Když si tak prohlížím startovní a výsledkové listiny automobilových soutěží, napadají mne občas zajímavá spojení. Schválně, poznáte co mají, vedle vášně k rychlým autům, společného tito mužové? Co spojuje Antonína Eliáše s Janem Kopeckým a Janem Štěpánem, nebo Stanislava Mášu s Marcelem Tučkem a co s nimi spojuje například Dominiquea Laurenta?

Lékař, ale i laik znalý anatomie, by se mnou asi nesouhlasil, protože orgán zvaný závodnické srdce v lidském těle nenajdete, ale přesto musí existovat. Jak jinak si vysvětlit, že si lidé, u kterých bychom pochopili, kdyby na svůj sport zapomněli a věnovali se něčemu klidnějšímu, dál nasazují přilbu, utahují pásy a vyrážejí k dalšímu souboji se stopkami. Musí existovat něco, co dává člověku sílu poprat se s klackem hozeným pod nohy osudem a je jedno, jestli ten klacek má podobu havárie, kruté nemoci, nebo třeba tělesného handicapu. To něco je právě ono „neexistující“ závodnické srdce. Ono je zdrojem síly a odvahy prát se dál a nevzdávat se. Mezi zmíněnou šesticí, vybranou spíše jen namátkou (jistě byste ve svém okolí našli další, kteří nezlomeni kráčí dál po cestě, kterou si vybrali) jsou tací, kteří opět dokáží vyhrávat. Jiným stačí, že mohou opět zažívat neopakovatelné okamžiky při jízdě a to že opět patří těm, kteří nám co stojíme na mezi, rozdávají radost. Vedle oslavovaných šampiónů jsou i oni těmi, kvůli kterým stojí za to moknout, mrznout a nebo naopak, nechat na sebe pražit letní slunce a čekat na těch pár okamžiků, kdy prosviští kolem. Zatímco vítěz nemá až do cíle nic jisté, tito lidé již svůj závod vyhráli, oni jsou šampióny již proto, že jedou. Jejich bojovné srdce jim zajistilo i místo v našich srdcích a to je, na rozdíl od toho na stupních vítězů, trvalejší. I kvůli nim mám tento sport rád, kvůli nim zapomenu na žabomyší války, kvůli nim budu na soutěže jezdit i kdyby se v budoucnu rozhodnutím mocipánů jezdily na speciálních a sterilních rallyedromech. Pánové děkuji, s Vámi bude rallye věčně krásná.

Přeji všem šťastnou cestu tam i zpátky.