1. 12. 2023 06:01 − 5966× − 1

Navrátil – Gál výročí 20-ti let spolu a na Pražském Rallysprintu

V roce 2003 startovala nevšedně namíchaná posádka mladého motokáristy a zkušeného soutěžáka poprvé společně na Pražském RallySprintu.

 S tehdy špičkovým vozem Mitsubishi Lancer Evo 7 sk.N (zapůjčeným manažerem Hella týmu, Václavem Arazimem). Nešlo úplně o závodění, ale spíše o seznámení se. Pro Jirku s úplně novým prostředím automobilových soutěží a obráceně pro Juldu se soutěžemi nepolíbeným okruhovým jezdcem. I když se za těch 20 let stalo a změnilo mnohé, láska k závodům, ale hlavně veselá a upřímná vzájemná komunikace, v Pražsko-Litvínovské partě, zůstala! Jak se na jubilejní start a dnes již celkem vousatou známost dívají oba hlavní aktéři? Je letošní start skutečně jen slavnostní? S jakým to bude vozem a jaké jsou závodní ambice nadcházejícího víkendu?

Jirko, po delší absenci na Pražském Rallysprintu, jsi znovu na seznamu přihlášených. Máme to chápat jako návrat k automobilovým soutěžím?

Je pravdou, že jsem se ze soutěžní scény, z mnoha různých důvodů v podstatě stáhnul. Měl jsem (a stále ještě trochu mám) rozdělaný, pro mě i firmu, důležitý pracovní projekt. Starty posledních dvou let, jsou tedy opravdu sporadické a o nějaké pravidelnosti můžeme mluvit jen u Setkaní mistrů v Sosnové, kde jsem pořadateli pravidelně zván. Bez tréninku a rutiny to ovšem moc nejde a je to vidět nejen na jízdním projevu, ale také ve výsledcích. Technika jízdy zůstala, bohužel švih se pomalu ztrácí.

Věřím, že od přísti sezony bude na motorsport více chuti i volných prostředků. Dnes už je téměř jisté, že se svezeme v nějaké menší soutěži s pežotkou. Ale celkový plán na příští sezonu nemám, vše je spíše jen v rovině úvah. Teď mám pocit, že by se mi líbilo ochutnat a vyzkoušet více věcí. Tedy nejen rally, jako v posledních letech, ale zkusit i nějaký závod na okruhu a více trénovat se závodní motokárou. Tedy střídat napříč nejen třídami, ale i disciplínami. Lákadlem každého závodu, pro mě i fanoušky, by mohlo být pokaždé něco jiného, dobrá konkurence, tým, či zajímavá technika. K Tvé otázce, tento start má být oslavou kulatého výročí, nikoliv ohlášením další sezony.

Dobře, hovoříš o posledních dvou letech, ale na startu Pražského Rally Sprintu jsi stál naposledy v roce 2015.

To je těžká věc. Pro většinu lidí je „Praha“ hlavně o show a nebo o představení se v nevšední technice. Pro mne, díky tomu, že jsem ze Slivence, je to absolutně domácí závod! Nejsem soutěžák, ale okruhář a baví mě rychlá a přesná jízda. Pokud tedy mám startovat na pro mě nejdůležitější soutěži v kalendáři, tak jsem k tomu přistupoval vždy absolutně závazně a chtěl předvést to nejlepší, co jsem v daný moment uměl. Snad jedinou výjimkou a pokusem o show byl start se Sierrou. Bohužel její magnesiová zadní ramena, nejsou kompatibilní se solí na silnici. Tento pokus jsme udělali jen jednou, tuším v roce 2010. A i přes opakované (okamžité) mytí, to na nich bylo vidět… Pípa mi za to „nadával“, snad ještě v únoru.

Druhý rozměr je trochu hlubší. Miloval jsem motokáry! Uměl jsem je lépe než auta, ale mrzelo mě, že tento sport nikoho nezajímal. S dosahovanými úspěchy jsem asi začal trochu pošilhávat i po obecném zájmu a pozornosti. Okruhy byly druhým sportem, kde se mi docela dařilo. Zájem tam byl lepší, ale zase se oproti motokárám málo jezdilo. Navíc mimo „cupove“ závodění, se tam pohybovalo až moc jedinců .., jak to říci… , v bílých kombinézách. Když jsem v roce 2003 poprvé okusil rally rovnou v silném autě a se slavným spolujezdcem, měli jsme všechny stany otevřené … díky této kombinaci jsem zažil rally komunitu v celé tehdejší kráse. Líbili se mi závodníci, to množství divokých mladíků i tvrdých zkušených chlapů. A také různé party zapálených mechaniků, kteří tím absolutně žili. To vše bylo jasně cítit, navíc v době bez netu a dokonalých televizních přenosů… se tak soutěže těšili značnému zájmu médií a hlavně nekonečnému davu fanoušků.

Samozřejmě neuvěřitelný byl můj první přejezd přes startovní rampu, start na Staroměstském náměstí! Lidé tam byli asi většinou spíše na vánočních trzích, ale jejich zájem o auta a posádky byl neskutečný! Když jsme tu rampu přejeli a jeli kouzelnou starou Prahou, kde každou chvilku někdo z chodníku mával, klepaly se mi kolena a měl mokré oči. Ještě že Julda na mě neměl čas a koukal se do itíku… O dva roky později jsem zase zažil úspěch v podobě stupňů vítězů ve skupině N. To už byla rampa bohužel na Strahově u depa.. , ale i přesto ten dav kolem ní byl super! Doteď na to s Kájou vzpomínáme, stejně jako na večerní vyhlášení v Domě železničářů na Královských vinohradech.

Z pohledu zpět, tenkráte jsem to vůbec tak neviděl, jsem bohužel měl tak rád Litvínovskou partu, že jsem na několik let zamrzl ve třídě N (ta není příliš vhodná pro můj styl) a díky tomu prošvihl ty nejlepší roky dvoukolek (kde se naopak domnívám, že to je třída přesně pro mě). Následovala zmiňovaná Sierra a po ní vrchol mé kariéry, Fiesta S2000. V tom pro nás významném roce 2012 bychom s fiestou asi startovali, ale závod byl bohužel zrušen. No a někde po té době se nějak začíná rozplývat moje pozitivní motivace a víra, že udělám ledasco a že si to celé nemohu nechat ujít!

A jéje, teď asi přijde Tvé oblíbené (a poslední roky čím dál větší) lamentování, jak už tráva není tak zelená, jako bývala předtím…

Na to jsi se těšil, viď? No ano, je to trochu lamentování… Je kus pravdy na tom, že jsem se sportovně vybil a poslední roky nějak neumím najít své místo a cíl. Vnímám tuhle část, nemyslím si ovšem, že je hlavním důvodem té negace.

Já prostě mám to srovnání a vnímám ho!! Že před dvaceti lety to zajímalo skutečně velkou skupinu lidí. Že pro celou řadu firem byla čest cokoliv sponzorovat. Svou samolepkou dávali najevo zájem o vyšší hodnoty, sport a fair play. Že před dvaceti lety při soutěžích policisté spíše pomáhali s řízením provozu na složitém dopravním uzlu a k tomu občas někde měřili. A že někteří z nich (včetně vyšších postů) tak nějak chápali, že se spolu-podílí na významné kulturně-společenské akci. Samozřejmě chápu, že bylo a stále je veřejným zájmem udržet to lítání (v tréninkáčích i závodničkách) při běžném provozu v určitých mezích …, ale ty současné hony na závodníky, kde to často nekončí jen pokutou, ale nezřídka i řidičákem, to je úplně mimo mé chápaní. Že diváci stáli kousek od tratě a svým vlastním přínosem tvořili neskutečnou kulisu, nešlo je nevnímat, museli jste to tam prostě poslat, když jste nechtěli být pro posměch. Že to co bylo tahákem pro všechny, tedy kategorie WRC, se zakázalo a dále pod tíhou tohoto vadného (až dementního) kroku, se ještě několikráte přistoupilo k dalším změnám pravidel a tříd. Které třeba namátkou vyústily v to, že místo širokých a zpívajících dvoukolek tu jezdí nějaké wartburgy v úzké karoserii, které vůbec nikoho nezajímají.

Já samozřejmě chápu, že to celé je nějaký vývoj. Změnila se doba, lidé, i jejich potřeby. Rozumím tomu, že pořadatel vybírá vstupné, když musí poplatit kde-co. Rozumím, že nenechá stát diváky na chodníku vedle tratě, protože kdyby se něco stalo, má z toho trestně-právní odpovědnost. Rozumím, že policisté, kteří jsou tam posláni a mají své instrukce, to neignorují a chovají se, aby pochytali, ty „hříšníky“. Rozumím, že je těžké sedět v rally komisi a často protichůdné požadavky nějak uchopit. Vybalancovat co chce Ministerstvo dopravy, Školství, Policie ČR, Evropská unie, starostové jednotlivých vesnic, lokální politici, pořadatelé závodů, akcionáři i novináři. A do toho ještě zohlednit zájmy velkých týmů, proti nějakému „čendovi ve škodábli“, který vidí část věcí úplně obráceně. Když to shrnu (vyjmenoval jsem pouze malou výseč skutečností), nevím, jestli se to dá vymyslet tak, aby mě to uspokojilo.

Co ale vím je,.. že pro mne jako jezdce a soutěžícího, je to pořád v podstatě stejné. Já musím sehnat auto, peníze, spolujezdce, mechaniky, pneumatiky. Udržet se v kondici, trénovat, vymýšlet, poslat přihlášku a zaplatit všechno až do konce, včetně startovného nebo následně po-závodní opravy auta. Některé věci se v týmech za ty roky změnili, ale ten rámec povinností a práce, ten je, řekněme možná od revoluce, podobný. Pardon vlastně není, zapomněli jsme na peníze. Protože tam jsme, myslím si na jednou takovém nákladu (mám na mysli celkové náklady na závod, nebo sezonu). Když vše výše uvedené shrnu (a jen tupě neporovnávám rok od roku, ale beru změny, třeba po pěti-letkách), tak mi ta rovnice nějak přestává vycházet.

Říkal jsi, že ten letošní start má být oslavou, vašeho závodění v rally ?!?

Promiň, nechal jsem se unést, to je hloupost, pojďme zpátky vzpomínat a slavit! Je tomu dnes už kousek víc než dvacet let, co mě přivedl Petr Ulbert, za panem Arazimem, kde mě asi dobře uvedl. Poměrně rychle jsme se domluvili na krátkém svezení v Sosnové, při jeho tréninku na Setkání mistrů. Ta třeba tři kola, proběhla bez problémů, slovo dalo slovo a pan Arazim mi pro Prahu nabídnul své aktuální závodní auto, Evo7 sk. N, v barvách Hella. To byla z dnešního pohledu velká čest, protože on svá auta, v té době moc nepůjčoval. Mělo to jedinou podmínku, že soutěže neznám a za něj by bylo dobré, aby se autu ani mě nic nestalo. Zaručit to mělo, že nepojedu s nějakým kamarádem, ale s jeho spolujezdcem, který na mě bude dohlížet. V případě, že budu moc blbnout, má Julda právo to kdykoliv a okamžitě ukončit. No a tak jsem poznal i pana Gála. Zbývalo přemluvit ředitele závodu pana Mihule, protože bylo samozřejmě plno a ze závodníku se tehdy (možná i dnes, nevím) vybíralo. Pan Arazim ho požádal o laskavost a schůzku. Tam jsem musel slíbit, že chápu, že to celé není sranda a kolem tratě stojí diváci. A budu dělat vše proto, aby se nikomu nic nestalo. Já to slíbil a záhy se ocitl mezi přihlášenými.

Vyrazil jsem do Litvínova nalepit samolepky Spies Hecker a seřídit si pozici sedačky. To se mnou dělal obětavý a usměvavý chlápek, o němž jsem se až posléze dověděl, jaká je to legenda. Neuvěřitelně šikovný mechanik a bývalý závodník, Zděnek Pipota.

Pak jsme se potkali až v pátek ráno, v Praze. Převzali jsme itík a vyrazili. Julda v Řeporyjich před náměstím říká, hele zastav mi prosím tě tamhle na rohu… , jasně. Za chvíli přišel s igelitkou, tak se ho nesměle táži, co byl nakupovat, takhle brzy ráno?… a on odvětil: Ale zapomněl jsem si doma blok, tak jsem ho musel jít koupit… Trochu mi spadla brada! Představy o Nicky Gristovi byly fuč. … no, ale nevedl jsem dlouho, protože za chvíli byl poměrně překvapený, zase Julda! A to když jsme začali psát vložku a já zahlásil Start …dál. L7… Cože ? … No L7 … Ale to přece není žádná sedmička! No jo, píšu 5… P8 pod most. … jo dobrý …. L2… prosím tě, to je tak čtyřka !?!, píšu 4… Tento diskuzní kroužek nám vydržel až někam za most, kde to Julda už nevydržel, umlčel mě a začal si to psát sám.. já jen řídil. Za cílem bylo ticho, vyrazil jsem na hlavní a on po chvilce říká: Ja toho Prcka zabiju!! (poznámka autora, Prcek je v dvojici Arazim-Gál, vždy ten druhý).

Nějak jsme to nakonec dotrénovali. Pak si pamatuji až ráno a jak jsem se nemohl dočkat startu. Ten byl, jak jsem už říkal luxusní, ale po staroměstských slzách, na nás oba přišla trochu nervozita. Pro mě to byla opravdu velká hra a pro Juldu zase nezvyk startovat s někým, kdo neví o soutěžích vůbec nic. Tenkráte jsem byl (snad stále ještě trochu jsem) pokorný k technice a než bych zbytečně něco autu udělal, tak radši uberu… , takže jsme před startem RZ dohodli, že budu opatrný a pojedu jen na co se budu cítit. Odstartovali jsme, pod most dobrý, ale po něm přišla ta středně rychlá levá. Mě to připadalo, že jedeme hrozně rychle a tak jsem začal proti tomu kopci lehce brzdit, Julda zvýšil hlas: co děláš, říkám Ti L4 …. no L4 , jeď !!! . To se samozřejmě opakovalo i v další zatáčce , takže během chvíle pochopil, že jedu v tom rychlém, všude asi tak o 50 pomaleji, než se dá. Takže čtení rozpisu probíhalo stylem: L3 dlouháá, jeď! …. do P3 na most, JEĎ!!! …. do L1, ale Jirko hlavně tam prosím tě nebrzdi a jeď! S postupujícím časem to nabíralo na intenzitě, začínaly tam chybět zatáčky a čtení se omezovalo na hlučný… JEEEĎ!!! (opravdu jsem jel nesmyslně pomalu). … Začínal jsem se bát Juldy, víc než tratě. Od Zmrzlíku dolů, kde už to nebylo rychlé, bylo naše tempo lepší, ale stejně velmi opatrné. V cíli jsem se hrozně styděl a taky se trochu bál co se bude dít dál (mezi námi). Začal jsem se Juldovi omlouvat.. a on mi úplně normálně až skoro laskavě odpovídá: Z toho si nic nedělej, to je v pořádku.. já vím, že jedeš prvně a nechceš tomu nic udělat .. já to na tý erzetě tak mám, že do toho trochu jdu…. hele jsme v cíli, tak dobrý…, jedeme dál! A od té chvíle, ho mám rád! Julda je rovnej chlap, bojovník a frajer!

Na tý první vložce, jsme dostali hrozně. Jak jsem se včera díval, tak asi 40s od Pepy Semeráda. A to jen na 6-ti kilometrech a trati co znám. Dál už se nic zajímavého neodehrávalo. Druhé Řeporyje byly o kousek lepší, první Strahov zase opatrný a druhý zase lepší. Skončilo to relativně normálním výkonem, na posledním Strahově. Bohužel byl zrušený cíl na Staromáku, takže jsem zde nebyl dekorován (určitě škoda), ale to nijak neubralo, na mém zážitku. Naopak bylo cítit od týmu spokojenost, že křest ohněm proběhl a nic se nestalo, ani nám – ani autu.

Zážitky z prvního startu, máš tedy neuvěřitelný. Jak na to zpětně koukáš?

Samozřejmě byla blbost si vybrat jako první akci domácí soutěž a ještě si půjčit tak silné auto. Naprosto jsem neodhadl, že to není jen o řízení. Rally je komplexní disciplína a opravdu jste na to v autě dva. Na spolujezdce je třeba si zvyknout, stejně jako na čtení rozpisu. Nejde to poslouchat, musíš to přijímat podvědomě a to pár závodů, možná i let trvá. Stejně překvapený jsem byl z rychlosti na běžné komunikaci, je třeba si na ni zvyknout. Je něco jiného jet 200km/h na okruhu a 150km/h na okresce. Co se asi ani z pohledu času nezměnilo, je můj názor, že motokáry či okruhy nejsou lehčí disciplínou. Je to prostě jiný sport a vyžaduje úplně jiné návyky. Pár věcí mají tyto sporty samozřejmě společné a tím mohou vznikat mylné představy a srovnání… a to zejména u těch, kteří to nevyzkoušeli. Z druhé strany, závod jsme odjeli, zkušenost to byla. Egu jsem nepodlehnul a slib, že se nic nestane jsem dodržel. A možná si tím otevřel dveře k další spolupráci. S partou z Litvínova jsme toho v následujících letech spoustu zažili, ale to je na jiné vyprávění.

A co kdybychom zkusili zavolat Juldovi, co nám k tomu řekne?

Jirka: No jasně, jdeme na něj. Ahoj Juldo, prosím tě sedíme tady a dáváme dohromady článek o Pražským Sprintu. Jakou Ty máš vzpomínku na ten náš první start?

Julda: My jsme tehdy závodili spíš ve větších soutěžích a tyhle podniky jsme moc nejezdili. A když už, tak jen kvůli sponzorům. Nám se to vždycky líbilo, spíš na opravdový vložce v lese, než někde kolem tribun. Tohle byla výjimka. Ty jsi měl dobrý doporučení, že umíš řídit a hlavně jel jsi naším autem. Tak mě Venca požádal, abych jel s Tebou, na všechno dohlídnul a něco Tě naučil.

Jirka: A máš nějakou konkrétní vzpomínku, jak to probíhalo?

Julda: Ty jízdní zážitky, si moc nepamatuju. Pro mě to bylo hrozně opatrný a nezajímavý. Snad až ten konec závodu na Strahově, nějak tak šel.

Hele …., ale jedno si pamatuju přesně! Jak jsi po ty první vložce seděl přepadlej v autě a říkal : teda v tom rychlým, to je šílená rychlost, to jsem nečekal. Z tý meze, to vypadá úplně jinak!!

Jirka: Jo, to asi tak bylo, na to už jsem zapomněl. Dobře, bezvadný tak Ti děkujeme a v pátek čau.

Julda: Jasně kamaráde, čau, čau.

Za těch 20 let, jsi vystřídal poměrně dost spolujezdců, jak to hodnotíš?

Jel jsem asi s osmi, nevím to přesně. Zmínit musím dva kamarády. Číst to moc neuměli, ale jiným způsobem dělali vše co mohli a oba mi pomohli. Jirka Káňa svým partnerstvím na sieře a Karel Kraner, mým vybičováním k výsledku v Praze 2005 i na RallyLegend San Marino 2010. Ty dva, skoro největší úspěchy, jsou tedy (i přes ta zvučná jména), spojeny právě s ním. Občas se svezl i Michal Večerka, pro mě synonymum pro 208 R2. Není nad to, mít spolujezdce i mechanika, v jedné osobě.

Ti tři profesionální spolujezdci, tedy Julius Gál, Josef Král a Ivo Vybíral, to se vůbec neodvážím srovnat. Každy z nich uměl něco malinko jinak a lépe, ale závodit se všemi byla neuvěřitelná pocta a radost! Navíc každý z nich mi něco dal a nějak mne posunul. Letos jsem prvně startoval se Zdeňkem Omelkou. Zajímavý mladý kluk. Snad se nám ještě povede se v autě znovu potkat.

Jaká je volba auta? Bude zase myšák?

Samozřejmě mě to napadlo a řešil jsem to. Dokonce jsme měli s panem Krejcarem rozpracovaný původní design, do kterého měl auto obléknout. Bohužel pan Arazim neměl svojí devítku otestovanou a na jeden závod, to celé dělat, nedávalo smysl. Byly tu další varianty, tímto dotyčným děkuji za jejich nabídky a snahu vyjít vstříc, ale jak čas postupoval a já řešil pracovní věci, spíše než sprint, tak jsem začal na tuhle improvizaci s půjčeným autem ztrácet chuť. Sosnová s 208 byla super a tak jsem se rozhodl, pro tento divácky ne moc zajímavý, ale v kabině skvělý stroj!

Navíc je to vlastně skoro premiéra auta, které je zpátky v mém majetku. Po tom co jsm ho loni auto koupili zpátky od rodiny Skočdopole, na něm Michal udělal menší renovaci a autíčko se vrátilo do barev Spies Hecker, konkrétně verze ME Barum Rally 2016.

Co říkáš na pořadatele závodu, Petra Mihule?

S panem Mihulem, jsme hráli od začátku rovinu. Já za ním vždy šel s nějakou prosbou, ale zároveň i s vizí. Myslím, že jsem neměl nereálné požadavky a věděl, co říkám. On mě poslouchal a snažil se mi poskytnout, dle jeho možností, maximální součinnost a podporu. Zároveň za to, ale vždy žádal dodržení nějakých podmínek. Myslím, že za první tři ročníky, jsme se do našich dohod a plánů, trefili minimálně dvakrát, možná i třikrát. Tato skoro sportovní kuriozita vynesla náš vztah do roviny velmi nadstandartní. Na vyhlášení v roce 2005 a jeho vřelá slova nikdy nezapomenu.

Pravda, znám lidi, kteří jeho občasné jednání: co na srdci, to na EKG …, těžko snáší. Pro mě je to naopak jednodušší, protože hned vím, na čem jsem. Pana ředitele si vážím a jeho osoba, je jedním z důvodů, proč jsem ten letošní start tak řešil. To pro mě zajímavé jubileum 20-ti let, bych rád oslavil společně s ním, jako spolu-autorem této úžasné cesty.

Jaký je to pocit startovat na stejném závodě po dvaceti letech?

Tak moc se změnilo, je to skoro jako noc a den. Spojnicí je jen, stejný závod, volant a Julda. Měl jsem tenkráte velké cíle, radoval se z každého možného kilometru, doufal ve velkou kariéru. Dnes se na závody, koukám s lehkým despektem. Od tohoto startu nečekám žádný výsledek, chci se jen svézt a strávit slavnostní den. Nemyslím si, že je má „kariéra“ na konci, ale její současný útlum, je naprostým opozitem roku 2003. Navíc tenkráte jsme startovali aktuálním autem druhé nejvyšší specifikace, dnes jedem strojem pro diváky ne moc zajímavým, navíc vytaženým z mého osobního muzea.

Tedy ten závěr, zase začíná být smutný …

Tak to není myšleno. Jen jsem se snažil nastínit tu změnu a rozdíl úhlu pohledu mladého kluka a … dospělého kluka.

Je třeba říci, že já nejsem výsledkový typ. Talent jsem na to (v závodech na okruzích) možná měl, ale chybělo mi pár dalších střípků, které do mozaiky špičkového profesionála prostě patří. Co jsem mohl, to jsem do závodění dal. Nejvíc ze všeho mě, ale bavilo řídit! A to díky firmě, přátelům a zázemí, které mám, mohu dělat celých těch, víc než dvacet let. Navíc v různých disciplínách a na různých strojích, od motokrosu až po S2000. Závodit, tedy žít životem bohatýra.. to je nadstandartní výsada a já si jí celou dobu užívám.

Pokud někoho má jízda potěšila a ještě třeba potěší, je to strašně milá nadstavba. Pro mne možná milejší, než nějaké další tituly. Ten jeden motokárový, kterého si moc vážím, mi stačí! Již teď se těším, až zase nastartuji a vyrazím na trať!

Děkujeme pořadatelů, za startovní číslo 40, které značí 2x20 let, naší posádky.

Prejeme tímto všem fanouškům a divákům, ať si letošní Pražský RallySprint užijí. A děkujeme jim také, za dlouholetou a milou podporu. Byla to radost, dělat vám i sobě radost.

Komentářů celkem: 1
1. 12. 2023 21:00
0 0
Hezké čtení Jirko smajlík Ať se ti daří! smajlíksmajlík
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!

Je aktivovaný AdBlock nebo jiný blokátor reklam!
Pokud chcete náš web používat, vypněte ho prosím. Děkujeme!