Rakouská soutěž byla pro naši posádku letos druhou soutěží, avšak první na šotolině, na což jsme se já a Michal neskutečně těšili. Šotolina je prostě neskutečný požitek z jízdy a opravdová radost ze svezení. Již na první své šotolinové soutěži jsem pochopil, že šotolina je neskutečně nádherná. Na Rakouskou soutěž jsem vyrazil ve čtvrtek po poledni a kolem 19h jsme se sešli s Michalem přímo v centru soutěže ve Wiessenbachu nedaleko Vídně. V podvečer jsme absolvovali dobrovolnou administrativní přejímku, abychom se v pátek ráno nepřipravili o drahocenný čas vymezený na seznamovací jízdy od 8 do 15 hodin. Seznamovací jízdy proběhly velice rychle vzhledem ke krátkým přejezdům mezi RZ. Celý tým dorazil na místo soutěže v dopoledních hodinách a podal nám krátkou zprávu, že jsou na místě a připravují vůz na technickou přejímku, která nás čekala, vzhledem ke startovnímu číslu 3, již v 15:15.

Vše proběhlo v pořádku a přípravy na samotnou soutěž vyvrcholily v odpoledních hodinách krátkým funkčním testem nedaleko Weissenbachu, kde se potvrdilo nastavení zvolené na soutěž. Později se udělal ještě výběr možností použitelných pneumatik na sobotní ráno a zahájení soutěže. Pak se celý tým přesunul na ubytování a ujistil se o plánu na další den, aby vše fungovalo nejen po organizační stránce.

Sobotní start soutěže byl již v 7:48. Všichni jsme ještě na hotelu absolvovali raňajky a vydali se do servisní zóny, kde se připravilo vše potřebné vybavení posádky do vozu.

Foto: Ivan Škaloud

V 7:50 jsme oficiálně odstartovali do soutěže. Čekaly nás 4 RZ na dvou úsecích. První byla klasická RZ, u druhé se jednalo o polokruhovou RZ. V druhém průjezdu se RZ opakovaly. Na první kolo RZ jsme zvolili pneumatiky, které se nám v průběhu RZ moc nezamlouvaly a přemýšleli jsme o změně do dalších RZ. Na 4. RZ (polookruhová) jsme byli poškozeni na námi dosaženém čase. Kdy nám byl přidělen čas o 24 s horší (než jsem sám na RZ naměřil) v aktuálních neoficiálních výsledcích. Proto jsme hned ještě na přejezdu hlásili chybu vedení týmu do servisní zóny. Ihned po příjezdu do servisu se šel daný problém řešit na ředitelství. Nebyli jsme však sami. Horší čas dostal i Ital Antonio Marchioro. Naopak jeho týmový kolega Oscar Vettore byl časem zvýhodněn a jeho spolujezdkyně očividně neměla zájem situaci řešit.

Foto: Jiří Dokulil

Na ředitelství nám oznámili a slíbili, že se budou problémem zabývat a situaci v průběhu soutěže vyřeší. To se nám vzhledem k souboji o stupně vítězů nelíbilo, ale jiné řešení nebylo. Musely se prověřit časy všech posádek. Podle mě se jednalo o problém časů startu a cíle na polokruhové zkoušce, když před prvními posádkami startovali ještě předjezdci, kteří se předjížděli či jeden na této RZ odstoupil a proto vznikly chyby v dopočítání časů mezi skutečným startem a cílem RZ. V servisu se zkontroloval celý vůz, proběhla výměna brzdových komponentů, drobná změna nastavení tlumičů, změna pneumatik a doplnění tekutin nejen pro vůz, ale i posádku a vyrazili jsme zpět do boje, kdy nás čekaly RZ5 a 6. RZ 5 vedla kousek v protisměru po trati předchozí polokruhové zkoušky, což znamenalo již značně vyjeté koleje v některých zatáčkách.

Foto: Harald Illmer

Tempo jsme drželi od začátku soutěže stejné a jeli si to svoje. S pneumatikami a nastavením podvozku byl Michal spokojený a mě se to pocitově jevilo též dobré. RZ6 však již byl úplně jiný úsek, jednalo se o více jak 16-ti kilometrovou RZ, která byla opravdu zajímavá a členitá. Do 6. RZ po servisu jsme již startovali po vypadnutí Wittmana jako druzí. Avšak již po ujetí prvního kilometru RZ 6 přišla havárie.

Foto: Harald Illmer

Jednalo se o náraz pravými předními dveřmi do statného stromu přímo u cesty, asi v rychlosti přes 120 km/h. Vše se seběhlo rychle. Já četl dále a ani jsem nezpozoroval, že se stane něco nečekaného. Jen když se od Michala ozvalo krátké "óó". Pak už jen vím, jak na mě Míšo mluvil, jestli jsem O.K. a jdeme ven. Odpověď byla, že ven mi to nejde. Dále Mišo hovořil "prečo?" Jen jsem ukázal na svoje nohy a řekl, že nejdou ven a řekl ať jde zastavit ostatní a zavolá pomoc. Mišovi však nešli otevřít dveře a hledal jinou cestu. V tom již byl slyšet zvuk dalšího vozu (Oscar VETTORE – Debora MILANESI – Evo VIII), který však projel dál a ani nezastavil, i přesto, že nás dobře viděl a nikdo na místě ještě nebyl. Mišo a já jsme byli ještě uvnitř vozu. Později se Mišo dostal ven a objevili se první diváci a přijel a zastavil další startující, posádka Aaron Burkart – Timo Gottschalk, kteří poskytli pomoc a stále na mě mluvili (anglicky). Vše se odehrálo něco okolo 14,00 hod.

Poté přijeli první záchranáři a hasiči. Byl slyšet vrtulník. Přišla první pomoc od lékařů v podobě prohlídky k zjištění stavu, zafixování krční páteře a kapačky. Protože mobilní telefony zůstaly někde pod nohama, tak si Mišo půjčuje mobilní telefon od diváků a volá zprávu do servisu – "havarovali jsme do stromu, mě nic není, ale Honza zůstal uvnitř, je zaklíněný, crčí mu z obličeje krev a letí sem vrtulník.." To byla první zpráva do servisu. Následovalo vystřihávání z vozu, které se mě zdálo vzhledem k bolesti nekonečné. Později se zjistilo, že jsem v autě zůstal kolem hodiny zaklíněný. Nakonec se vše podařilo, byl jsem vystříhán z dveří a rámu, ale ještě jsem byl zmačknutý v sedačce. I to se podařilo a byl jsem transportován do nemocnice ve Wiener Neu Stadtu. Tam byli již všichni připraveni a věděli o jakou situaci se jedná.

Podstoupil jsem první vyšetření, CTéčko a rentgeny. Následovalo ošetření obličeje na ambulanci, který jsem měl pořezaný nejspíš od skla a mých hodinek. Vše se ukázalo jako bezproblémové a tak jsem byl umístěn na pokoj k pozorování. Jako zázrakem jsem neměl žádné vnitřní zranění nebo zlomeninu. Jednalo se o otřes mozku, zhmožděniny celého těla a pořezaný a odřený obličej. Kolem 17,30 se již objevuje první návštěva, což mě velice potěšilo, že všechny vidím. Přišel můj táta s celým týmem kromě mechaniků, kteří se starali o odvoz auta z RZ. Nakonec se mnou táta zůstává skoro do půl dvanácté a ukazuje mi první fotky nabouraného auta a poprvé si uvědomuji, že toto nebyla žádná legrace.

Foto: Ivan Škaloud

Ráno mě v nemocnici čekala snídaně a vizita. Vše bylo v normálu a bylo mi řečeno, že pokud mám odvoz, můžu domů, jinak si musím počkat do odpoledne na transport. Vyřešili jsme ještě papírové formality v nemocnici a vyrazili společně s tátou na cestu domů.

Jednalo se o moc hezké závody v krásném prostředí. Měli jsme dobré startovní číslo a těžké soupeře z Itálie, kteří už mají na šotolině něco odjeto. Soupeřili jsme spolu a vše vypadalo na boj do poslední RZ. Po 5. RZ jsme byli na 3. místě.

Nás však zastavila těžká havárie. I to se však v soutěžích stává a musí se s tím počítat. Vše plyne z rychlosti. Pokud člověk bude "jako" závodit, taková věc se mu nejspíš nestane.. A jak mi řekl, jeden velmi zkušený pán – "smutné je, že posádku zase o něco dále posune až taková to událost." Já souhlasím. Nejen, že si člověk v takové chvíli uvědomí moc věcí, (a to nemluvím o pocitech a myšlenkách, když sedí člověk zaklíněn v autě, cítí bolest, vidí krev, všichni mluví v jiném jazyku, neví jaké má zranění a čas, čas ten se mu zdá nekonečný), ale i třeba jen na chvíli změní žebříček životních hodnot a priorit. Pro mě bylo v tu chvíli důležité, že cítím nohy (hýbal jsem palci na nohou) a to byla ta pravá radost a impuls žít. Byla to obrovská zkušenost pro nás všechny. Doufám, že se do závodního auta co nejdříve s Mišem vrátíme a budeme bojovat o další vteřiny. Sám jsem se však přesvědčil, že musím doplnit mezery v angličtině ohledně výrazů zdravotního stavu. I když po nehodě, bylo problematické si vzpomenout i na základní slovíčka.

Na závěr bych chtěl poděkovat Mišovi, že byl celou dobu po nehodě v mé přítomnosti, což pro mě bylo hodně důležité. Všem doktorům a záchranářům a hlavně Aaronu Burkartovi s Timem Gottschalkem za pomoc. Celému týmu v čele s Jirkou Válkem, který dorazil na místo nehody jako první a byl přítomen transportu do nemocnice a moc mi pomohl, když překládal do němčiny. Velké poděkování ještě patří mému otci, který se postaral o všechny náležitosti v nemocnici, pojišťovnu a další s tím spojené věci a dovezl mě domů. Mrzí mě však nezastavení italské posádky Vettore – Milanesi startující za námi, na které asi zasáhla "vyšší moc shora" a ještě na konci této pro nás smolné RZ ohnuli zadní nápravu a skončili ve výsledcích s velkou ztrátou snad až ve druhé desítce. Dále také pak přístup pár jedinců z řad diváků, kteří si mě na místě fotili přímo v autě bezprostředně po nehodě a nepomohli vůbec s ničím.

Pro čtenáře eWRC spolujezdec Honza Škaloud