Na rallye jsem vyrazil v doprovodu manželky, nejmenší dcery a tchyně. Plán byl jasný: tchyni vyložím u tety u Sedlčan, spolu s tchyní vysadím dceru, a jestli mě bude štvát, tak i manželku. Pak pojedu do servisní zóny a na rampu a tam si to užiju.

Plán nevyšel. Z časových důvodů jsem do servisní zóny dorazil s tchýní ve voze. Jako první závodní auto jsme potkali Hlouškovu stovku. Jak to babča spatřila, zpozorněla: "To znám, tímhle jsme jezdili s dědou. Co to je vlastně za závody?" Zkusil jsem to uvést na pravou míru.

V servisu jsme pozdravili Václava Pecha a popřáli mu, ať pozávodí wrca. Smál se a řekl, že to zkusí. On se vlastně směje skoro pořád, a když se nesměje, tak má aspoň veselé oči. Moje žena ho tajně miluje, je hned druhý po Loebovi, a kdyby nebyl o tolik mladší, už bych měl padáka. Navíc jsou s maminou narozeni ve stejný den, takže se domnívám, že mají stejné znamení zvěrokruhu. Prostě – Venca je Střelec, a tak mu zase slíbila buchty na Setkání mistrů.

Naše malá pozdravila "strejdu" Jirku Kulhana. Na letišti funělo jak na Sibiři, tak zalezla do servisního Iveca, zatímco já vyzvídal, co se dělo na neoficiálním shaku. Karla Trněného zlobí spojka a nějaké čidlo, takže na wrcu musejí pracovat. I na Kulhanově fabce se ještě provádějí poslední úpravy před jejím prvním závodem.

Cestou do Sedlčan jsem se tchyni pokusil vysvětlit, co znamená, když je někdo mistr republiky v rallye. U tety jsme byli co by dup. Šup tchyni ven, dítě ven a už si to hasíme zpátky do Příbrami. Přijeli jsme na představovačku posledních dvaceti posádek. Na rampě v roli moderátora řádí Gondík a Brousek, chtě nechtě musím říct, že mi je tahle dvojice sympatická, a to i proto, že vědí, o čem mluví.

Zíráme na posádky, na pódiu se střídají Triner, Štajf, Brynda, Arazim i se svými mitfáry. V tom mě někdo tahá za rukáv. Kouknu za sebe a ona to Markéta Foglarová. V sobotu a v neděli jste ji mohli vidět na sedačce stotřicítky, se kterou Luboš Kaminiecky čistil trať předjezdcům. To je dobrá finta: nejdřív jede uzavírák, komisaři, potom předjezdec předjezdců, předjezdci a závodníci. Má to ale háček: předjezdec předjezdců jede vždy neočekávaně, takže se vynoří, my řekneme: "Sakra, to nemám," a Markéta na nás mává s nadějí, že je krásně natočíme a vyfotíme. Jo, několikrát jsem natočil stotřicítce zadek.

Markéta povídá: "Vy jste taky všude." Pozdravíme Luboše a nevhodně se zeptám, kolik aut spotřebuje při letošní Příbrami. Loni to byly dvě – 130RS a 130LR. Už se takhle ptát nebudu. Žehlím to, ale bere to s nadhledem. Pro zajímavost musím říct, že se ho v sobotu ještě zeptám, kolik má sebou mechaniků. "Na tom autě znám každý šroubek," říká Luboš. "Proč by na to měl šahat někdo cizí." Má recht, taky bych těžce nesl, kdyby mi berušku někdo ochmatával.

Sledujeme končící představovačku, jako zlatý hřeb na rampu najíždí Škoda Fabia WRC s posádkou Karel Trněný a Václav Pritzl. Pilot se s autem svezl zhruba dvacet kilometrů, mitfára sto metrů. V ten okamžik se u nás objevuje Marcela, přítelkyně Karla Trněného. Zahlédla nás z tribuny, protože já se zahlédnu snadno, a tak přišla na kus řeči. Nemůžu jinak, vyzvídám. Dovídáme se, že Karel se na start s fabkou těší jak malý kluk. Taky bych se těšil.

Foto: Radek Penz

Fabka sjíždí z rampy, Gondík s Brouskem sundávají montérkové kombinézy Fuchs Oil, které mají na sobě. Vyhlašují soutěž pro publikum. Tři otázky: Kdy vyhrál rallye Příbram Václav Pech, kdo vyhrál tuto soutěž loni a kolik kilometrů závod měří. Musím přiznat, že se nečestně rychle díváme do programu, abychom si byli jisti. V tomto nesportovním chování nám pomáhají tito: Markéta, Luboš, Marcela. Jako polehčující okolnost uvádím, že do programu se teď dívají všichni. Kromě těch, co se tam podívali dřív a zapamatovali si to.

Když se Dalibor rozhlíží z rampy, jaké diváky vyzve k odpovědi, mamina se hlásí tak vehementně, že ji prostě nemůže přehlédnout. "Tamhleta paní s baťůžkem," vybírá moji ženu a další dva diváky. "Pojďte k nám na rampu, ale ten program schovejte," hřímá do mikrofonu.

Manželka má kotník v sádře a tak obkluše rampu a vyjede na ni ve stejném směru jako předtím Fábia WRC. Rychlý přesun způsobí, že všechny odpovědi zapoměla. Na rampě ve světle reflektorů leží tři kombinézy.
"Tak kterou si vyberete?," ptá se Dalibor maminy, když k němu dorazila.
"X X X L," říká vyčerpaná Lída.
"No – to nemůžete, musíte tady z těch tří," odvětí moderátor, jakmile se z neočekávaného požadavku vzpamatuje.
"Aha," mamina na to a vybírá si tu, která leží uprostřed.

Padá první otázka: Kdy tu vyhrál Václav Pech? Odpovídající hodí tři ročníky: "2002, 2004, 2005." Všichni přítomní na náměstí znejistí. Že by informace v programu byly špatně? Jediný, kdo to ví nabeton, je Václav Pech, který i Petrem Uhelem postávají pod rampou. "Víte to určitě?," zkouší Dalibor diváka znovu.
"Ano."
"Tak tuto odpověď můžeme uznat, správný rok tam byl," likviduje vznikající problém Dalibor. Později nám říká, že divák se přiznal, že přeslechl otázku a myslel, že má říct, kdy byl Pech mistrem republiky.

Moderátor přejde k paní na druhé straně. Její odpověď, jak je rallye dlouhá, nemá chybu.

"A teď vy," dochází na maminu.
"Kdo vyhrál tuto soutěž loni a s jakým vozem?"
Mamina rychle doluje v paměti. Je to chytrá holka a tak to vytasí: "Vojtěch, Ernst, Peugeot 206."
"No, a teď nám ještě řekněte křestní jména."
"Štěpán," vzpomíná mamina.
"A spolujezdec?"
Mamča neví. Dalibor ve snaze zachránit situaci na to jde od lesa: "Jaké zvíře chytají kočky?"
To mamina zná: "Myš."
"No, a když je to on?"
"Myšák."
Celé náměstí už to ví, jen mamča marně přemýšlí, proč je najednou řeč o Mitsubishi. Naštěstí už od Myšáka nebylo k Michalovi daleko, takže montérky získává.

Jako poslední najíždí na rampu Jirka Kulhan, aby odvezl Dalibora. A aby mamině ukázal toho, o kom byla řeč, přiváží sebou Myšáka. Michal Ernst totiž na rallye Příbram působí jako činovník pro styk s jezdci.

Koukáme na ohňostroj, ke Gondíkovu podpisu na kombinézu nám podpis přidává i Václav Pech. Ohňostroj je pěkný a na náměstí padá spousta prachu a svinstva. Jezdci je oklepávají z vlasů, já plavně stírám pleš.

Sobota probíhá v obvyklém duchu. Objíždíme erzety, koukáme, točíme, potkáváme fajn lidi. Třeba partu fotografů, kteří fotili a stáli přitom vedle sebe. To znám, to děláme s Jindrou Štikou, a Blahouta pak může trefit, že máme pořád stejné záběry. No, ale s někým musíte ty průjezdy hodnotit, ne?

Za chvíli se pojede druhá runda. Stojíme na erzetě číslo 7, na nebi zataženo a začíná dost pršet. Zvoní telefon, volá Milan.
"Hele, jak to tam u tebe vypadá?"
Koukám na nebe, na silnici, na nebe, na silnici …
"No, víš, prší, ale jde to, a možná to přejde, ale možná ne, dost fouká."
"A stojí na silnici voda?"
"No, to zatím ne."
Takže jsem podal naprosto přesnou informaci, z níž si každý odvodí, jaké gumy má obout.Milan obul intermédie a nebylo to ono. Doufám, že až mi zavolá příště, bude v celé Evropě období sucha.

V neděli jsme potkali lepší rosničku. Václav Pech starší byl špiónovat erzetu číslo 21. Kouknul v lese na trať a bylo mu jasné, že junior má obout slicky. Jenom nechápu, proč pak s ledovým klidem řekl: "Tady to asi neubrzdí."

Na závěr musím konstatovat, že systém superrally je pro diváky požehnání. A také musím konstatovat, že montérková kombinéza je mi malá. Co malá … já se do ní prostě nevejdu. Takže žádám, aby příště moderoval Václav Pech, protože jeho kombinéza mi bude akorát.