Litoměřický Lukáš Pondělíček, známý pod přezdívkou Ponďa, vystřídal mnoho motoristických disciplín. Nakonec zakotvil u té královské – automobilových soutěží. V letošní sezóně jsou jeho prioritou starty v MMČR.

Motoristické začátky

Lukáš: „Táta mě od malinka brával na závody, především na Rallye Škoda, Teplice a na okruhy do Brna a Mostu. Sám chtěl také závodit, ale nesplnilo se mu to. Hodně jsem modelařil a vyráběl modely závodních aut. V roce 1986 jsem začal jezdit minikáry a vybojoval v nich titul okresního přeborníka. Následovaly čtyři roky v krajském přeboru. V roce 1990 jsem s minikárami skončil. Všichni mi doporučovali přestup do motokár. Na to však nebyly peníze. Mé závodění se přerušilo. Chodil jsem na gymnázium, věnoval se diskotékám jako Dj (8 let) a několika BMW 323i, 325i, 325ix. Byla to rychlá a silná auta, v kterých jsem se učil řídit.

Poté mě muzika přestávala živit a tak jsem začal jezdit pro auta do Německa a otevřel jsem si autoopravnu. V té době jsme jezdili s Karlem Dejmkem, mým současným mechanikem, po soutěžích jako diváci. Pak přišel kamarád Petr Pazdera s přáním jezdit motorky – volnou třídu. Požádal mě, abych mu dělal mechanika. Zároveň jsem začal dělat mechanika v rallye Milušce Davidové. Kamarádil jsem také s mechaniky od Martina Knajzla, kteří jsou od nás z Litoměřic. S Pazderou se dostavily úspěchy a začal jsem dělat motorku i Raimondu Borowczakovi. Jezdil jsem s nimi Mistrovství České republiky motocyklů. V té době přišla nabídka od Pepy Petáka pracovat pro něj jako mechanik. Dělal jsem motorky i auto pro Pepu, závodícího v té době s Peugeotem 206 Kit Car. Následoval Peugeot 306 Maxi, nejlepší auto, které jsem kdy viděl a servisoval. Zažil jsem tam také Renault Clio S1600. Stihli jsme s Petrem Cibulkou postavit i Citroën Saxo pro Michaela Hondu. Dostal jsem se s nimi i na mistrovství světa do Řecka a San Rema. V té době jsem byl velice vytížen.

Ironií je, že nyní soupeřím ve třídě s auty, které jsme s Cibulkou stavěli – Vlčkovo, Tlusťákovo a Petákovo. Jsem Petákovi a Cibulkovi vděčný, že mě během těch čtyř let zasvětili do chodu špičkového týmu. Poté jsem přijal nabídku od týmu Pro Race na plný úvazek stavět a starat se o motorky pro Miloše Čiháka. Věnoval jsem se tomu tři roky. Zajišťoval jsem mu kompletní support pro Alpe Adria Cup a starty na divoké karty ve WSBK – světovém šampionátu superbiků. Můj autoservis se změnil v dílnu na přípravu závodních motorek a aut. Staral jsem se Čihákovi o vše od A do Z. Nebyla to vůbec špatná doba. Přinesla mi možnost zúčastnit se dvou závodů mistrovství světa s motorkou, kterou jsem sám postavil (nejlepší 18. místo v Brně WSBK 05). Dále možnost několika testování ve Španělsku a spoustu zkušeností a seznámení se zajímavými lidmi ze světa motocyklů.

V této době už jsem začal pošilhávat po svezení v rallye. V roce 2004 jsem po skončení motocyklové sezóny debutoval ve druhé etapě Horácké rallye, během níž se jel i ČMPR. Závodním náčiním byla legendární Škoda Felicia třídy A5 s espézetkou PBJ 88-88 bratří Bryndů. Mým spolujezdcem byl Richard Lasevič. Na první vložce v životě jsem hned zajel druhý čas ve třídě i mezi účastníky MMČR. Na druhé třetí čas a v následující přišly hodiny. Na čtyřce upadla vidlička druhého převodového stupně. Zjistil jsem však, že na soupeře mám a rozhodl jsem se udělat vše pro další možnost závodit. Následovaly Modřice, nultý ročník Hustopečí. Richard neměl čas a vyjednal mi Luďka Kocmana. Vyhráli jsme třídu. Následoval další rok u motorek a po roce opět Hustopeče znovu s felicií od Bryndů. Skončil jsem ve třídě druhý. Hned poté jsem startoval v západočeském Kramolíně. Zde jsem si půjčil modrou felicii od Pavla Prášila. Takové enkové auto přihlášené do skupiny A. Zažil jsem první havárii. Ze čtvrtého místa jsem poslal auto přes boudu, viz www.ponda.cz multimedia video. Roku 2005 na podzim jsem koupil kitovou felicii od Tondy Matyse. Dohodli jsme se, že on s ní pojede velký mistrák a já z nedostatku času sprinty. Bylo to špatné. Staral jsem se o dva superbiky Čihákovi, jednoho supersporta pro Michala Raška, na velké rallye chystal kita a ještě připravoval sebe a auto na sprinty. Nestíhal jsem. Jak mi řekl Cibulka: „ Plešoune, nemůžeš sedět jedním zadkem na dvou židlích.“ A měl pravdu.“

Učitelé a rádci

Lukáš: „Určitě se našlo mnoho lidí, kteří mi v začátcích pomohli a stále pomáhají. Obrovskou zkušeností pro mě byla spolupráce s Petrem Cibulkou při stavbě a údržbě závodních vozů. Ví o autech úplně vše. Pepa Peták mi kdykoli poradí s věcmi okolo jízdy, rozpisu a volby pneumatik. Vím, že se na něj mohu kdykoliv obrátit. Jak řídit závodní auto mi ukázal Petr Brynda. Vysvětlil mi, jak řadit s hewlandem a jak se k autu chovat. Milan Hauer je dalším mým poradcem. Pomáhal mi s přihláškami, licencí a internetovými stránkami. Píše mi tiskové zprávy, poradil, kdy komu zavolat. Luděk Kocman mě prakticky naučil celý rozpis a mnoho dalších věcí okolo soutěží. Je to vynikající a mimořádně zkušený spolujezdec.“

Čas a finance

Lukáš: „Času je vždy málo a peněz také není dost. Stále se věnuji stavbě závodních motocyklů na zakázku. Díky tomu mám relativně dost prostoru na přípravu kita. Bez podpory sponzorů, z nichž převážnou většinu tvoří moji kamarádi, bych závodit nemohl. Chtěl bych proto poděkovat za podporu především firmám : Herkul , P-MAM s.r.o., N+N, Wetest pneu, Transit, Centra, Otto Vrba a Ingrove.com.“

Auto a jeho historie

Lukáš: „Jedná se o Škodu Felicii 1,6 Kit Car. Auto postavil pan Jaroslav Holý ze Zlína. Poté ho koupil Tonda Matys. O servis se mu staral tým Montcar Autosport bratří Petra a Jirky Bryndových. Když jsem vůz koupil já, musel jsem ho v první řadě poznat a naučit se ho servisovat. Postupem času jsem si felicii upravil a zrepasoval podle svých představ.“

Příprava na závody

Lukáš: „Dobrá fyzická kondice je v motoristickém sportu velmi důležitá. Čtyřikrát týdně chodím hodinu a půl cvičit. K tomu se snažím každý týden uběhnout alespoň patnáct, dvacet kilometrů. Až do úrazu čelisti loni na podzim jsem boxoval. Poté mi doktoři tento sport zakázali. Hodinu denně se snažím svézt s tréninkovým autem a jednou týdně jezdím do Radotína na motokáry. V roce 2005 jsem se spíše z legrace zúčastnil Zimního poháru motokár v Sosnové. Poprvé v životě jsem jel s ostrou motokárou na sněhu a obsadil jsem jedenácté místo.“

Výhrady k předpisům

Lukáš: „K systému našich soutěží mám několik podstatných výhrad. Vůbec se mi například nelíbily zbytečně rozbité tratě nedávné soutěže v Hustopečích. Na závodění si sháním peníze sám, auto si lakuji také sám a pak mi to kameny zbytečně rozbijí.

Dále nechápu činovníky FASu, proč udělali testování závodních vozidel přesně v polovině mezi Šumavou a Krumlovem. Každý normální člověk chtěl využít dvouměsíční pauzy k rozebrání auta a důkladné repasi a nevím, proč jsem musel v polovině tohoto volna ukázat auto na technické v Praze. Myslím, že tu technickou by zvládla kterákoliv technická v České republice. Přijde mi zbytečné jezdit s auty na vozíku do Prahy. Zvlášť když nám bezpečnostní zajištění kontrolují na každé soutěži. Nemluvě o zbytečně projetých kilometrech. Rád bych jim peníze klidně poslal na účet, kdybych mohl technickou udělat doma.

Už dlouhou dobu mám velké výhrady k dovažování. Mám auto s homologací z roku 1996 a snažím se ho držet při životě. Mám mechanickou převodovku háčko, dvouventilový motor, 170 koní, jedu v kategorii s vozy Super 1600, na které bych za normálních okolností nikdy nestačil, ale aby se toto utvrdilo, máme se spolujezdcem pod zadkem sto kilo olova. Zřejmě proto, aby nám ta rychlá auta neujela… Opotřebení je díky tomu markantní. Se sto kilo navíc zrychluji, což odnáší spojka, poloosy, převodovka. Se sto kily brzdím. Trpí kotouče, destičky, poloosy, převodovka. Až jednou dám ránu do stromu a to závaží se utrhne a praští mě do prdele, tak nevím, co budu dělat. Nechtěl bych se také dožít toho, že si půjdu koupit HANS. Je tam podstatnější důvod, než peníze, i když by mě také s…i, ale hlavně je vymyšlen do formulového auta. Nedokáži si představit, jak v kitu, kde je rám obalený „FIA hmotou“ – taky za ranec, sedačkou a platem střechy a já mám hlavu uvázanou do HANS. Na přejezd na další vložku mám čtyři a půl minuty a chci se podívat, jestli z leva přijíždí auto, kterému bych měl dát přednost …Nebo, když bych chtěl po nehodě rychle opustit auto …“

Plány do budoucna

Lukáš: „Moc by se mi líbil Renault R3 nebo auto Pepy Petáka. Vše je ve hvězdách. Jednáme o korunách. Asi zůstaneme nohama na zemi s feldou pod zadkem. Letos je od začátku v plánu MMČR a po výsledku v Hustopečích jsem se rozhodl jet i MČR. Sprinty mě loni štvaly. Jedeš tam ve čtvrtek trénovat a v sobotu, než se rozjedeš, tak je ve dvě hodiny odpoledne konec. Navíc nesnáším krátké rychlostní zkoušky jako třeba 3,8 nebo 2,5 kilometrů. Když má erzeta pod deset kilometrů, nebaví mě. Přivezeš celý ansábl na sprint a ve finále zjistíš, že ve velkém mistráku si připlatíš za gumy a benzín na druhý den a jedeš dva dny místo jednoho. Proto nechci jet sprinty.“