Janu Váňovou znají fanoušci automobilových soutěží pod jménem Jana Balcarová. Za svoji pětiletou kariéru usedla vedle několika jezdců do aut nejrůznějších specifikací. Během těhotenství se stihla nejen vrátit ke svému rodnému příjmení, ale udělala si také čas k vytvoření profilu pro stránky eWRC.

Rallyové začátky a můj brácha

K závodům mě přitáhl brácha Jaroslav Váňa. Několik sezón navigoval například Karla Trněného a Antonína Bergera. Také rozpis mě učil on a před začátkem soutěží mě i hlídal, jestli vím o změnách, mám správně spočítaný čas příjezdu do úpéčka atd. Docenila jsem to až poté, když brácha z pracovních důvodů přestal jezdit. Docela mi ta jeho starostlivost chyběla. Nejhorší bylo oznámit doma, že budu také závodit. Živě jsem si pamatovala, jaké reakce pokaždé vyvolalo bráchovo sdělení o odjezdu na závody.

Tentokrát se však potvrdilo mé dávné tvrzení. Totiž že starší sourozenec, což jsem já, to má vždy těžší v tom, že je první a o cokoliv co se rodičům nelíbí musí mooooc bojovat. Pak přijde mladší sourozenec a má to hned jednodušší, protože ten starší už to vybojoval svým způsobem i za něj. Tentokrát se situace obrátila a já vyzkoušela jaké to je získat něco, za co musel brácha tolik bojovat. Mamka to vzala celkem v klidu. Jen se podivila, že já, které je v autě špatně po deseti kilometrech, chce jezdit rychle a ještě přitom číst. Jako s malou se mnou naši stavěli u každého patníku. A tak jsem začala závodit. Z každého servisu jsem posílala mamce esemesku, že jsme oba v pořádku. Brácha většinou startoval přede mnou a tak jsem o něm měla přehled.

Zdeněk Vrbecký

Začínala jsem se Zdeňkem Vrbeckým. Dodnes jsem mu vděčná, že byl ochotný vzít mě do auta. Začátečníka a ještě k tomu holku. Tenkrát ještě moc holek nejezdilo a nebylo to IN. Na startu mé první soutěže, Pačejova 2002, se mi tak klepaly ruce a třásl hlas, že jsem byla ráda, že jsem vůbec něco učetla. Vzpomínám, že i maličkosti se musejí zažít. Například přelistovat si itík na konec erzety, abyste hned za cílem věděli, kam z časovky pojedete, protože řidič to chce vědět hned a ne za dvě minuty. Je důležité neodložit si rozpis na palubku, abyste se nepřipnuli a pořádně neutáhli pásy a na rozpis se pak nedívali bez možnosti na něj dosáhnout. Pak musíte vše dělat znovu. Odepnout pásy, podat si rozpis, připnout, utáhnout, vyhodit žvýkačku, ještě dát řidičovi napít. Prostě zkušenosti jsou zkušenosti :-) Po odjetí všech závodů, které se kde jely, se mi koncem roku 2002 podařilo vyjet velkou licenci. Navíc jsme se stali se Zdeňkem vicemistry třídy N3 ve sprintrally.

Vzpomínám si také, jak jsme se často se Zdeňkem nasmáli na téma česko-moravský slovník. Já Západočech, on jižní Moravák z Kroměříže. Skoro pořád jsme naráželi na odlišná slovíčka. Třeba jsem po něm chtěla „nastevřít okno“ a on po mě chtěl říkat „dvěsta“. Dodnes se setkáváme s tím, že občas narazíme na „cizí“ slovíčko :-)

Vlasta Hodaň

Koncem roku 2002 mě oslovil Vlasta Hodaň, zdali bych s ním v následující sezóně nejela velké závody. Po několika schůzkách a orientačním svezení jsme se to rozhodli zkusit. Tím začala další moje zkušenost s jiným rozpisem. Vlasta ho měl na můj vkus natolik složitý, že jsem nevěřila ve své schopnosti tolik informací najednou přečíst. Také jsem nechápala, jak to vše může řidič pobrat, což nechápu dodnes. Jezdila jsem v roce 2003 velký mistrák s Vlastou a sprinty se Zdeňkem. Koncem sezóny jsem měla odjeto tolik závodů, co jiní za pět let. Byl to záhul. Hodně jsem bydlela po hotelích. Když jsem byla doma, nadělávala jsem práci do večera a prala v noci, ale bavilo mě to. Nezdálo se mi to tak hrozné jako když se za tím dnes ohlédnu. Vedle titulu vicemistrů České republiky ve třídě A5 v sezóně 2003 jsem také byla zvolena Miss Rally Šumava Klatovy.

Ondřej Volf

S Ondrou jsem jela v Chorvatsku. Už si ani nevybavuji název soutěže. Byli jsme v týmu s Jiřím Tošovským a jednalo se o další zkušenost. Všichni se k nám chovali super. Nic nebylo problémem a rádi nám hned pomohli. Zase ale na podobných soutěžích chybí vlastní fanoušci, kteří atmosféru u nás úžasně doplňují. Měla jsem i tendence usednout za volant. S Ondrovou pomocí jsem to zkusila. Psali jsme nám oběma dobře známou libereckou erzetu. Zjistila jsem, že i když jsem do té doby napsala haldu rozpisů, diktovat ten vlastní není jednoduché. Předvídat, kde bude vytahané bláto, odhadnout obtížnost zatáčky v rychlosti padesáti kilometrů, když v závodě tam přijedete třeba sto třicet, je docela složité.

Když už jsem to po radách a dohadování napsala a Ondra si sedl vedle, aby mi to nadiktoval, tak to začalo. Místo čtení pořád křičel „brzdi“ nebo „přidej“. Neřekl ale podle rozpisu proč, takže se nedalo říct, že jedu na rozpis. Ke konci erzety po příjezdu do pasáže s mnoha serpentinami zakřičel „zastav“. Vystupoval skoro za jízdy, protože se mu udělalo špatně. Tím skončila moje první snaha být řidič. Ještě jsme to zkoušeli několikrát. Bavilo mě to, ne že ne. Odradily mě ale ty starosti okolo aut, které řidiči mají. Kde sehnat peníze, jaké auto zvolit, kdo pojede jako mechanik na závody, zajistit doprovod, gumy, kde co koupit a za kolik.

Jirka Petrášek

V polovině sezóny 2004 přišla nabídka od Jirky Petráška, že nemá spolujezdce a jestli bych se s ním nesvezla v „mišáku“. Jeli jsme se sehrát na volný podnik do Vlašimi. Po dvou kilometrech však praskla poloosa a tak jsme na další podnik jeli nesehraní. Neměli jsme s tím však problém. S Jirkovým vcelku jednoduchým rozpisem jsem se rychle sžila. Na podobný rozpis jsem byla zvyklá od Zdeňka Vrbeckého. Jízda v „mišákovi“ se mi moc líbila, přestože EVO V byla už tehdy závodní babičkou. Odjeli jsme však jen pár závodů. Sezónu jsme zakončili Pražským Rallysprintem. Je skvělý zážitek sedět v autě před davy fanoušků, které na Strahově bývají.

Musím se přiznat, že další rok mě musel Jirka trošku ukecávat, abych s ním jela veterány. Nebyly to pro mě moc závody a nechtělo se mi do toho. Při první technické přejímce mě zaujalo, kolik lidí se zastavilo a na něco se k té babičce asconě B ptalo. Také jízda mě překvapila. Nikdy do té doby mě nenapadlo porovnávat časy veteránů se soudobými vozy, jinak bych nemohla být tak překvapena. Rychlost a časy byly srovnatelné s Hondou Civic Type R. V neposledním případě stojí za zmínku velký počet diváků, kteří si na tyto dědečky a babičky počkají, aby viděli odlišné průjezdy od moderních aut.

Přestože jsme často odstupovali na technické závady, jízdu v asconě jsem si oblíbila. Je velká škoda, že u nás nemají veteráni možnost startovat v hlavním startovním poli mezi novými vozy. Podobně to funguje v Německu či Rakousku a je to určitě oživení startovního pole. Diváci by možná neodcházeli od trati po patnácti autech s tím, že je to pořád stejné a není se na co dívat…

Při prvních závodech s asconou jsem také vzala řidiče rozpisem po hlavě :-) Bylo to v Okříškách v době sněhové kalamity. Jedna rychlostka končila nepříjemným úsekem. Již o tréninku jsme se shodli, že zde nemůžeme téměř nic získat, ale ztratit mnoho. Taktika byla projet zde s rozumem. Při závodě po přiblížení k onomu místu Jirka místo zachování tempa a neriskování přidal. Jen jsem si pomyslela, že si ho pak podám, ale nevydržela jsem to. Hned mezi fotobuňkou a časovkou jsem ho vzala rozpisem po hlavě s tím, že se zbláznil a neposlouchá. A já tam jsem od toho, aby poslouchal.

Jiří Vlček

Jirka Vlček je speciální závodník. Místo tréninku by si pořád vyprávěl. Než by diktoval zatáčky, raději koukal po holkách a chtěl ode mě posouzení, co si o které myslím z ženského pohledu. Odpoledne ještě během seznamovacích jízd, když už jsme byli horkem uvaření ve vlastní šťávě, byl ochoten místo kontrolních průjezdů jít sjíždět Vltavu, protože zrovna tam to bylo lepší. Prostě Vlček by nejraději dělal pět věcí najednou. Ale sranda je s ním obrovská…

Katka Trojanová

Katka mě nabídla před Krumlovem, zdali bych s ní nejela několik soutěží. Já ale už byla na Krumlov domluvena s Jirkou Vlčkem s Karkulkou. S Katkou jsme se tak domluvily na Podkopku. Nikdy jsem s holkou nejela a tak jsem byla na novou zkušenost zvědavá. Závodění s Katkou bylo úplně jiné než s klukama. Není potřeba řešit samostatné pokoje, nemusím říkat kolik času potřebuji na sprchu a že chci zastavit na záchod jinde než všichni stavějí. Bylo to prostě jiné a byla legrace. Absolvovaly jsme společně pět závodů a staly se vítězkami Dámského poháru pro rok 2006.

Egon Smékal

Rok 2007 začal nezačal s Egonem. Poté, co jsme se seznámili spolu i s rozpisem jsem s hrůzou zjistila, že to bude těžší než doposud. Egon používá obrácený rozpis a obráceně chce číst i číslo a zatáčku. Jela jsem na první závod s tím, že to nemůže vyjít. V autě je potřeba automaticky číst, co máte napsané. Není čas přemýšlet, co která zatáčka znamená. Prostě to tam musíte sypat. No ale když najednou máte číst místo P3 – 3P. To nešlo samo. Musíte na to stále myslet a tudíž nejste moc v pohodě. Musela jsem přizpůsobit i styl psaní rozpisu. Zvládli jsme to na jedničku a na Valašské Rally vyhráli třídu. Další podnik v Hustopečích už proběhl bez problémů v komunikaci. Opět jsme ve třídě N3 zvítězili.

Moji další jezdci

Zkušenosti jsem sbírala také vedle dalších pilotů. S Petrem Žaludkem jsem se v prvním roce své kariéry svezla v krásném, leč značně zlobivém Renaultu Clio Maxi. Šumavu 2004 jsem absolvovala s Liborem Václavíkem v Nissanu Almera 2.0 GTI. V sezóně 2006 jsem na Horácké Rally navigovala Petra Křížka v pohárové fabii a na Labské Ivu Víchovou ve Škodě Favorit.

Zajímavý zážitek

Musím přiznat, že na rozdíl od většiny mitfárů jsem ještě nepřezouvala gumu na erzetě. S Vlastou se nám ale podařilo udělat defekt v první polovině liberecké erzety při Bohemce. Nejdříve jsme jeli po úzké cestě, takže nebylo kde zastavit. Po příjezdu na širokou už nemělo cenu stavět. Dojeli jsme do cíle po ráfku, bez blatníku a s autem plným kouře. Hned za časovkou jsme se jali přezouvat. Postup jsme měli již domluven. Po výměně jsem měla dát zbytek disku do kufru a hever hodit k sobě na zem. Nebylo moc času na přejezd a tak jsme chvátali.

Diváky naše činnost zaujala a rychle se jich seběhl pořádný houf. Snažili se nám pomoci a já neustále děkovala a zároveň vysvětlovala, že na auto nemohou ani sáhnout, abychom nebyli vyloučeni. Když Vlasta odhodil kotouč a nasazoval nové kolo, stalo se mi to, co asi každému prvně přezouvajícímu. Sáhla jsem po něm. Okamžitě jsem ho pustila. Měl fakt nepříjemnou teplotu :-( Povytáhla jsem si rukávy od kombinézy, vzala kolo a zjistila, že nahnout do kufru mi nestačí. Nedosáhla jsem na upevňovací kolík, kam se musí nasadit. Nezbylo mi než povyskočit a v poloze plavmo tam kolo hodit. Z kufru mi koukaly jen natažené nohy. Diváci se pobavili a my pádili dál :-)

Co bude dál?

Loni v březnu jsem absolvovala Okříšky s Pavlem Kundrátem. Měla mě čekat opět hektická sezóna. S Egonem jsem byla domluvena na celou sezónu včetně několika soutěží v zahraničí, na několik závodů jsem byla domluvena s Pavlem. Osud však rozhodl jinak. Když jsem dva dny před tréninkem na Krumlov držela v ruce pozitivní test na těhotenství, nevěděla jsem jak reagovat. Mimčo jsem si moc přála, ale teď když jsem slíbila svoji účast na tolika závodech… Na Krumlov musel narychlo zaskočit brácha. Oprášil licenci a vyrazil. Vím, že jsem to klukům hodně zkomplikovala a chci se jim za to ještě jednou omluvit. Teď jsem právě v plném proudu příprav na příchod miminka, které by mělo na svět vykouknout na Silvestra. Už se oba s tatínkem moc těšíme. Doufáme, že nepůjde až tak v našich šlápějích, abychom nemuseli zažívat to, co naši rodiče.

P.S. Jestli ještě někdy usednu do závodního vozu, je ve hvězdách. Než jsme celý článek doladili a dali na stránky, odstartovala jsem jinou rallye včetně nočních erzet. Jmenuje se dcera Eliška…

Mějte se všichni fajn a užívejte života.

Zdraví Vás Janina