmou a hned jedeš. Jedná se tam o malé detaily, ale pak je to level úplně jinde. Když dojedeš druhý, ale se ztrátou dvou minut, tak proč ten první je o dvě minuty rychlejší? No protože ty nejedeš jak si myslíš sto procent, ale pětasedmdesát, on jede sto nebo někde i “jen” pětadevadesát a časomíru prostě neojebeš.“

Navigoval jsi i ženu – Sandru Pokornou.

„Už když jsme se Sandrou jeli poprvé, pochopil jsem, že se jí plete levá a pravá. Občas jsme tedy odbočili do „mlíka“. V tréninku třeba hlásila levou sedm, ale trať vedla doprava. Na druhou stranu, na to, že je to holka, umí jet rychle, což bohužel dodnes někteří chlapci nedokážou. Ono jenom uřídit jakýchkoliv třista koní pod kapotou na závodní gumě není jen tak. Nicméně mě to opět utvrdilo, že soutěž začíná už seznamovacími jízdami. Spousta jezdců si sice rozpis píše, ale pak stejně jedou na oči. Učí se onboardy nazpamět. Můj názor je, že bez rozpisu nemůžeš vyhrávat. Co já vím, tak i například mistři jako jsou Pech a Uhel to jezdí na jaře pilovat, oživovat. Není to ani zase tak názor, ale zkušenost, tak to prostě je.“

Považuješ se za samouka?

„Mám radost, že i když jsem se musel od začátku kariéry vše naučit sám, podařilo se mi to. Samozřejmě jsem měl vzory, třeba Jardu Palivce, který jezdil s Milanem Dolákem, anebo Michala Ernsta. Ten mi půjčoval na můj první závod kombinézu. Táta jezdil s Milanem Dolákem jako člen týmu a tak jsem se v té příbramské závodnické partě pohyboval od malinka. Tam jsem se učil a vše okoukával a také poprvé seděl v závodních autech – nejdříve to byla Toyota Celica GT-Four a pak Toyota Corolla WRC. Vybavuji si ještě časy, kdy nebyly současné servisní zóny, a opravovalo se na přejezdech mezi erzetami. Já se cpal mechanikům do doprovodného auta, přestože mě s sebou úplně vozit nechtěli (smích). Dnes si již dovedu představit, jak pro ně moje přítomnost musela být otravná (smích). I první Barumku jsem si musel doma vybrečet tím, že když mě táta nevezme s sebou, tak skočím z okna (smích). Už tehdy jsem toužil, až budu velký, závodit – tenkrát jsem ještě snil, že to bude za volantem. Další vzor je samozřejmě naše příbramské zlatíčko Emil Triner. Vynikající borec je také Jirka Kulhan, který dělá ředitele prodejny Hyundai v Příbrami. Když mi loni před Rally Fulnek lehlo auto, půjčil mi služebního Hyundaie, abych se měl na soutěž jak dostat. Ze zahraničních pro mě byl vždy ikonou Nicky Grist. Líbil se mi svým klidným přístupem. S Colinem jeli totální kládu a on tam seděl jako v kanceláři (úsměv).“

Jak vnímáš letošní úroveň MČR?

„Současný český mistrák také jedou někteří schopní a ctižádostiví borci. Pokud pominu tu klasiku Kopecký, Pech, Mareš, Stříteský a Březík, líbí se mi třeba přístup Aleše Jiráska. Hodně nadějný je Filip Kohn, který se vydal mezinárodní cestou, což je za mě dobře. Na jeho výkonech je to ostatně vidět. Oba mají správný přístup a držím jim palce. Ještě bych se vrátil k Břízovi (Adamu Březíkovi). On s Ondrou Krajčou se mi hodně líbí a tvoří skvělou posádku. Hledali se, až se našli a doufám, že jim to vydrží co nejdéle. U Břízy jsme mimochodem s Honzou Talašem bydleli týden před Barumkou a ráno zašli posnídat do vynikající pekárny Svoboda Březík, jejímž spolumajitelem je Adamův taťka. Když jsem začínal, takových srdcařů, kteří by do toho dali vše, bylo mnohem více. Dnes je zde spousta „facebookářů“, jejichž prioritou jsou sociální sítě. Jsou průměrní, neschopní vystoupit z komfortní zóny a obětovat něco navíc. Já když začínal, byl jsem schopen si za tu navigátorskou sedačku i zaplatit s vědomím, že v pondělí nebudu mít na jídlo. Dnes jen některý závodník je schopen padnout na držku. Každopádně já to dělám a budu dělat na sto procent. Dal bych takový příklad.“

Povídej.

„Mně tak nějak přijde, že dřív prostě byl podnikatel nebo značka, a ti podporovali a chlubili se tím, jak mají dobrého jezdce a ten šel sto procent do materiálu a vařil diváky na stodeset procent. Dneska ti nikdo nic nedá, anebo se podnikatel sveze sám (budiž mu přáno), a talenti šroubujou. Nepřijde žádná značka nebo není jednoduché se s někým domluvit na podpoře a když někam přijdeš, tak první otázka nezní „co můžeme vyhrát“ ale „kolik to bude stát“. Chápu, že je taková doba, ale peníze jsou a já bych rád, aby se začaly strkat do té sportovní hodnoty a ne primárně do té „na krásu. Ty peníze totiž nejsou potřeba jen na závody jako takové, ale na přípravu a trénink atd.“

Máš nějakou oblíbenou rally?

„(Úsměv). Mám rád Barumku z určitých osobních důvodů. Nejraději jsem měl samozřejmě domácí Příbram ještě ve velkém formátu, kdy jsem tam jako malý chodil nasávat informace. Tím více mě mrzí, že soutěž je poslední roky poloviční a navíc se místo Příbramska vesměs odehrává na Sedlčansku. Chápu, že i tamní erzety jsou krásné, ale já jsem doma v Příbrami a ne v Sedlčanech. Hrozně bych si přál návrat této tradiční rally do velkého formátu, byť i jeden z jejích zachránců Pepa Peták tvrdí, že budeme rádi, když jí udržíme alespoň jako součást Rallysprint série. Na druhou stranu je to kvalitní sprint a jsem rád, že do toho pořadatelé pořád jdou. Dneska to fakt není sranda uspořádat.“

Na Příbramsku sídlí jeden z největších současných rallyových týmů Brynda Racing, se kterým také spolupracuješ.

„Brynda Racing má perfektní přístup. Pohodáři, se kterými se celý den směješ. Na každé závody s nimi se těšíš už kvůli pohodové atmosféře a tomu, že vše řeší s úsměvem. Bonusem je michelinský kuchař (smích). Já třeba nejím ovoce a zeleninu a on přesto dovede přichystat jídlo, které mi vyhovuje. Bydlím od nich nějaké tři kilometry, ale v jejich autě jsem poprvé seděl někdy předloni. Od té chvíle je považuji za TOP tým. Každý tam odvádí stoprocentní práci a navíc to jsou srdcaři, od kterých dostaneš něco navíc. To bohužel v každém týmu není.“

Také ty jsi znám velkou precizností a zodpovědností.

„Týden před soutěží doma zavírám okna, abych nenachladl. Nemůžu si dovolit přijet na závody a chrchlat. Pro spolujezdce je hlas to hlavní. Je rozhodně lepší být fit a v dobré kondici, než se cpát práškama. Pro všechny případy mám však dobrou radu od Michala Ernsta ze začátků. Když už hlas přece jen odejde, což se mi stalo letos na Bohemce, je potřeba mít po ruce bonbony HALLS (úsměv). Ale já nejsem žádnej jako pyntlich na všechno nebo tak. Jsou důležité věci, které nutně potřebuješ, ty musíš znát a dělat, a zbytek je zábava okolo. Není potřeba se stresovat věcmi, co se vezou a neovlivní výsledek, jako například kapsička na dveřích. Ne u každého jsou nicméně důslednost a zodpovědnost pravidlem a příprava některých jezdců a spolujezdců je nulová. Škoda. Mě prostě na tom baví, když přijde například letošní Bohemka, Marek Lacika, první velký mistrák, stres ze všeho, co jak bude, a ty ho tím závodem provedeš, víš kam máš jet, kdy tam být atd. A on je v pohodě a jel moc pěkně, místy rychle, vyhráli jsem ne moc obsazenou třídu RC5 a byl to super víkend. Všichni spokojení. A v klidu. Příště bude zase lepší a klidnější.“

Odbočme od tvé spolujezdecké činnosti. Vím, že se také věnuješ polepům závodních aut. Lze to skloubit?

„Polepy se snažím už dělat s časovou rezervou před závody, aby mi to nenarušilo mé vlastní závodění a soustředění na něj. Čistá hlava je totiž potřeba. Přiznávám však, že občas stále ještě dodělávám polepy na technických přejímkách.“

Letos poprvé díky Středoevropské Rally zavítá do České republiky světový šampionát. Co tomu říkáš?

„Když padlo rozhodnutí, že se letos v rámci WRC pojede Středoevropská Rally, hodně lidí zajásalo, ať už to byli fanoušci anebo závodníci. S Martinem Mottlem jsme to chtěli jet v Rally4. Představit se na podniku světového šampionátu by bral za jeden ze splněných snů. Neodradila by ho ani informace o ceně startovného, za kterou by odjel celou sezonu Rallysprint série (smích). Horší je, že stejně by možná nemohl startovat, jelikož limit ve startovním poli bude pouze pro nějakých deset až dvacet českých posádek. Pokud je to pravda. A já se tedy ptám, k čemu mi je platná licence a splnění všeho potřebného pro její získání a ke startu? Kdo bude rozhodovat, jestli může jet ten nebo ten? Proč jako? Jedeš deset, patnáct let, chceš se svézt doma „svět“ a máš se někoho doprošovat? Co to jako je? My s Martinem si neděláme iluze, že bychom tam udělali díru do světa. Třeba bychom dostali baťoh anebo i dva baťohy. Ale zkonfrontovat se s mezinárodní konkurencí naší kategorie by nás potěšilo. Je to motivace sama o sobě. To samé se týká vstupenek. Reklamy na ně mě spíše odrazují, než abych tam šel. Přijde mi, že Autoklub České republiky nedělá pro náš rallysport poslední dobou vůbec nic. Jako pro české soutěže. Pouze kasíruje pořadatele, týmy, jezdce, zástupce médií i diváky. Víte, že máme promotéra? Proto platíme mimochodem drahé fotky atd. Jasně, kdyby ten promotér něco vydával mezi širokou veřejnost a lákal na rally lidi, bylo by to fajn. To se však neděje. Hlavně mi takovýto nesmyl u nás nepotřebujeme. Pak zase činovníci se sami pozvou na závody, kde dělaj chytré a rozdávají pokuty. Časoměřičům se objedná shnilá ubytovna, kde se nejde vyspat ani vykoupat. Ve FIA je to taky masakr. Ale nám je těch dvacet papalášů a vyžírků k ničemu. Potřebujeme ty dělníky u trati, kteří to dělají za drobné a za párek srdcem a my můžeme jezdit. Potřebujeme podpořit pořadatele v přípravě erzet, hlavně kolikrát nesmyslné byrokratické části. Ne tři frajery v kravatě, oblézající na technické přejímce nebo jinde auto, kteří ani kolikrát nevědí, jak to má být. Auto na Barumce skoro zastaví ve stopce a frajer ti rve dveře, aby tě nachytal, že se ti odlepil zpocený límec u kombinézy. Buch, pětset euro. To jsou vyložení paraziti. My potřebujeme, aby byla zabezpečená trať. To máš jako když jsem vydal nasrané video o Bohemce, měl jsem telefony z Autoklubu, že se vše řeší, ať už to hlavně neřeším veřejně. A co se stalo? Nic, dál jedeme Bohemku, kde nevíš, kdy ti kam někdo vjede anebo kdy na tebe bude řvát ředitel, abys jel skoro proti autu. Prostě hnus. Podívej se ČMPR, plná startovka za dvě hodiny a třeba taková Radouň je podle mě kvalitnější než právě třeba letos Bohemia. Jasně, jiné věci tam skřípou a na mistráku by se nestaly, ale řeší se tam sport jako hodnota, ne peníze. Jarin na Kroměříži má taky pěkný erzety, dvacet let tu jsou i kvalitní Železné Hory, všechno plné furt. Proč?”

Závěrem otázka, která asi zajímá každého. Jak vznikla tvá přezdívka Malinkej?

„Přezdívka Malinkej. No (přemýšlí). Já vždy býval z party nejmenší a někdo tenkrát pronesl Malinkej. Chytil jsem se toho a udělal si z toho značku (smích). K mojí drobné postavě se to hodí. Navíc malá váha je další spolujezdeckou devízou. Když se porovnám třeba s Vaškem Pechem a Petrem Uhlem, do každého z nich bych se vešel dvakrát. Já jsem malý, hubený, oni velcí a … (smích). Ale tím si z nich rozhodně nechci utahovat. Jsou to borci, uznávám je jako profíky a třeba na hotelu u snídaně zase někdy posedíme. Sranda musí být, život je jen jeden.”