Nejtvrdší motoristický maratón světa se těší nebývalému zájmu médií z celého světa. Desítky novinářů cestují z bivaku do bivaku letadlem, další desítky novinářů i fotografů jedou po trati v novinářských vozidlech, televizní štáby mají jak auta, tak vrtulníky a jedno celé letadlo jako televizní studio a další letadlo jako mobilní režii zpravodajství. Popularita této soutěže je obrovská a tak i pro média se dělá maximum.

Nicméně i po této stránce je Dakar velmi specifický. Redaktoři deníků a rozhlasu jsou akreditováni zvlášť a cestují speciálním letadlem. Vstupní poplatky za takovou osobu ale jdou do řádů několika set tisíc korun. Tihle lidé mají od rána do noci k dispozici mobilní tiskové středisko, satelitní telefony a neustálý přísun aktuálních informací z tratě. Ale ze skutečného závodu toho moc neuvidí.

Mobilní televizní studio – foto: Josef Vrátil, RSM Group, více fotek zde

Fotografové cestují novinářskými vozidly. O tom, jak takové auto musí být podle požadavků organizátora připraveno a vybaveno, jsme psali v jednom z předchozích článků. Fotografové jsou v podstatě každý den na trati, ale je to práce vyčerpávající a hlavně jsou odříznuti od světa, od aktuálních informací. Musí si je získávat telefonicky nebo z internetu přes satelit. Každý den najezdí několik set kilometrů v terénu, vyjíždí na trať většinou už krátce po půlnoci a do bivaku se vracejí pozdě večer.

To je ten základní rozdíl mezi prací novinářů například na klasických rallye a na Dakaru. Na klasické soutěži je fotograf v naprosté pohodě, může si projet rychlostní zkoušky, najít si zajímavá místa, spí v hotelu, stravuje se v restauraci, v rámci dnešních „krátkých“ soutěží se pohybuje na pětníku.

Tímto letadlem se přepravují novináři z deníků a rozhlasu – foto: Josef Vrátil, RSM Group, více fotek zde

Co se samotného fotografování týká, je třeba si uvědomit, že klasické rallye tvoří členité zatáčkovité tratě a stroje předvádí nějakou akci, smyky, skoky atd. Maratóny jsou jiné. Tam nějakou „vracečku“ budete hledat marně. Tratě jsou mnohem více typu off-road, tedy členité na průjezd, kamenité, nebo v měkkém podkladu, jako jsou písečné duny. Nebo taky hodně rychlé po tvrdých pistách. Ale tratě jsou většinou rovné, žádné dramatické zatáčky. A v členitém terénu se vozidla pohybují mnohem pomaleji, než na tratích rychlostních zkoušek v klasických soutěžích. A „speciály“ jsou několik set kilometrů dlouhé! Například první mauretánská etapa z Tan Tanu do Zoueratu měřila 394 kilometrů a Robby Gordon ji absolvoval za 2 hodiny a 58 minut! Spočítejte si rychlostní průměr! Navíc roadbook dostanete až večer před startem té které etapy. Takže zcela logicky si nejde trať prohlídnout a najít si nějaké to své místečko. I třeba proto, že tu trať s normálním terénním vozidlem nemusíte vůbec projet. Navíc v Africe na Dakaru nejsou přístupy k rychlostní zkoušce tak jako v Evropě. Výjimečně ji křižuje nějaká jedna silnice a to je všechno. Výsledky práce fotografů jsou navíc těžko objektivně hodnotitelné. Každému se líbí něco jiného, každý má jiný vkus, každý tu kterou fotografii vnímá jinak.

Mobilní tiskové středisko – foto: Josef Vrátil, RSM Group, více fotek zde

My se snažíme zobrazit dění na Dakaru, jeho krásu i surovost, specifickou tvář Afriky. Ukázat, jaký opravdu Dakar je. Tady není ani místo, ani logický důvod hrát si na nějaké „umění“. A rozhodně tohle všechno není jednoduché. V posledních dnech jsme spali v průměru dvě hodiny denně, každý den najeli zhruba 600 kilometrů, často v terénu. Těžko si dovede někdo představit, jak dostává zabrat technika i člověk. Všudy přítomný prach ničí všechno. Fotoaparáty a notebooky můžete mít v jakýchkoliv obalech, po návratu jsou minimálně zralé na generální servis, možná i na odpis. Prach máte v očích, v uších, v ústech, prostě všude. A možnost běžné hygieny? Zapomeňte… A ač nás nějaký pan „Jouda“ nazval ve svém diskusním příspěvku „průměrnými fotografy“ (sám zcela jistě hvězda novinářského nebe s odborným vzděláním), snažíme se o co nejlepší výsledky. To nejlepší samozřejmě bude v knize, kterou budeme vydávat. A to, co posíláme na ewrc, musí být ve zvláštní úpravě. Z jednoho prostého důvodu. Přenos dat satelitní technikou je velmi drahý. Proto všechny naše fotografie zmenšujeme, aby se vůbec daly v nějakém rozumném množství posílat. Tolik k naší práci a k možná nižší technické kvalitě našich fotografií.

Mobilní tiskové středisko – foto: Josef Vrátil, RSM Group, více fotek zde