1. ledna 1979 se v časných ranních hodinách zaplnilo náměstí Trocadero v Paříži podivnými lidmi a vehikly. Motocykly s různě přivázanými a přidělanými zavazadly, auta všeho druhu, nějaký ten kamion. A všechny se startovními čísly. Lidé kolem nich byli také divní. Nevypadali na to, že by oslavovali příchod nového roku. V jejich očích a pohledech šlo vyčíst nervozitu, napětí, ale možná i strach. Čekalo je přes deset tisíc kilometrů napříč Afrikou, cestou, kterou možná taky ještě nikdo neprojel. Hrstka diváků, kteří se něco dočetli v novinách, se přišla na ty blázny podívat.

Nissan Patrol japonské dvojice Katayama a Saiki, Foto: RSM Group, více fotek zde

Nechápali je, nerozuměli tomu, co je táhne k tomuto nesmyslnému a hazardnímu dobrodružství. Ptali se, kde vezmou jídlo, vodu, kdo se o ně postará v případě nouze. Odpovědí jim bylo jen pokrčení ramen… Startoval se první ročník Rallye Paříž-Dakar. A její zakladatel Thierry Sabine měl všechno dobře promyšleno. Sám málem zahynul bez vody uprostřed pouště při jiném tak typickém francouzském závodě v Africe. Místo aby jednou provždy na černý kontinent zapomněl, rozhodl se, že sám uspořádá monstrózní závod, nejtěžší a nejdelší rallye světa. A že do Afriky přitáhne další podobné dobrodruhy, kteří mají v sobě touhy po dalekých cestách.

Už první ročník Dakaru se setkal s obrovskou odezvou. Další a další zájemci se hlásili o přihlášky na následující ročník a bylo jasné, že se zrodilo něco velkého, něco, co bude psát historii motoristického sportu. A také bylo jasné, že je jen otázka času, kdy o závod projeví zájem tovární týmy a stane se více či méně obchodem. Jako první se objevily tovární týmy motocyklové. Nejprve BMW a Yamaha, krátce na to Honda a další výrobci. Mezi automobily se výrobci nejprve angažovali prostřednictvím francouzských prodejců. Prvními vlastně oficiálními továrními týmy byly Mercedes, pak Porsche a Mitsubishi. Ale všechno probíhalo v mezích nějakých „dakarských“ zvyklostí. Koncem osmdesátých let přišel Peugeot a nasadil úplně novou laťku. A to hned z několika pohledů. Poprvé se na startu objevil profesionální tým s perfektním zajištěním několika rychlých asistenčních vozidel a kamionů, s celou velkou skupinou mechaniků a inženýrů a hlavně s naprosto profesionálními soutěžními jezdci ostřílenými ze světových rallye. A druhá nesmírně důležitá věc – začalo se opravdu závodit. Do té doby byla tato rallye hlavně velkým dobrodružstvím, expedicí, samozřejmě i soutěží, teď se začalo závodit.

Dakar se stal mnohem rychlejší a nebezpečnější. Několik dlouhých let si tato rallye udržovala jakýsi standard. Ten se opět změnil před čtyřmi roky. Nástupem nových speciálů Mitsubishi a Nissan, později Volkswagen. Závodí se ještě mnohem ostřeji a to ve všech třech kategoriích. Dakar se stal vysoce prestižní záležitostí. Dakar lze fantasticky využít v reklamě. Dakar má neuvěřitelnou mediální odezvu v celém světě, srovnatelnou s fotbalovým světovým šampionátem, nebo olympijskými hrami. Dakar má totiž vynikající termín, kdy se nic nikde neděje. Dakar si navíc udělal velmi dobré jméno. Dakar je totiž jen jeden.

Mitsubishi Pajero brazilské dvojice Kolberg a Bampi, Foto: RSM Group, více fotek zde

Podívejme se nyní, jak vlastně vypadá startovní pole nejtěžší rallye světa, kdo se jí účastní, proč je o ni takový zájem. V kategorii automobilů a motocyklů je vždy tak dvacítka opravdových ostrých závodníků. Polovina z nich slouží jako „nosiči vody“, tedy jako pomoc slavnějším a rychlejším kolegům. Pak je tak zhruba opět dvacítka, kterou tvoří velmi slušní jezdci, dosahující kvalitních výsledků v tomto druhu soutěží. Ti čekají na svou šanci, na to, že si jich všimne tovární tým nebo velký silný privátní tým a angažuje je. Zbytek jsou dobrodruzi se srdcem závodníka. Nakolik u nich převažuje faktor dobrodružství nad závoděním, je různé. Stovky těchto jezdců výsledky ani moc nezajímají. Večer se před brífinkem podívají na vývěsku, podiskutují nad tím, jak si to rozdává Mitsubishi s Volkswagenem, KTM Repsol s KTM Gauloises, pokochají se nad tím, že postoupili na 67. místo a jdou spát. Pro tyhle je Dakar hlavně dobrodružstvím, životní filozofií. A Dakar má pro to všechny předpoklady. Je to těžká dálková rallye. Jede se odněkud někam, s vidinou jasného cíle. Dojet až do Dakaru. Dakar je symbol konce cesty. Velmi silný symbol!

Několikrát organizátoři zvolili jinou trasu, například Paříž – Kapské město, Paříž – Dakar – Paříž, Dakar – Agadez – Dakar, jelo se i do egyptské Káhiry. Vždy to mělo u účastníků velmi negativní odezvu! Soutěž neměla ten správný směr, správný cíl, správný symbol. Chyběl právě ten opravdový symbol cíle, Dakar. A všichni tihle tvoří ten opravdový základ Dakaru.

V kategorii kamionů je to poněkud jiné. Tam je dvacítka opravdových závodních monster, která řídí velcí „střelci“, zbytek tvoří rychlou asistenci velkým týmům. Ale nedejte se mýlit. Tyhle jezdí taky hodně rychle a pilotují je zkušení dakarští harcovníci. Rychlá asistence musí být totiž rychlá. Proto není přetížená, veze jen to nutné, co je potřeba pro opravu vozu nebo motocyklu a hlavně špičkové dva mechaniky. Proto se relativně často objevují tihle jezdci v jednotlivých etapách i na hodně čelních pozicích. Musejí prostě spěchat.

Symbolem Dakaru jako rallye je stylizovaná busta Tuarega. Jistě ji všichni znáte. To je geniální logo, doslova zlatý symbol a i ten přispěl k věhlasu téhle soutěže. Ten symbol je totiž zažitý a jednoznačný. Tak vypadá i trofej pro vítěze a každý účastník, ať už závodník, mechanik nebo novinář si ji chce v nějaké podobě odvézt domů na památku. A tak oficiální butik nemá nouzi o obrat. Na dračku jdou bundy, mikiny, košile, trička, čepice, všechno samozřejmě s tímto logem. Odznaky se symbolem Tuarega, ale i kapesní nože, tašky, boty, kravaty, hodinky, atd.

Mnoho fanoušků motorismu se nadchne natolik, že zatouží Dakar jet. A řada z nich to bude myslet opravdu vážně. A budou v sobě tuto touhu živit a budou dělat všechno proto, aby si mohli svůj sen splnit. Co pro to udělat? Jak je možné toho dosáhnout? Peníze nechejme raději nakonec. Nebo si rovnou řekněme, že jsou velmi důležité, nejdůležitější a je jich potřeba hodně. Ale povězme si o těch jiných věcech, o té lidské stránce a o technice. Je to podnik pro určitý druh lidí. Člověk musí být tak trochu dobrodruh, musí být opravdový motoristický nadšenec, měl by mít trochu ducha fair play, měl by mít respekt před touto soutěží, nějaký vztah k Africe… Měl by mít i kamarádskou povahu, umět druhému pomoci, měl by jednou pro vždy zapomenout na naše typické manýry, jak kde a koho „přečůrat“… Od každého něco. Na všechno musí být člověk připravený. Každá etapa je jedno dobrodružství, kdo nezažil v autě nebo na motorce 700 – 800 km v terénu, nedovede si představit, o co jde. Musí být nadšenec, jen tak dokáže překonat psychickou krizi, která se dřív nebo později, ale zcela určitě dostaví. Jen tak si dokáže sáhnout na dno fyzických sil, odrazit se od něho a pokračovat dál. Nemít sportovního ducha znamená velký problém. Už třeba proto, že musíte nechávat předjet rychlejší soupeře, že na pokyn musíte zastavit, že můžete jet desítky kilometrů pomalu v prachu někoho jiného a není kudy ho předjet… Kdo nemá respekt před Dakarem, končí velmi špatně, v lepším případě v nemocnici.

Dakar je opravdu těžký, extrémně těžký a také nebezpečný. Díry v pistách nejsou vidět, nebezpečná vádí uvidíte až na třicet čtyřicet metrů a ze 120 km/h se na šotolině těžko brzdí… Dobré je taky o Africe něco vědět, mít přehled, být na ni připravený. Jinak zažijete šok, z kterého se hned tak nevzpamatujete a pojedete celý závod ve stresu. Musíte brát Afriku takovou, jaká je. Černou, chudou, zaostalou, prašnou, špinavou, bez vody, bez hygieny… Mohou vámi otřást stovky žebrajících dětí… Ale to je prostě Afrika, krásná i surová a drsná. Kamarádská povaha je základ. Umět pomoc přijímat, ale i poskytovat. A chtít něco, někoho přechytračit? Tak nějak „česky“, po našem? Jednou! Bez ohledu na výsledek jen jednou. Pak už se na Dakaru neobjevíte… Žádné levárny organizátoři netrpí… A samozřejmě to chce kondici fyzickou a hlavně psychickou. A jezdit, jezdit, jezdit. Ať už zvolíte auto, nebo motorku, musíte jezdit v terénu, naučit se stroj ovládat v extrémních situacích, naučit se v terénu jezdit.

Toyota Landcruiser francouzské dvojice Ratet a Cattarelli, Foto: RSM Group, více fotek zde

A jsme u techniky. Kolega Michal má jedno životní moudro, nevymýšlej vymyšlené… A to je pravda pravdoucí. Existuje technika vhodná na Dakar a technika nevhodná na Dakar.

Já to raději napíšu sám, Pepa nemá tu detailní představu. Takže pro začátek trochu oklikou: všichni máme nějaké zdravotní problémy. Angína, střevní potíže, rýma. Společný jmenovatel je prach a nekončící fyzická námaha. Prach je všude. V autě, ve spacáku, v bivaku, v jídle. Foťáky neostří, notebookům nejdou klávesy. Auto nám selhává. Není to extrém v jednom ukazateli. Je to extrém z každého hlediska, a co na to technika? Nemá smysl vymýšlet vymyšlené. Tovární týmy mají letité zkušenosti s podvozky i motory. V jednoduchosti je krása, to co každého logicky napadne, je pravdou. Minimum elektroniky, minimum mechanických součástí, žádné visící dráty, obrovské filtry a maximum utěsnění. Tak to vypadá už mnoho let. Podívejme se na legendární vítěze Porsche 911 Carrera 4x4, Porsche 959, Peugeot 205 T16 a Peugeot 405 T16. Žádné extravagance, technika vyzkoušená ze závodních okruhů a soutěží MS v rally. Atmosférický motor u Carrery a turbomotory vyzkoušené ve skupině B u ostatních. A samozřejmě vzpomeňme nejčastějšího vítěze Dakaru Mitsubishi. Pouze v éře „speciálů“ nasadily turbomotory a od té doby jedou atmosférické motory. 11 vítězství z toho 6 posledních v řadě. Vezměme v úvahu, že jediná prašností a devastací materiálu srovnatelná rallye je Acropolis a v dobách, o kterých se bavíme, se také jela týden. Zkušenosti zde tedy byly, a to co se týká únavy materiálu, tak jeho chování v těchto specifických podmínkách. Každý si chce zaexperimentovat, porazit silné soupeře. Ale na Dakaru to zřejmě nejde.

K letošnímu ročníku, ať už dopadne jakkoliv, lze z tohoto pohledu říci jediné. Uhlí patří do kamen. Zmiňoval jsem v onom článku boost-pack velikosti mikrovlnky? De Villiers by o něm mohl vyprávět, složité TDI hořelo včera. Carlos Sainz si mohl jen smutně povzdechnout: „žádný náraz, žádný skok, prostě se to zastavilo.“ Vatanenovo TDI stálo nejprve 1,5 hodiny tiše na trati druhého portugalského speciálů po průjezdu brodem, než v jedné z dalších etap shořelo. A Mitsubishi? Jednoduchý V6, VW je v rychlých úsecích předjíždí. Ale jede pořád, žádné ztráty výkonu. Jednoduchá, perfektně nabržděná elektronika, která nepotřebuje informace z desítek čidel. Všudypřítomný prach neucpává senzory, neničí vysokou rychlostí se otáčející hřídel turba, ani membrány jeho řízení.

A jak si tedy zajet Dakar? Potřebujete kladivo, auto, které bude držet. Velký atmosférický objem, pevný rám, kvalitní podvozek. Mitsubishi, i kdyby letos nezvítězilo, opět dokazuje životaschopnost své jednoduché koncepce, založené na více než 20 letech zkušeností. A nejde jen o tovární speciály, ale i o všechny stroje této značky v kategorii sériových vozů. Stejně dobré v této kategorii jsou i vozy Toyota Landcruiser a Nissan Patrol. Tři klasiky, které Vás nikdy nezklamou, které tohle všechno vydrží. Francouzský recept, starý dvacet let: kup některý z těchto vozů v bazaru, udělej repasi, namontuj sedačky, rám, pásy, nádrž, vyměň tlumiče a jeď Dakar! Tohle platí pro všechny, kteří si chtějí toto dobrodružství náležitě užít. Tedy, žádná složitá technika, žádná moderna, poctivá kovářská práce… Žádné falešné offroady…