Během své kariéry měl štěstí na kvalitní jezdce, se kterými se dostal až na závody mistrovství světa. Rodák z Telče poprvé četl noty ve Felicii N1a za deset let spolujezdcování se vypracoval až na nejvyšší úroveň. Jak vypadala jeho kariéra, si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.

Spolujezdci bývají často ve stínu slávy jezdců a moc se o nich tudíž neví. Na úvod povídání se nám prosím představ…

„Je mi 38 let, mám dvě děti (9 a 6 let), pracuji v Supply Chain v automotive společnosti Valeo, pocházím a žiji na Vysočině. Volného času mi bohužel nezbývá tolik, kolik bych chtěl, ale snažím se ho trávit s dětmi, dokud chtějí (smích). Pravidelně jezdíme s partou na horských kolech. Miluji hory a lyžování, takže přes zimu měním kolo za lyže. Nejen sportem živ je člověk, a proto je třeba i nějaká kultura a příroda. Mým velkým společníkem je hudba, bohužel ale jen pasivně. V neposlední řadě také musím zmínit čas strávený s přáteli.“

Co tě přivedlo k automobilovým soutěžím?

„Vášeň. Od útlého dětství jsem byl blázen do aut. K soutěžím mě pak přivedl táta. Přibližně od mých osmi let mě s sebou začal brát na soutěže. Jako diváci jsme objížděli především český mistrák. Vrchol sezóny byla vždy rakouská Semperit rally, která se jezdila pár kilometrů od Telče, odkud pocházím. Soutěž byla součástí Mistrovství Evropy s koeficientem 10 (v té době druhý nejvyšší), rychlostní zkoušky vedly jak po asfaltu, tak po krásné šotolině, takže to pro nás byl úplně jiný svět. V 90. letech fungoval i efekt zahraničí, kdy, ač byl člověk čtyřicet kilometrů od svého bydliště, bylo vše jiné.Často s námi jezdili i známí. Když mi bylo 17 let, tak na Krumlově s námi byl Pavel Přibyl. Slovo dalo slovo a domluvili jsme, že příští rok bychom chtěli zkusit rallysprinty.“

Vzpomeneš si ještě na svůj úplně první závod? S jakými pocity jsi do něj vstupoval?

„Nejenom vzpomenu, ale mám ho stále v živé paměti. Rallyšou Blovice 2003 s Pavlem Přibylem, Škoda Felicia N1. Bylo to splnění snu, ale na druhou stranu jsme moc nevěděli, do čeho jdeme. Na některých úsecích byly zbytky sněhu. Vzpomínám si, jak jsme vyrazili psát rozpis první rychlostní zkoušky a zjistili, jak daleko je praxe od teorie. Vše dobře dopadlo a závod jsme úspěšně absolvovali. Ten rok jsme odjeli komplet rallysprinty a dva šotolinové závody na Slovensku. Ve třídě se scházelo poměrně hodně soupeřů a „boje” byly hodně vyrovnané.“

Přece jen práce spolujezdce je tak trochu nevděčná pozice, netáhlo tě to i za volant?

„Netáhlo. Když jsem začínal jako spolujezdec, tak jsem měl čerstvý řidičák a žádné sportovní zkušenosti za volantem. Pozice spolujezdce mě bavila a snažil jsem se ji dělat, jak nejlépe to šlo. Baví mě totiž dělat věci správně. Dalším a podstatným faktem byly samozřejmě finance. Pravdou ale je, že jednorázový start byl tajný sen. Lákalo by mě vyzkoušet si nějakou atmosférickou dvoukolku. Priority jsou už ale jinde a sen už zůstane asi navždy pouze snem.“

V průběhu své kariéry jsi četl rozpis dvanácti jezdcům. Dokážeš je vyjmenovat a jste v současné době v kontaktu?

„Samozřejmě, že bych všechny vyjmenoval. S nikým z kluků momentálně ale v kontaktu nejsem. Jednoduše na to není prostor. Na závody se dostanu pouze výjimečně.“

Byl mezi jezdci i takový, že sis řekl „stačí, raději vystoupím“?

„Měl jsem štěstí, že jsem měl možnost usednout vedle kluků, kteří byli nejen velmi dobří piloti, ale i fajn lidi. Snad jen s Radkem Mifkou jsem z naší spolupráce neměl úplně dobrý pocit. Radek, do té doby okruhový jezdec, v rally začínal. Pro mě to byla premiéra v rychlém autě. Chyběla mi jistota a bylo to na mně určitě znát. Po pár závodech s Radkem mě oslovil „Valda“ (Pavel Valoušek). Jako společnou premiéru jsme měli třítýdenní maraton Německo, Finsko a Barumku (sezona 2006). Poprvé jsme spolu seděli v soutěžním autě až na shakedownu. Byla to jízda, a to jsme hned při společném premiérovém startu v Německu vybojovali 3. místo, což bylo „Valdovo“ nejlepší umístění v JWRC.“

Dva jezdci, konkrétně Pavel Valoušek a Martin Prokop, ve tvé kariéře udělali „pěkný vítr“, jak na tyto jezdce a spolupráci vzpomínáš?

„„Valda“ ve mě vložil důvěru a jako nezkušenému a mladému spolujezdci mi nabídl závodit po svém boku v Mistrovství světa a následně i v nejužší české špičce. S „Valdou“ jsme zažili od sezony, kdy jsme s Mitsubishi řešili peníze závod od závodu a nové pneumatiky pro nás byl svátek, přes JWRC až po mistrovskou sezonu s podporou Škoda Auto a pana Varmuži. „Valda“ měl obrovský talent. Spolupráci jsme si poprvé vyzkoušeli v roce 2005, kdy jsme na Krumlově dělali špióny právě Martinovi.

Martina jsem paradoxně znal déle než „Valdu“, ale naše společná spolupráce byla poměrně krátká, zato velmi intenzivní. Sezona s WRC v Mistrovství světa byla a stále je nejvíc, čeho se dá v rally dosáhnout. Možná naše výsledky neoslnily, ale z mého pohledu byly velice dobré. Komplexnost a náročnost podniků WRC je nepředstavitelná. Je třeba také mít na paměti, že jsme startovali ve zcela soukromém rodinném týmu. V Argentině v roce 2012 jsme s podporou DMACK skončili na 4. místě absolutně, což je nejlepší české umístění v Mistrovství světa, které dosud nebylo překonáno a nejspíš tomu tak ještě nějakou dobu bude.“

Lze nějak porovnat Pavla a Martina z pohledu spolujezdce?

„Myslím, že to moc nejde. Každý měl jiné výchozí prostředí, jezdecký vývoj, ale i zázemí. Oba kluci jsou i zcela jiné povahy. Jak jsem zmínil, „Valda“ měl neskutečný talent a například svezení na sněhu s ním je rovno božské extázi. Martin tolik talentu jako „Valda“ neměl, ale o to víc byl cílevědomý a pracoval na sobě. Paradoxně, čím těžší podmínky, tím více Martinovi vyhovovaly, z čehož Martin těží nyní i v cross country.“

S oběma ses dostal i na světové soutěže, který ze závodů Mistrovství světa se ti nejvíce líbil a byl naopak i nějaký, odkud jsi odjížděl zklamaný? Přímo se nabízí i otázka, která soutěž byla tvá nejoblíbenější?

„Všechny soutěže Mistrovství světa jsou krásné a každá má svá specifika. Nejsilnější zážitek ze svezení je na rychlých soutěžích na nezpevněném povrchu, jako je Švédsko nebo Finsko. Kdybych si ale měl vybrat nejoblíbenější soutěž z MS, tak bych těžko vybíral. Samozřejmě byly i soutěže MS, odkud člověk odjížděl zklamaný, ale vždy kvůli výsledku, respektive odstoupení. Ve Finsku jsme s „Valdou“ hned v úvodu při jízdě po defektu v hluboké koleji trefili kámen, kterému se nedalo vyhnout a ohnuli spojovačku, což znamenalo odstoupení a super rally. Následovalo Turecko, kde byly po bouřkách šílené podmínky. Po první etapě jsme byli druzí v JWRC. Hned druhý den ráno se nám ale kvůli bahnu nepodařilo vyjet kopec mezi ČK a startem, spálili jsme spojku a byl konec. Požár „Fiony“ na Německé rally v roce 2012 zapříčiněný defektem byla velká bezmoc.“

Ty jsi měl možnost usednout do mnoha druhů aut, které bylo podle tebe nejlepší a bylo i takové, které zklamalo?

„Asi ne moc překvapivě, nejlepší byly ty nejlepší, tedy WRC a S1600. U WRC platí pravidlo, čím starší, tím zábavnější, ale pomalejší. Jako největší „raketoplán” mi přišla Fabia WRC. Bylo to dáno velkým výkonem, respektive obrovským točivým momentem a hydraulickými transmisemi. Naopak Fiesta WRC měla výkon podstatně menší a auto bylo jednodušší, ale podvozek byl nesrovnatelně lepší a ve finále byla rychlejší než dvoulitrové WRC. S S2000 bylo také krásné závodění, ale vyžadovalo velkou přesnost a čistý styl řízení. S „Valdou“ jsme měli signál „Mercedes”, což znamenalo ubrat nasazení a jet čistě. Pak padaly časy.“

Na svém kontě máš spoustu kvalitních výsledků. Kterých si nejvíce ceníš?

„Těžko zvolit jeden výsledek. Jak jsem již zmiňoval, první skvělý výsledek bylo 3. místo v JWRC v Německu 2006. Při prvním startu s Mitsubishi na Jänner Rally 2007 jsme nebyli daleko od boje o vítězství. Bohužel jsme na konci první etapy sklouzli mimo trať a z druhého místa skončili na boku. Druhou etapu jsme o více než 30 sekund vyhráli, ale díky super rally jsme nedosáhli na lepší, než čtvrtou pozici. Celý rok 2008, kdy jsme poprvé startovali s vlastním autem, se skvěle povedl. Bohužel jsme bojovali s chybějícími financemi. Například na Jänner rally jsme až do poslední rychlostní zkoušky bojovali o vítězství, bohužel na poslední erzetu jsme nemohli nasadit nové pneu jako soupeři, což bylo rozhodující. V podobném duchu se nesla celá sezona. Zadostiučiněním byla Barum rally, kdy jsme byli novináři vybráni do BF Goodrich Drivers teamu a poprvé jsme startovali s S2000. Díky tlaku to byl nejtěžší závod roku, zároveň ale i nejcennější výsledek – 4. místo v nabité evropské konkurenci a nejlépe umístěná česká posádka. V roce 2010 jsme startovali s podporou Škoda Motorsport a společnosti Delimax pana Varmuži. Hned první dvě soutěže jsme vyhráli. Vítězství na Valašce bylo mé premiérové absolutní vítězství v MMČR. Sezonu jsme zakončili mistrovským titulem. V nadcházející sezoně (2011) jsme zvítězili s Fabii WRC ve Sprintrally. Při mé poslední sezoně 2012 jsme s Martinem Prokopem na Rally Argentina skončili 4. absolutně. Tento výsledek jsem již ale zmiňoval výše. Všechno jednou končí. Martin se na konci sezony rozhodl pro změnu spolujezdce. Na další pokračování v rally mi chyběla motivace. Rally pro mě vždy byla vášeň, koníček a nechtěl jsem, aby se pro mě stala rutinou. Když jsem v roce 2003 startoval první soutěž ve Felicii N1 na Rallyšou Blovice, ani ve snu by mě napadlo, že někdy budu startovat s WRC, že se stanu mistrem ve Sprintrally a MMČR, nebo že budu startovat v Mistrovství světa.“

Neuvažuješ v současné době o nějakém startu, respektive dostávají se ti nějaké nabídky?

„Občas mě napadne myšlenka na jednorázový start, ale po desetileté pauze si už ani nejsem jistý, jestli bych věděl, co mám v autě dělat. Na druhou stranu, mám dvě děti, tudíž i nějaké ty závazky, a abych byl upřímný, jsem si již vědom možných rizik, které jsem dříve nevnímal. Pár nabídek bylo a právě ta poslední byla hodně lákavá. Vášeň je už ale pryč a užívám si to, na co jsem dříve neměl čas – děti, přátele, kulturu, hory… Za rok jsem jel i patnáct závodů, plus další PR akce, testy, apod. a rázem jsem rally strávil více než dvacet víkendů v roce.“

Sleduješ dění v současném českém rallysportu? Jak hodnotíš českou rally?

„Soutěže stále sleduji, ale ne již tak detailně jako dříve. Český šampionát je stále na vysoké úrovni. Je fajn, že mládí šlape na paty hegemonům posledních let. Je jen škoda, že špička není širší a není více posádek, které by Honzu a Vaška potrápily. Chybí mi ale i smysluplná základna, kde by se dalo za nízké náklady rovnocenně závodit.“

Je někdo z jezdců, kdo se ti líbí?

„Líbí se mi cesta, kterou urazil Filip Mareš. Skvěle využil šanci, kterou mu poskytl Autoklub. Erik Cais a Filip Kohn mají rovněž skvěle našlápnuto. Cesta, kterou se vydali, bude trnitá, ale pokud zázemí dovolí a bude se dařit, tak je to správná volba. Ze „srdcařů” se mi líbí bratři Voldřichové. S oběma se známe přes CRF (Czech Rally Fans) a vídali jsme se, když jsem závodil s „Valdou“. Naposledy jsem kluky viděl 12 let zpět a především na Matoušovi je vidět, jak čas letí… (smích)“

A je tady i někdo, s kým by ses rád svezl?

„Jednoznačná odpověď, se všemi kluky, se kterými jsem závodil. Jako Gravel crew jsem měl možnost spolupracovat s Tomášem Engem a Štěpánem Vojtěchem, s oběma byla fajn spolupráce. Skvělá atmosféra a svezení byly vždy s Milošem Vágnerem. Bohužel, člověk hodiny neví.“

V průběhu své kariéry ses jistě nachomýtl k mnoha úsměvným příhodám, podělíš se s námi o nějakou veselou příhodu?

„Když jsem vzpomínal na nějakou příhodu z natáčení, vzpomněl jsem si na tři, které se ale váží k jedné události – velká havárie Barum 2011 s „Valdou“ v Peugeot 207 S2000. Tato soutěž měla být vrcholem naší sezony, hodně jsme se na ni připravovali a chtěli jsme konečně po nepovedených Hustopečích zajet pěkný výsledek. Jako třetí erzeta byla v harmonogramu legendární Pindula. „Valda“ si na ní věřil a věděl jsem, že do ní půjde na 100%. Posledních 15 s před startem jsem jako prostovlasý řekl legendární slogan z reklamy na vlasové šampony: „Pusť to klidně naplno, můj účes to vydrží…” Za pár kilometrů všechny naděje skončily největší ránou, kterou jsem zažil. Auto na odpis a oba jsme zůstali v nemocnici na pozorování, naštěstí jen s drobnými šrámy. Jak jsem zmiňoval, na tento závod jsme se hodně připravovali. „Valda“ trénoval fyzičku s trenérem Tomem Smolíkem. Když skončili přípravu, tak trenér „Valdovi“ říká, že to byla parádní příprava, že skvěle makal a má takovou páru, že snad utrhne volant, no nebyl daleko od pravdy. „Valdovi“ po havárii opravdu skončil utržený věnec volantu v náruči. V následujícím roce jsem se při seznamovacích jízdách bavil s Krisem Meekem. Chtěl jsem se s ním podělit o zážitek ze záludné zatáčky na Pindule, kde jsme s „Valdou“ bourali a on rok před tím také s autem od Kronosu udělal ve velké rychlosti hodiny. Zeptal jsem se ho, jestli si pamatuje zatáčku na Pindule, kde dostal s Peugeotem smyk. Odpověděl, že ano, a hned navázal, že tam rok po něm dal Valoušek obrovskou ránu.“