„Asi po nějaké intervenci mojí a pár dalších kluků zařadil Autoklub České republiky třídu RN10 do velkého mistráku. Když se nás předtím snažili odbýt, že můžeme jet sprinty, řvali jsme, že máme erkové značky a veškerou homologovanou výbavu a tak si přece můžeme vybírat závody sami,“ vrací se zpět pilot, který je celou dosavadní kariéru věrný vozu Lada.

Sezonu začali Lubomír se spolujezdcem Pavlem Fričem na Valašské Rally. „Zde jsme byli v naší kategorii jediní (smích). Stačilo nám tedy jen dojet. To se podařilo, přestože jsme přímo na erzetě na Bystřičce spravovali lanko od plynu. Mitfárovi jsem zakázal na rampě to vítězství nějak oslavovat,“ směje se Lubomír. Na Šumavě už byla konkurence početnější. „Dorazily čtyři posádky a tak jsme začali celkem závodit. Dařilo se nám do chvíle, kdy jsem vyletěl do škarpy. Autu nic nebylo, nějaké lamináty neřeším, ale nemohli jsme se dostat ven a ztratili asi sedm minut. Nakonec to dalo čtvrté místo. Ještě více nás bylo v Českém Krumlově – šest. Kluci se však vystříleli. V sobotu na Rožmitále havaroval Vláďa Tomek, v neděli na Malontech místní matador Petr Jindra. My skončili třetí za Pepou Urbanem a Adamem Čepelou. Takže jsme pořád vedli celkově.“

První odstoupení postihlo Lubomíra v Hustopečích. „Na ty jsem se hodně těšil. Mám je kousíček a spím doma. Před závodem jsme poladili motor tak, že na první vložce fouklo těsnění pod hlavou a bylo po závodech. Dali jsme tedy poslední motor, který nám zbyl – ten „nejlepší“, takzvanou Natašu, která má stošestatřicet koní, což není moc. Po absolvování sosnovské šaškárny nám hned na Městské upadlo kolo. Já ho neurazil, zřejmě odmítlo spolupracovat stářím. Do druhé etapy jsme nicméně nastoupili v rámci SupeRally a když kromě Vládi Tomka všichni odpadli, získali jsme body alespoň za druhé místo v neděli,“ vzpomíná devětapadesátiletý soutěžák, který podobně dopadl i na Barumce. „Tentokrát upadlo kolo na Březové a opět to bylo stářím. Hřídel nábojů postihla asi únavová zlomenina. Druhou etapu jsme opět jeli SupeRally. Na posledních Halenkovicích začal zlobit diferenciál a auto nedobíjelo a nestartovalo. To však jsou takové maličkosti. Dojeli jsme i do servisu. Cestou na rampu někde u Samohýla však diferenciál odešel úplně, auto se zastavilo a my museli soutěž vzdát. Takže za Barumku nula.“

V průběžné klasifikaci třídy RN10 se tak bodově přiblížil Tomáš Gajdošík. „To je mladý kluk se žigulem, jede super, je to střelec. My díky výpadku z Barumky museli i do Pačejova na závěrečnou soutěž. Zde nás bylo deset. Po brzkém odstoupení některých soupeřů nám už prakticky stačilo jen dojet. Od té chvíle jsem jel neskutečnou hyenu, netočil jsem motor a nestrkal kola do „cutu“. Když jsem později viděl na Central European Rally po odstoupení Elfyna Evanse, jak zvolnil Kalle Rovanperä, pochopil jsem, že i takový borec dovede jet na jistotu (úsměv). My nakonec skončili ve třídě třetí a po odvezení auta do „úpéčka“ se mohli radovat z našeho celoročního výsledku. Je jasné, že ten se nebude opakovat. Vždyť mně i Pavlovi bude příští rok šedesát a jeli jsme s žigulem proti soudobým autům. Myslím, že je to rarita. Vždyť žigul mezi soudobými auty naposledy vyhrál snad někdy v polovině osmdesátých let,“ usmívá se Lubomír Konšel a doplňuje. „Kromě „velkého mistráku“ jsme se ještě nad plán pobavili ve Vyškově, Kroměříži, Moravě, Vsetíně, Zlobicích a Mikulášské. A protože ve dvou bodech, skok v Račicích a na Vyškově a nálet ke stodole na Vsetíně jsme se přiblížili „er pětkám“ a Žigul potřebuje repasi, je čas na změnu.“

A naše povídání uzavírá sdělením svých plánů pro nadcházející sezonu. „Na dílně mi už stojí Škoda Fabia R5 po Stříťovi (Dominikovi Stříteském). Servisovat ho bude taková „malá“ firmička z Lukova Vančík Motorsport nebo jak se to jmenuje (smích). Po velkém přemýšlení, asi dvouminutovém, jsem musel prodat kus pole – větší kus – abych mohl s tímto klenotem startovat. Plány mi možná zhatí dcera Gabriela, narozena ve stejný den i rok jako Dominik, který to auto letos řídil. Projevila totiž zájem, že je to nějaké znamení. Tak možná zase Žigul.“