Jméno Vic Elford vám možná nic neříká. Přitom je to poslední Brit, který vyhrál Monte Carlo. Zároveň je to jediný závodník, který vyhrál tuto slavnou soutěž a přitom dojel i Grand Prix Monaka.

Před několika lety se ho ptal jistý novinář, zda ví o tom, že je poslední britský vítěz Rallye Monte Carlo. „Opravdu?“ podivil se tenkrát Elford. „Nechce se mi tomu ani věřit, je to tak dávno.“ Ano, je to už opravdu dávno, v lednu tomu bude 40 let, protože Elford vyhrál Monte Carlo v roce 1968.

Vic Elford byl jedním z těch, kteří měli jezdecký talent od boha. Kromě rally jezdil i Formuli 1, Formuli 2, Nascar, závody Can-Am, Trans-Am a další. V naprosté většině případů byl věrný jediné značce – Porsche. První soutěže rally absolvoval s vozy DKW, Healey a Mini. Pak jezdil s Fordem, se kterým vyhrál tehdy slavnou Alpine Rally. V roce 1965 dokonce vedl s vozem Lotus Cortina závod Rallye Monte Carlo, dokud se mu nerozlétl rozdělovač na motoru.

Pak jeho cesta vedla k Porsche. Nebylo to ale jednoduché, protože Porsche tenkrát nemělo o rally zájem. Vedení Porsche prostě nevěřilo tomu, že jejich Porsche 911 s motorem uloženým vzadu je schopné vyhrávat. „Já jsem si tím byl naprosto jistý,“ vzpomíná Elford. „Zároveň jsem ale věděl, že se s tím vozem budu muset naučit jezdit. Nakonec mi jeden vůz půjčili na Korsiku v roce 1966. Dojel jsem třetí. Právě tam jsem pochopil, jak s Porsche závodit. Nebylo lehké naučit se to, ale jak se do toho člověk dostal, šlo to jak po másle.“

Vick Elford na Monte Carlu 1968

Třemi vítězství na velkých soutěží během roku 1967 dokázal, že to s Porsche skutečně umí. Jeho snem ale bylo vítězství na Monte Carlu. V lednu 1968 byla na Monte Carlu jako obvykle silná konkurence. Na start se postavili tři tovární Porsche (Vic Elford, Pauli Toivonen, Sobieslaw Zasada), Bjorn Waldegaard se Scanií Vabis-911T, několik Renaultů Alpine v čele s Gerardem Laroussem a Jean-Francois Piotem, dále šest vozů Lancia Fulvia a spousta dalších vozů Mini, BMW, Saab nebo Fiat. Mimochodem, na startu tenkrát stálo více než 250 startujících.

Tenkrát se ještě začínalo tzv. hvězdicovými jízdami. Z osmi možných startů si Vic Elford se spolujezdcem Davidem Stonem vybrali Varšavu. „Měl jsem rád starty ve Varšavě. Už jsem z ní předtím jel asi třikrát nebo čtyřikrát. Nebylo tam nikde omezení rychlosti a policistu jste nepotkali. Takže když jsme přijeli do časové kontroly, mohli jsme si jít zaplavat, dát saunu nebo dobrou večeři.“ Mnoho posádek mělo tenkrát problém do Monte Carla vůbec dojet. Například z třiceti posádek startujících z Doveru jich dojelo jen Monte Carla jen šest bez penalizací. Na vině byl sníh, led a mlha na silnicích. Ti, co jeli z Atén, zase bojovali s přívaly deště. Na jugoslávských hranicích zase byla obrovská mlha…

Soutěž se začínala ve stínu smutné události, když spolujezdec Sandra Munariho, Luciano Lombardini, zahynul po střetu s civilním autem. Smrt v motoristickém sportě tenkrát nebyla nic výjimečného, ostatně ve Formuli 1 zahynuli během několika měsíců čtyři jezdci. Přesto tahle nehoda byla pro všechny šokem. „Tyhle věci vás vždy šokují. Sice můžete namítnout, že to k motoristickému sportu patří, ale já jsem se s tím nikdy nesmířil a dodnes jsem šokován, když někdo v tomto sportu zahyne.“

Gerard Larousse na Monte Carlu 1968

V Monte Carlu bylo zcela jiné, netradiční počasí. Sucho a teplo. To favorizovalo výkonné Porsche a také Alpiny. Po první třech testech to vypadalo na jasný triumf Alpin, které okupovaly první tři místa. Elford byl až za nimi. V Alpách ale Elford zabral a několika nejrychlejšími časy kontroval. Piot navíc musel pro problémy s rozdělovačem odstoupit, stejně jako Jean-Claude Andruet, který havaroval. Elford byl rázem na druhém místě, jen 14 sekund za Larroussem.

Byla středa ráno, další rychlostní zkouška začínala až ve čtvrtek večer. Čas mezi byl určen k seznamovacím jízdám – na Col de Turini, která byla na pořadu hned třikrát, a Col de la Couillole (2×). Tam se mělo rozhodnout a Elford byl připraven bojovat. Jeho sen byl blízko. Byl to boj dvou zcela odlišných jezdců. Zatímco Elford byl neustále kouřící samorost, Larrousse byl zdvořilý a společenský. Ostatně i jejich vozy byly zcela odlišné. Zatímco Elfordovo Porsche mělo výkon okolo 180 koní, Renault Alpine asi o 60 méně. Na druhou stranu byl francouzský vůz o mnoho lehčí. V poměru výkon/váha na tom byla obě auta stejně. Vlastně i oba jezdci měli jedno společné – byli nesmírně rychlí…

Gerard Larousse na Monte Carlu 1968

Lišili se ale i v předpovědi před závěrečnou bitvou, především v tipech na výhru na Col de la Couillole. Prvních 70% trati bylo velmi zatáčkovitých, ale ne s příliš velkým stoupáním. Zbytek byl velmi prudký sjezd s kopce dolů. Larrousse tvrdil, že tento profil bude jeho Alpině vyhovovat. To samé ale tvrdil i Elford, který navíc předpovídal, že na Col de Turini naopak dostane „obklad“.

To se ihned potvrdilo, neboť po prvním průjezdu Col de Turini navýšil Larrousse svůj náskok na 32 vteřin. Čekalo se, jak Elford odpoví na Col de le Couillole. „Larrousse mě na Col de Turini porazil. Na dlouhém přejezdu na Col de la Couillole mně David Stone (spoluezdec) řekl – Hele, v horách si nejrychlejší, v noci jsme si to tady projeli, víme, co nás čeká. Nikdo na nás nemá. Takže zmlkni a zaber!“.

Elford skutečně zabral a v cíli měl čas 17 minut a 17 sekund. Larrousse na něj ztratil celých 51 vteřin! „Bylo to strašně těžké, nahoru samá zatáčka, dolů zase pekelně rychlé. Celou dobu jsem jel absolutně na hraně. Když jsem dojel do cíle, věděl jsem, že maximálně dvě nebo tři zatáčky jsem mohl jet rychleji. Víc ne. Nemohl jsem jet rychleji.“

Na řadě byl druhý průjezd Col de Turini. Čekalo se, jak Larrousse odpoví. Celé drama ale mělo rychlý konec. Ve stoupání na Col de Turini přijíždí Larrousse do rychlé pravé, kde najednou leží sníh naházený od diváků. Neovladatelný vůz končí ve zdi. Okolo nehody se strhne bitka, která končí až příjezdem policistů. Dva diváci jsou zatčeni. „Byla to velká smůla pro Gerarda, ale i pro mě. Nebyl žádný důvod házet sníh na silnici. Prostě debilita. Nikdo přeci nechce, aby závodníci končili tímto způsobem.“

Vick Elford (vpravo) s Gerardem Laroussem

Vic Elford si už vítězství s přehledem pohlídal. Druhý za ním dojel s dalším Porsche Pauli Toivonen, třetí skončil Rauno Aaltonen s Mini Cooperem. „Quick Vic“, jak se Elfordovi přezdívalo, si splnil letitý sen. „Kdykoliv skončíte na stupních vítězů, a je jedno, zda jste na prvním, druhém či třetím místě, je to neuvěřitelný pocit. Nedokáži to popsat a pochybuji, že některý jiný jezdec ano. Samozřejmě jsem chtěl vyhrát každou soutěž, ale Monte Carlo jsem si přál vyhrát nejvíc.“

Jak už to tak bývá, po závodě se začalo spekulovat, zda by Elford vyhrál, kdyby Larrousse nehavaroval, kdyby se nejelo na suchu, ale jako tradičně na sněhu atd. S odstupem doby na to Elford vzpomíná. „Myslím, že i na sněhu jsem mohl vyhrát. Rok předtím jsem hodně špatně vybral pneumatiky, z čehož jsem se hodně poučil. Proto jsem na to měl připravené kvalitní pneumatiky od Dunlopa a měl jsem na sněhu hodně najeto. Každopádně stále nemohu uvěřit tomu, že od té doby jiný Brit na Monte Carlu nevyhrál!“

Vick Elford na Monte Carlu 1968

O výjimečnosti Vica Elforda i té doby hovoří to, že ihned po závodě odlétl na Floridu, aby v týmu Porsche jel slavnou čtyřiadvacetihodinovku v Daytoně. Odtud se pak přesunul na další závod série World Sportscar…

Zatímco ve většině dalších závodů slavil Elford úspěchy (mimo jiné vítězství na Targa Florio, 3× vítězství na 1000 km na Nürburgringu atd.), ve Formuli 1 mu pšenka nekvetla. Sice byl hned při své premiéře na GP Francie v Rouenu s vozem Cooper čtvrtý (za deště), ale to tehdy asi netušil, že to bude jeho největší úspěch v této kategorii. Bylo to především ze dvou důvodů. Především nikdy neměl stroj na vyhrávání. Druhým důvodem byla jeho těžká havárie na Nürburgringu v roce 1969, kde se soukromým vozem McLaren narazil do trosek vozu Maria Andrettiho. Mohl být tehdy rád, že z havárie vyvázl pouze se zlomenou rukou a klíční kostí.

Tím se jeho kariéra v F1 ukončila po pouhých 13 závodech. Každopádně díky tomu, že v roce 1969 dojel na GP Monaka sedmý, zůstává doposud jediným mužem, který vyhrál Rallye Monte Carlo a ještě dokončil GP Monaka. A pravděpodobně už jediným i zůstane…