Možná jste zaregistrovali, že v minulých dnech zemřela další legenda – komentátor Luboš Pecháček. Jeho dlouholetý spolupracovník Vladimír Dolejš si na něj dovolil zavzpomínat.

Milý Luboši,
seděl jsem dneska se svou manželkou ve vinárně, protože měla svátek a dověděl se tu smutnou zprávu. Zavzpomínal jsem na Tebe a dočetl se, že mladí už o tobě nemají co říci. Jsou příliš mladí.

Na eWRC jsem se dočetl, že ani šéfredaktor, jehož si velice vážím, o tobě vlastně moc neví. „Když ne ty. kdo jiný by o něm měl co říct?“ řekla moje paní.

A tak ti píšu tenhle dopis. Vzpomínám si velice dobře na chvíle, kdy jsem přišel do motoristické redakce tehdejší Československé televize. Byl jsi jeden z prvních, kdo mi nabídl jako bažantovi tykání. Pro mě znamenalo jméno Pecháček cosi téměř nadpozemského. První přenos, který jsme spolu dělali, byl ze závodu do strmého vrchu motorek v pražském Břevnově.

„Viď, že mě nenecháš ve štychu, když nebudu vědět jak dál?" ujišťoval jsem se před přenosem.

„Samozřejmě, že ne, buď klidný,“ uklidnil jsi mě jako starý matador.

A tak začala naše dlouhá spolupráce. Byl jsi natolik profesionál, že´s měl před každým přenosem doslova napsaný projev: „Příjemné nedělní odpoledne, vážení motorističtí přátelé, vítáme vás u přenosu z …”, nikdy jsi v úvodu neimprovizoval.

Obdivoval jsem, jak dokážeš sledovat průjezdy desítek posádek, zaznamenávat si jejich pořadí a přitom pořád hovořit. V dnešním světě počítačů to zní už absurdně.

Časem jsem zjistil, že umíš dokonale využívat svého hereckého vzdělání z AMU. Tvůj projev, naprosto přesvědčivý, ošálil i skalní znalce té které disciplíny. Když jsme zjistili, že nemáš ani řidičák a že všechny tvoje znalosti jsou vydřené, nastudované a získané, neznal můj obdiv hranic.

Dvě příhody, které dokonale charakterizují tvou přizpůsobivost a všetrannost: „Nemohl jsem přijet na namlouvání komentáře včas, protože při nástupu do auta jsem zjistil, že mě tam čeká had,“ jsi s kamennou tváří tvrdil, ač jsi žádné auto neměl.

I další příhoda je naprosto charakteristická: v sedmdesátých letech byly v módě tak zvané besedy, jichž jsme se hojně účastnili. Při jedné z nich byly na programu dvě části – jedna o motoristickém sportu a druhá o kosmonautice. Jako z udělání, odborník na kosmonautiku nepřijel. „Nevadí, já to klidně udělám,“ prohlásil jsi suverénně. A skutečně beseda na téma „kosmonautika“ proběhla naprosto profesionálně.

Všichni dobře víme, že jsi první závod Formule 1 viděl živý až na sklonku kariéry. Všechno ostatní jsi měl vyčtené a získané, ne všechno z motoristického sportu jsi měl možnost poznat. Klobouk dolů, jak jsi to dokázal kamuflovat. Nejvíc mě vyučil přímý přenos z Velké ceny Německa, kdy havaroval v roce 1976 Niki Lauda. Byl jsi tenkrát nemocný a já se tě snažil zastoupit. Poznal jsem, jaké to je komentovat přenos, o němž víš jen tolik, co ti řekne pan Prüller z rakouské televize do sluchátek.

Dnes jsou jiné časy, tvůj styl už by neuspěl. Nikdo ti ale nemůže upřít roli, kterou jsi tehdy naplnil. S tebou máme všichni spojené začátky s mezinárodními přenosy.

Milý Luboši, budiž ti země lehká. Jeden za druhým se odebírají na onen svět lidé, kteří pamatují poslední čtvrtinu minulého století. Všichni si ale budu pamatovat, že ty jsi byl z těch, co nám pomáhali poznat.

Tvůj žák Vladimír Dolejš