Vizovický soutěžák Karel Žáček (* 17. 2. 1979) patří v posledních letech k velmi vytíženým spolujezdcům. Loni se objevoval především vedle Dušana Kouřila ve Fiatu Punto S1600. Letos zatím dovedl Pavla Miku ke třetímu místu ve třídě A5 na Valašské rally.

Rallyové začátky

„Soutěže mě zajímaly od malička. Jsem ze Zlínska a tak jsem se chodil dívat na Barum rallye. Na střední škole jsem se seznámil s Richardem Vitáskem. Navázali jsme spolupráci s Pavlem Šimkem, který si na Barumku půjčil suzuku od Romana Zavadilíka. Po následné havárii musel vůz odkoupit. Dohodli jsme se, že mu budeme vůz servisovat a za to že se svezeme ve třech sprintech. Prvním byly zimní Blovice na sněhu. Zde jsme si vybrali nováčkovskou daň ve špatné volbě pneumatik. S tím pak souvisely další problémy. V Brně jsme hned odstoupili s ulomeným kolem.

Dařilo se nám až na domácí Kopné. Jeli jsme vyrovnaný souboj s manželi Fadrnými a bratry Vladykovými. Na poslední erzetě nám tři sta metrů před cílem upadla poloosa. Dojeli jsme ještě do cíle zkoušky, ale ne už do servisu. Poté jsme s Richardem společně koupili vlastní vůz Suzuki Swift od Petera Halušky. S ním se nám hned na prvních Blovicích podařilo zajet druhé místo za Marcelem Tučkem s yarisem. V šampionátu sprintrally jsme v konečném hodnocení obsadili čtvrté místo ve třídě N1. Ta byla ještě v té době velmi dobře obsazená.“

Názor na rallye

„Je to krásný sport. Pro nás znamená mnoho dobrých kamarádů. Bohužel se zde také pohybují lidé, kteří soutěžím škodí. Nesmyslnými předpisy se snaží dostat z lidí vykonávajících tento sport co nejvíce finančních prostředků, které by mohli spíše investovat do repase vozidel, nových pneumatik atd. Většina týmů nemá peníze na to, aby každý rok investovala nemalé finanční prostředky do nesmyslných předpisů. Nelíbí se mi také vysoký počet závodů, což ztrácí logiku vzhledem k úbytku posádek. Některé soutěže navíc nabízejí nekvalitní tratě a projíždění místními JZD a trávení zbytku erzet nepřetržitě v omezovači mě opravdu nebaví.„

Učitelé a rádci

„V začátcích s Richardem jsme byli samouci. Později jsme se spřátelili s Martinem Turečkem a s ním jsme konzultovali věci okolo rallye. Pro mě jako spolujezdce byl Martin největším rádcem ohledně rozpisu a věcí kolem činnosti navigátora před závody a během závodů. Už několik let mi připravuje papíry k závodům Marcel Klimánek, který je pro mě sekretářka Marcelka. Moc mu za to děkuji. Hodně mi pomáhají také rodiče. Mému závodění fandí a mám jejich podporu.“

Čas a finance

„Pracuji jako automechanik ve firmě Scania ve Vizovizích. Volného času vedle práce a závodění tudíž moc nemám. Musím poděkovat šéfovi, že mi firma umožňuje volno na soutěže.“

Moji jezdci a auta

„Začínal jsem s Richardem Vitáskem na suzuce. Později jsme přešli na Hondu Civic 1,6 VTi a jednou jsme se svezli v Třebíči 2003 s integrou od Zdeni Vrbeckého. Moc nám pomáhali tehdejší mechanici Jarda Němeček, Petr Žmolík, Kuba Seitl a Pavel Sucharda, kteří s námi strávili nejednu noc na dílně přípravou auta. Po dvou letech závodění s Richardem následovala Kopná s Radkem Janišem a naší suzukou. Hned po tři sta metrech úvodní erzety následovala havárie, po které jsme ještě pokračovali asi další tři kilometry, než jsme trefili betonový most. Bez kol už se pokračovat nedalo.

Auto jsme opravili a za měsíc jsme se opět s Radkem objevili na startu ve Vyškově. Zde startovala i druhá suzuka s posádkou Pavel Šimek – Pavel Malaník. Tato soutěž byla konečnou pro obě dvě dvojčata – suzuky. Pavel havaroval již na druhé erzetě a my jsme jí usmrtili na čtvrté. Ještě s ortézami po vyškovské nehodě jsem se domluvil na spolupráci s Martinem Turečkem. Skončila mi pracovní neschopnost a startovali jsme v Sosnové 2004 se Škodou Felicií ve skupině A. Zajímavou vzpomínku mám na sosnovský okruh, kde se nám hned na startu otevřela kapota a takhle jsme odjeli celou erzetu. Na sosnovském okruhu totiž nesmí posádka opustit auto. Dále jsme s Martinem jeli Modřice a poté už Jänner. Přes mnoho výletů mimo trať se nám podařilo obsadit třetí místo ve třídě A5.

Poté Martin felicii prodal a já se domluvil na spolupráci s Robertem Mikulkou. Znamenalo to návrat do Suzuki Swift. S Robertem jsem zaznamenal své první vítězství. Bylo to na Kopné. Ještě po čtyřech erzetách jsme s vozem třídy N1 byli třetí ve skupině N. Problém s elektrikou nás však odsunul na sedmé místo ve skupině. Třídu jsme však vyhráli. Na posledním závodě ve Vsetíně se mělo rozhodnout o titulu mezi námi a Martinem Pinkasem. Bylo jasné, že vítěz získá titul. Martin měl smůlu hned na první erzetě, kde odstoupil pro technickou závadu. My měli také velké technické problémy, ale podařilo se nám dojet do cíle. Zde jsme byli podrobeni závěrečné technické kontrole. Technickými komisaři bylo nalezeno, že na pravém zadním kole jsme o sedm milimetrů nižší, než stanovuje limit a byli jsme vyloučeni. Smutné, že?

V této sezóně jsem ještě jel s Tondou Novákem Krumlov, kde jsme skončili druzí ve třídě A5, s Pavlem Mikou Barum Rally Zlín, kde jsme byli v téže třídě třetí a ve Fulneku s Pavlem Schwarzerem s Fordem Escort Kit Car. Zde jsme však absolvovali jen prolog a kilometr druhé erzety, než se rozpadla převodovka. Po diskvalifikaci ve Vsetíně jsem vážně uvažoval o ukončení rallyové činnosti. Přišla však nabídka od Dušana Kouřila na svezení s Fiatem Punto Super 1600 a to se neodmítá. Bylo to zatím nejlepší auto, ve kterém jsem se svezl a obrovský zážitek.“

Zajímavé zážitky

„Ke každému z jezdců se najde mnoho zajímavých zážitků. S Richardem se nám například podařilo nezajistit před Kopnou 2002 kapotu a rozbít čelní sklo. Na Šumavě 2004 jsme na poslední noční erzetě vylétli na zledovatělém úseku mimo trať, proskočili jsme křovím a skončili na louce. Vytáhnout nás přijel místní borec s terénním hyundaiem a podařilo se mu nás stáhnout ještě sto metrů níže od cesty do rokle. Definitivní záchranou byla až odborná pomoc od ABA. S Radkem Janišem jsem zažil tři havárie během dvou soutěží. Ta poslední, vyškovská, skončila odvozem do nemocnice. S Marťou Turečkem musím vyzdvihnout Jänner 2005, kdy jsem byl ještě zabržděný po té vyškovské nehodě. Marťa s klukama mě dokázali tak rozebrat, že jsme na posledních nočních erzetách předjížděli i dvě auta startující před námi. Bylo to jedno z nejlepších svezení.

Robert Mikulka posunul suzuku ještě o jednu dimenzi dále. S ním se nejezdilo, ale doslova létalo. Má neskutečně přesný rozpis, propracovaný do detailů. Na Blovicích jsme zažili velkou krizi, kdy jsme v levé trojce v lese po rychlém náletu vylétli ven z trati asi ve 140 kilometrové rychlosti. Naštěstí jsme minuli všechny stromy i betonový mostek a dojeli jsme do cíle vložky a to ještě vítězně ve třídě. Uplynulou sezónu jsem absolvoval s Dušanem Kouřilem a bylo to svezení s nejlepším autem v mé dosavadní kariéře. V Pelhřimově nám na poslední erzetě upadlo kolo, přeskočilo několik stojících diváků a skončilo v garáži asi dvě stě metrů od auta. Naštěstí se nikomu nic nestalo.“

Rallyová budoucnost

„Zatím je značně nejasná. Na Valašce jsem startoval s Pavlem Míkou a i přes problémy s brzdami se nám podařilo obsadit třetí místo ve třídě A5. Právě s Pavlem bychom měli absolvovat některé vybrané soutěže MMČR a MČR. Dále nevím.“

„V neposlední řadě bych chtěl poděkovat všem, kteří mi v závodech pomáhají a podporují mě. Jsou to Jirka Beníček, Josef Vitásek, Honza Březík, Pavel Šivic, Mira Mikel, Jenda Roubíček, Michal Jurák, Jaroslav Kouřil a Michal Vlášánek.“