Druhý díl nám přiblíží nelehké začátky Colina McRae v rally v letech 1985-1990.

Colin McRae – jeho život a kariéra – I. díl

Blížil se konec roku 1985 a Colin se dočkal prvního vlastního závodního auta. Byl to Talbot Sunbeam za 850 liber. První závod s ním jel na Galloway Hills a ani tam to nedopadlo dobře – auto rozstřelil o strom. Jeho tehdejší spolujezdec pak už s ním nikdy nechtěl jet.

Přes zimu Sunbeama vylepšili, dali mu lepší motor. Pro rok 1986 tak byli připraveni na skotský šampionát, který začínal Snowman Rally. Vedle něho zasedl Ian Grindrod, který navigoval nejen jeho otce, ale i slavné jezdce jako byl Henri Toivonen nebo Tony Pond. Byl to úmysl jeho otce, který sice věděl, že jeho syn je rychlý a má talent, ale potřebuje usměrnit. Colin startoval s číslem sto něco a na každé zkoušce dojížděl jezdce před ním, který už z toho byl notně nervózní. Před posledním zkouškou mu Colin říkal, že tentokrát se bát nemusí, že by ho dojel, protože jim přestaly fungovat brzdy. Colin ho dojel i tentokrát, v úzkém místě přes horizont. Brzdy mu nefungovaly, a tak mu nezbylo než se do jezdce před ním opřít a poslat ho mimo trať. Po závodě se mu omluvil a ten to přijal.

Během roku 1986 měl více havárií, ale nic vážného. V celkovém pořadí šampionátu skončil 18., ale získal ocenění za největšího „snaživce“ roku. Jeho stálým spolujezdcem byl v té době Nicky Jack, ale na některých soutěžích jel i s jinými spolujezdci. Třeba na Jim Clark Rally, která nebyla součástí skotského šampionátu, jel poprvé s Derekem Ringerem, který byl o 15 let starší. Padli si ale do oka a domluvili si spolupráci na další rok. „Na Derekovi se mi líbilo, že toho moc nenamluvil a že z jeho pohledu jsem jel stále pomalu.“

Před koncem roku změnili auto. Sehnali Vauxhall Nova s předním náhonem a poprvé měli i první sponzory. Přesto skoro všechny náklady platili sami. První závod s Novou stihli ještě v roce 1986 a bylo to na Galloway Hills. Tehdy ho poprvé a naposledy navigoval jeho otec, který na to nikdy nezapomněl. „Pamatuji se na první závod, který jsem s ním jel, bylo to na Galloways Hills. První zkoušky jsem na něj neustále křičel, ať ubere a jede opatrně. Odpoledne už jsem ho posílal přes horizonty naplno a řval na něj, ať přidá. Byl to talent od přírody. Na konci se na mě Colin otočil a řekl: „Tati, to bylo poprvé, cos mi řekl, abych jel rychleji.“ Zajímavé je, že na této soutěži měli tři defekty, ačkoliv za celý rok ani jeden. Colin to přisuzoval chybám v navigaci jeho otce, jinak si to nedokázal vysvětlit.

Colin měl lehčí začátky díky svému otci. Jméno McRae už v té době něco znamenalo. „Myslím, že jméno McRae Colinovi v počátcích hodně pomohlo. Otvíralo mu to dveře a mohl se seznámit se spoustou lidí, které jsem znal. Naopak Alisterovi bylo příjmení McRae spíše na obtíž, protože všichni ho srovnávali s Colinem.“ V tomto pohledu s ním souhlasí i Colin. „Ano, byl jsem synem Jima, což mělo plusy a mínusy. Měl jsem všude otevřené dveře, ale na druhou stranu když jsem udělal chybu, všichni mě tvrdě kritizovali.“

V 18 letech si odbyl premiéru v MS. Bylo to na Swedish rally 1987, kde měl startovat se spolujezdcem Ianem Grindrodem. Nakonec ale bylo vše jinak. „Jeli jsme seznamovací jízdy. Byli jsme na trati jedné ze zkoušek, jeli s kopce na sněhu a blížili se do zatáčky, kam nebylo vidět. Nejeli jsme tak rychle, ale ze zatáčky se najednou vyřítil Saab proti nám a s tím už nešlo nic udělat. Čelně jsme se srazili a Ian si zlomil hrudní kost.“

Jim rychle sháněl náhradního spolujezdce pro Colina. Nakonec z Británie přijel Mike Broad, který navigoval Russella Brookese, velkého protivníka Jima v národním šampionátu. Mike dorazil až těsně před závodem, takže neměl žádný rozpis ani neviděl jedinou zkoušku. Nebylo tak divu, že Colin měl během závodu spoustu krizovek. „Není divu, že jsme byli každou chvíli ve sněhové bariéře. Stali jsme se experty na to, jak se z ní vždy vyhrabat. Velká havárie se nám ale vyhnula a nakonec jsme dojeli 3. ve třídě a 36. celkově. Na to, kolik času jsme strávili ve sněhu, to byl opravdu dobrý výsledek,“ vzpomíná na svou premiéru v MS Colin.

V roce 1987 skončil v národním šampionátu na sedmém místě celkově, třídu vyhrál a proháněl i mnohem novější a lepší auta, než byla jeho Nova. Na závěr roku si odbyl premiéru i na slavné RAC Rally, čímž si splnil další sen. Ve velké konkurenci skončil třetí ve třídě, což bylo asi víc, než leckdo čekal.

Vůz Nova si ponechal i pro rok 1988. „Vauxhall Nova mně hodně vyhovoval. Byl hodně spolehlivý, čímž mi dával šanci najet co nejvíce kilometrů, což jsem v té době potřeboval ze všeho nejvíc.“ Jel s ním britský šampionát, několik skotských soutěžích a 24 Hours of Ypres, kde havaroval.

Jinak ale začal pošilhávat po silnějších autech se zadním pohonem – během roku se svezl s Nissanem, Peugeotem a i Sierrou Cosworth. Zvedali se i jeho cíle, a tak už mu skotský šampionát nestačil. Právě tam ale došlo k jednomu osudovému setkání. Bylo to přesně 17. července 1988, když Colin McRae slavil své první vítězství v soutěži. Bylo to na Tweedies Daihatsu Stages, Colinovi nebylo ještě ani 20 let. A co víc, spolujezdce mu poprvé dělala žena, jistá Alison Hamilton. Tato žena se stala jeho osudem, později si ji vzal za ženu.

Zatím ale nepředbíhejme. Ačkoliv skotský šampionát nebyl pro Colina prioritou, vítězství v prvním závodě mu dalo velké šance na zisk titulu. Nakonec se tedy s Derekem domluvili, že se na skotský titul pokusí zaútočit. Táta díky svým kontaktům sehnal pořádné auto, byla to Sierra Cosworth od týmu RED s 300 koňskými silami a turbem. Colinovi výkonné auto sedlo, ihned s ním vyhrál na Border rally, dojel druhý na Kingdom Stages a znovu vyhrál na Hackle. Před poslední soutěží Trossachs měl šance na titul Colin a David Gillanders. Druhý jmenovaný ale havaroval, a tak si Colin s Derekem v poklidu dojeli pro druhé místo v soutěži a pro první v šampionátu. Colin se stal nejmladším skotským šampiónem. Mimochodem, jeho otec Jim tento šampionát nikdy nevyhrál, za což si ho Colin často dobíral.

Prémií za vítězství bylo zapůjčení áčkového vozu Peugeot 205 GTi na RAC Rally. U vozu ale nevydržel motor a Colin tak soutěž nedokončil. Začal ale plánovat svou strategii pro rok 1989. Dlouho váhal, zda zvolit jízdu s áčkovým Peugeotem nebo enkovou Sierrou. Nakonec zvolil druhou možnost, i když toho později litoval a rozhodnutí během roku změnil.

Na Swedish Rally 1989 ale jel s áčkovou Sierrou. Oproti mnohem zkušenějším jezdcům jel výborně, po první etapě byl na 10. místě. Pak ale přišly problémy s převodovkou a časová ztráta. Nakonec dojel patnáctý. Nechyběl ani na Acropolis Rally, i když tam byl z úplně jiného důvodu. Jeho otec Jim tam byl s Mitsubishi závodit, Colin dělal řidiče servisního vozu. I za to byl ale rád, poznal zase další světovou soutěž.

Největší úspěch si během roku připsal na Rally New Zealand. Ačkoliv tam jel poprvé, trať mu pefektně sedla a Colin dojel s áčkovou Sierrou pátý! Colin si áčkové vozy zamiloval a do enkových už se mu nechtělo. Pro zbytek sezóny už jel jen se Sierrou.

Zajímavé bylo jeho srovnání s otcem na Manx Rally. Colin se držel na třetím místě před svým otcem, který na začátku ztratil díky defektu. Porazit poprvé otce se mu ale nepoštěstilo, protože na jednom z mnoha skoků mu praskl zadní diferenciál. Na druhý pokus už se mu to ale podařilo, a to na Audi Sport Rally. Dojel třetí před svým otcem a byl na to náležitě pyšný. Jak sám Colin vzpomínal, bylo to poprvé a naposled, kdy otce porazil v regulérním souboji. I nadále ale byl Colin „jen“ synem Jimmyho McRae.

Vyvrcholením sezóny měla být RAC Rally. Colin jel dobře, bojoval například s Malcolmem Wilsonem, i když auto převalil přes střechu. Pak ale přišel moment, na který Colin dlouho nezapomněl. „Byla už tma. Před námi startoval Franco Cunico se spolujezdcem Terry Harrymanem. Sjeli do příkopu a zadek vozu zůstal stát na trati. Bohužel nás neběželi varovat. Když jsem vyjel ze zatáčky, jejich vůz byl přímo přede mnou. Okamžitě jsem dupnul na brzdu, ale střetu zabránit nešlo. Co horšího – Terry zrovna obcházel auto a já ho trefil. Přistál mi na kapotě a já řval: „Oh, no!“ Spadl mezi obě auta. Naštěstí jsem viděl, že se hýbe, nakonec tu nohu ani neměl zlomenou. Vedle ale stálo hodně diváků, jeden malý chlapec byl zasažen střepy z rozbitého okna. Hodně brečel, v té tmě ani nešlo poznat, co mu je a zda není někdo další zraněn. Raději jsme nechali zastavit zkoušku a zavolali sanitku.“

Pro rok 1990 získal Colin od Fordu nový vůz – Sapphire. Hned první závod s ním slavil vítězství, když vyhrál Cartel Rally v rámci britského šampionátu. Stal se tak nejmladším vítězem závodu v rámci tohoto šampionátu. Nebylo to poprvé ani naposled, co se Colin stal nejmladším vítězem něčeho.

V tomto roce se jeho otec začal pomalu stahovat z aktivního závodění, naopak jeho bratr Alister začal pořádně závodit. Jak jinak než s vozem Vauxhall Nova, se kterým v té době začínal kde kdo.

Colin sice sezónu skvěle začal, ale pak ho spíše pronásledovala smůla. Tým RED jim sice připravoval skvělý vůz, za který ale bylo třeba hodně platit. Ačkoliv mu Shell a Pirelli hodně pomáhalo s penězi, Colin vzpomínal, že v té době musel jezdit na vítězství, aby mohl platit auto. To se mu ale stalo osudným. Zatímco na Circuit of Ireland ještě po střetu se zídkou vůz dovezl na třetím místě, na Welsh Rally po těžké havárii vůz odepsali. V několika závodech tak musel použít svoji postarší Sierru a nic moc výsledky tomu odpovídaly. Colin potřeboval nabrat sebevědomí a závody si zase užívat, a tak se přihlásil na Hackle Rally s postarším Escortem RS 2000. Zase se mu vrátila chuť do závodů a slavil vítězství. A víte, kdo ho v tomto závodě navigoval? Robert Reid, kterého si jistě pamatujete jako pozdějšího spolujezdce Richarda Burnse. Svět je malý.

Colin cítil, že sezóna nebyla úplně podle očekávání a že se potřebuje pořádně ukázat na RAC Rally. Ford mu zapůjčil Sierru s pohonem všech kol, což byl vůz, se kterým mohl Colin bojovat s nejlepšími. Přemíra snahy ale přinesla spoustu krizových momentů. Nejprve Colin přejel odbočení a prorazil vrata, což odneslo zavěšení. Později havaroval a těžce poškodil bok svěho vozu. Tenkrát jim nešly zavřít dveře, a tak si vypůjčili čep od nedaleko stojících vrat. Smůla je pronásledovala i nadále. Nejprve propálili těsnění pod hlavou, pak jim začala stávkovat převodovka. Pokud ale neměli zrovna problémy, zajížděli časy mezi trojicí nejlepších. Ve výsledku z toho bylo šesté místo a nejlepší umístění britského jezdce.

Colin se domníval, že tento výsledek by mu měl zajistit místo u Fordu pro následující sezónu. „Čekal jsem, že Ford přijde s tovární nabídkou na rok 1991. K mému velkému zklamání ale nic nepřipravili a ani nejevili žádný zájem. Nic se nedělo. Vypadalo to, že je přede mnou další rok, kdy budu muset hledat sponzory. Byl to kritický okamžik v mé kariéře. Věřil jsem si, ale nedostal jsem příležitost. Vůbec jsem netušil, co bude dál. Prostě jsem musel sedět, čekat a doufat…“

Příště si povíme o zlomovém okamžiku Colinovi kariéry…