Martin Macek je letos jednoznačně největší naší motocyklovou hvězdou na Dakaru. Ač nováček, jede skvěle a pohybuje se neustále v elitní dvacítce absolutního pořadí motocyklů. Jeho výkonu si právem všímají i zahraniční média a odborníci. Belgický tým Yamaha mu dokonce v případě úspěšného zakončení letošního Dakaru nabízí okamžitě smlouvu na příští rok… Našeho jezdce jsme vyzpovídali začátkem druhé poloviny soutěže, kdy účastníci měli za sebou tři hodně těžké a klíčové etapy. Povídali jsme si jak o závodě samotném, tak o soupeřích, tak i o nekolegiálním chování některých českých účastníků.

Martin Macek, Foto: RSM Group, více fotek zde

Martine, máte právě za sebou desátou etapu. Můžete říct, jaká z vašeho pohledu byla?
Tak za prvé, přijel jsem pozdě na start. Jel jsem moc pomalu přes vesnici před startem. Ale všechno jsem nakonec stihl. Dnešní etapa měla 366 kilometrů, ale pokud se jede v terénu, v písku, utíká to hodně rychle. Na 180. kilometru byla tankovací zóna a jinak je to pořád stejné, stereotypní. Jelo se savanou, vegetací po písečné cestě a člověk se nemusel tolik zabývat navigací. Když člověk nemá problémy s motorkou, tak to uteče hodně rychle.

Včera se jela devátá etapa a ta rozhodně nebyla pro vás příjemná.
Tak to rozhodně ne. Včera jsem si vybral asi to nejhorší, co jsem mohl. Na pískové hraně se mi zavřelo přední kolo a šel jsem přes řídítka. Narazil jsem si hlavu a obličej a spustila se mi okamžitě z nosu krev. Večer jsem se vysmrkal, vypadlo mi něco z nosu, asi nosní přepážka. Takže ještě musím jít k doktorům a nechat se vyšetřit, jestli tam nemám něco zlomeného. Hodně to totiž bolí. Motorku jsme po dojezdu opravili a dnes jsem se mohl plně věnovat závodu. Já jsem „ocelák“, pokud nemám něco zlomeného, pokud se mi nestane něco, s čím se nedá opravdu dál pokračovat, zatnu zuby a jedu.

Motorka dopadla po té havárii jak?
Poškozená byla, ale byla pojízdná. Velmi mně pomohl belgický tým Yamaha, s kterým mám dohodu, že když bude zle, mohu jim svůj stroj přistavit a oni ho dají dohromady. To se včera stalo, tak jsem jim ho předal, oni na něm začali pracovat a já se mohl v klidu najíst a odpočinout si. Normálně si dělám všechno sám.

Jak spolupracujete s ostatními českými účastníky?
Nejhorší spolupráce je s Kaštanem. To říkám naprosto otevřeně. Nejsem žádný frajer, na nikoho se nevyvyšuji, ale myslel jsem si, že tady bude dobrá parta. Včera jsem měl dokonce výstup i s paní Kaštanovou, která za mnou přišla a začala na mě vyskakovat, tak jsem jí poslal do patřičných mezí… Řekl jsem jí, že na ni nejsem v té chvíli vůbec zvědavý a že si to můžeme vyříkat po návratu do České republiky. Takovým způsobem, jak oni se chovají k nováčkům, kteří sem přijdou a více méně se tady v tom všem topí… Oni prostě zadarmo neřeknou vůbec nic, neporadí, člověka nechají se v tom vykoupat…

Martin Macek, Foto: RSM Group, více fotek zde

O co včera konkrétně šlo?
Potřeboval jsem nutně přední pneumatiku s moussem. To je taková pěnová vložka, která vydrží v kamení a člověk neudělá defekt. Kaštan měl předních kol s moussem víc než dost, zbyly mu po dvou závodnících, Randýsek a Kubíček odpadli hned na začátku soutěže. Ale Kaštan mi vzkázal, že mi žádný mousse nedá. Tak jsem mu něco osobního vzkázal a šel opět za belgickou Yamahou. Na můj vzkaz tak popudlivě pak reagovala paní Kaštanová. Docela mě tyhle vztahy mrzí… Ale mám obavy, že to se mezi českými jezdci hned tak nezmění.

A co třeba špičkoví motocykloví jezdci z továrních týmů? Jak ti se chovají? Jak se na ně díváte?
Coma, Despres a další jsou naprosto špičkoví piloti a navíc jsou skvělí i po lidské stránce. Na nikoho se nepovyšují, když za nimi člověk přijde, nedělají machra a ochotně poradí. Měl jsem třeba problém s GPS, se zadáním kódu, tak jsem přišel právě za Marcem Comou a ten mi hned ochotně pomohl. To jsou prostě páni jezdci, profesionálové. Někdo si ale na to jen hraje…

Jak hodnotíte letošní výkony slovenského jezdce Jaroslava Katriňáka, s kterým se určitě znáte z evropských a českých akcí?
S Jardou se dobře známe, hodně jsme o Dakaru mluvili a bavíme se i během soutěže. Jede s rozvahou, hlavou. Bál se určité části soutěže, kdy vždy před tím odpadl. Teď to má za sebou, tu krizi překonal a jede v pohodě. Teď už chce jen v pořádku konečně dojet do cíle.

Jste na Dakaru nováčkem a přesto figurujete hodně vpředu v absolutní klasifikaci motocyklů. Jak jste se na Dakar připravoval?
Nikdo mi asi nebude věřit, ale já jsem přípravě věnoval celý rok. Jak fyzické kondici, tak tréninkovým jízdám. Najezdil jsem přes 9.000 kilometrů v terénu, v těžkém terénu, abych měl stroj dokonale v ruce. Nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Nechtěl jsem přijet na Dakar a koukat tady na všechno jako na zjevení. Opravdu si myslím, že jsem pro to udělal maximum a jen doufám, že se mi splní ten můj sen a v Dakaru vystoupím na cílovou rampu.

Máme za sebou víc než polovinu Dakaru a tak už asi v této chvíli víte, co je vaše slabina, co třeba byste udělal příště jinak?
Určitě nechci příští rok jet sám. Chci jednoho, dva lidi k sobě. To je jinak strašně vyčerpávající, hlavně psychicky. Myslel jsem si, že to všechno sám zvládnu, ale ten tlak na každého jezdce je tak obrovský, že se to jen těžko stíhá. Jsem například odříznutý od rodiny, nemám satelitní telefon a musel jsem si ho vypůjčit. To mě psychicky velmi drásalo, že o mně nemají žádné zprávy. Já jsem na svou rodinu velmi fixovaný a stýskalo se mi. Taky někoho, kdo by mně pomohl s motorkou, zvláště po těch extrémně těžkých etapách, kdy toho člověk má opravdu plné zuby.

Jste kus chlapa, jedete na Yamaze 450. Neláká vás velký speciál? Taková ta opravdová dakarská motorka?
Samozřejmě! Já jsem v tom prvním kroku sázel na třídu do 450 ccm. Motorka je subtilnější, ovladatelnější. Navíc této třídě věnuje pořadatel velkou pozornost. Ale chybí výkon, rychlost. To vidím na rychlých dlouhých úsecích, jak mě ti jezdci s velkými KTM předjíždí a já jim to pak vracím v technických pasážích. Pokud chci do první desítky, musím o třídu výš, to prostě jinak nejde. Věřím tomu, že bych s širší špičkou dokázal krok držet.

Kdysi řekl bývalý trojnásobný vítěz a později ředitel Dakaru Hubert Auriol krásnou větu o nebezpečí afrického viru… O tom, že když někdo Dakar jednou zkusí, už se sem chce pravidelně vracet. Platí to i pro vás? Vrátíte se sem?
Prvně mě Dakar trochu zklamal. Hlavně dlouhé nudné přejezdy po silnici v Evropě a ještě v Maroku. Říkal jsem si, že tohle snad není ten slavný Dakar, že to je spíš nuda, otrava. Ale teď už jsem prožil to opravdové dakarské dobrodružství, písky a podobně a změnil jsem názor. Takže pokud budu v pořádku, pokud budou partneři, sponzoři, určitě se vrátím!

Ještě si dovolím ocitovat jednoho bývalého závodníka, tentokrát Norberta Schilchera z Německa. Ten řekl, že kouzlo Dakaru je v tom, že vede odněkud někam, že pořád směřujete k nějakému cíli. Vidíte to také tak?
Samozřejmě! To je úžasný pocit! Odstartujete a jedete a jedete a jedete. Pořád dál a ukrajujete kilometry a pořád se blížíte, den za dnem k vysněnému cíli. To je úžasný zážitek! Sledujete i třeba to, jak se mění příroda kolem Vás. Z pusté pouště najednou začne zeleň, začnou se objevovat vesnice, lidé, kteří vám mávají… Člověk přestane mít ten nepříjemný pocit úplné samoty.

Zmínil jste se o kolegialitě špičkových motocyklových jezdců. V některých etapách Vás předjíždějí i nejrychlejší automobily. Jak se chovají jejich piloti? Jsou ohleduplní?
Určitě. Když vás dojedou, včas dají o sobě vědět, počkají, až jim uhnete z trati, často i poděkují zamáváním, že jsem udělal místo. Jsou tolerantní a snaží se nezpůsobit druhým nějaké nepříjemnosti. A to jedou s obrovským nasazením, naplno! Oni ale ctí toho motocyklistu, že ten je na tom ze všech nejhůře…

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí v závěru Dakaru!