Pohyboval jsme se v rally již od roku 1992, kdy jsem se Škodou 130 L/A absolvoval první start při Rally Otava Katovice. Nicméně po takřka kompletní sezóně 1999 s vozem Škoda Felicia 1,3 ve třídě A5 přišla koncem roku zajímavá nabídka, v našem případě vzhledem k zázemí a podmínkách v kterých jsme tenkrát rally provozovali, i výzva.

Před začátkem čtení tohoto článku je nutné si uvědomit jaké byly všeobecné podmínky pro rally v ČR, zázemí jednotlivých týmů a především skutečnost, že jak já, spolujezdec, tak i ostatní lidé kolem mne jsme rally a vše kolem dělali až po práci, ve volném čase a především u mechaniků to platilo dvojnásob, neboť čas, který „mému“ závodění věnovali byl bez jakékoliv finanční náhrady, a to v dnešním době rally není pravidlem ani zvykem.

Rád bych klukům ještě dodatečně znovu poděkoval za nadšení a ochotu, opravdu všem, kteří mi jakýmkoliv způsobem vždy pomohli. Nyní tedy vzhůtu ke vzpomínkám, kterých mám díky rally nezpočet.

trať RZ 2 úterý odpoledne

Po odpadnutí na Rally Příbram z 1. místa ve třídě A5, nám bylo nabídnuto vyzkoušet si poprvé v životě zahraniční starty, nejprve na dnes stále populární Rally Semperit a následně ve Francii na posledním podniku ME s koeficientem 10, a zároveň posledním podniku mistrovství Francie Rally du Var. Na tento start bych rád zavzpomínal, neboť dnes s odstupem času, to bylo napůl bláznovství a dobrodružství, do kterého jsem se nechal vlastní posedlostí nalákat, a popravdě řečeno co tehdy nebylo nikterak obtížné.

Vše tedy začalo asi 14 dní po Rally Příbram společně s přípravou na Rally Semperit. Nebyla doba internetu a tak moje první cesta vedla do Ročenky automobilového sportu, kde byly zveřejněny veškeré adresy pořadatelů nejen domácích podniků, ale i pořadatelů podniků ME.

přístav Saint Tropez

Standartní postup pro přihlášení posádky bylo kontaktovat pořadatele písemnou cestou o zaslání přihlášky a prováděcích ustanovení. Společnými silami se nám podařilo sepsat v angličtině žádost o přihlášku a nastalo období čekání na odpověď. Zhruba po měsíci dorazila z Francie odpověď. Mezitím jsme zjistili, že Rally du Var se odehrává na jihu Francie, a že v termínu konání rally, což bylo konec listopadu, vládne na jihu relativně příznivé počasí. Více informací jsme neměli.

Začátkem listopadu jsme startovali na Rally Semperit, kde o start na Rally du Var projevil zájem i Pepík Peták. Předal jsme mu poté v Příbrami veškeré informace a podklady od pořadatelů, které jsem v danou chvíli měl k dispozici. Vzhledem k tomu, že se blížil čas odjezdu a stále jsme neměli od pořadatele žádné zpětné info, rozhodli jsme se pro telefonický kontakt. Využil jsem přítele, který měl částečnou znalost francouzštiny, ale telefonát nám nic překotného nepřinesl.

Nejdříve jsme se pokoušeli dovolat několik dní a následně na druhém konci nám ženský hlas sdělil, že je vše v pořádku a že s námi počítají a můžeme klidně přijet. Na dotaz, zda dorazila naše přihláška, odpověděl ženský hlas, že určitě, ale že ji teď nemůže najít. Apeloval jsem na přítele, ať se zeptá, zda nám odeslali potvrzení přihlášky či případně, zda nám je paní může nafaxovat. To byl očividně oříšek a paní nás odkázala na druhý den, kdy ten bude přítomen kolega, který umí anglicky.

Druhý den telefonát probíhal ve stejném duchu, opět jsme byli ujištěni že máme přijet, že se s námi počítá. Osobně jsem z toho neměl dobrý pocit a panovala u mne značná pochybnost a nervozita nad zdarem celé akce a věrohodnosti pořadatele. Následně jsem tedy navštívil Pavla Štance, který měl zkušenosti s podniky MS, aby mi pomohl s výkladem propozic. Od něj jsem dostal informaci, že tovární posádka Sibera – Gross na Rally du Var bude také startovat, a že se pokusí pro nás získat informace, které mají ve Škodě Motorsport. Druhý den mi Pavel Štanc poskytl informaci, že v Motorsportu mají potvrzenou přihlášku a ujištění, že sníh 100% nehrozí.

Především poslední informace mě víc jak vystrašila. Alternativu, že bychom mohli mít ve Francii sníh mne doposud ani v nejmenším nenapadla. Pochopitelně jsme neměli žádné vybavení na zimní rally, pouze v nadsázce seriové 13" pneu na tréninkovou Felicii, která mimo jiné denně sloužila jako rodinný klenot. To se již blížil termín odjezdu, který jsme si vzhledem ke vzdálenosti naplánovali na pátek, týden před startem rally. Rozhodli jsme se ještě pro poslední telefonát do Toulonu kde bylo ředitelství rally. Opět stejný ženský hlas nás ujistil, že je vše OK a počítají s naším příjezdem. Kontaktoval jsme Pepíka Petáka, a ten mne ujistil, že v jejich případě je to stejné a že s Příbrami bude vyjíždět také v pátek ráno.

společné foto před startem na pobřeží

Den odjezdu – pátek 19. 11. 1999.

Původní čas odjezdu jsme měli naplánovaný na ráno, nicméně příprava a veškeré formality kolem odjezdu se protáhly, takže nám Pepík Peták společně s Michalem Kašpárkem odjeli. Naše domluva byla, že si zavoláme až budeme v Toulonu. Nakonec jsme společně s Vaškem Vorlem (současný spolujezdec Petra Bryndy) vyjeli z Příbrami až po 17. hodině večer. Oba jsme byli nervózní, neboť jsme u sebe měli pouze české koruny a čekala nás ještě cestou na Rozvadov výměna peněz, alespoň za marky, a mimimálně koupě mapy Evropy.

Nutno podotknout, že nás čekala cesta dlouhá cca 1 200 km s vozem Škoda Felicie, která byla náležitě upravena pro potřeby tréninku, především jsme cestou velmi ocenili tvrdé tlumiče a výfuk pouze s posledním dílem tlumiče s náležitě vyladěným tónem. Rozhodli jsme se pro trasu Příbram – Rozvadov – Norimberk -Karlsruhe – Mulhouse – Dijon – Lyon – Aix – Marseille – Toulon. Měli jsme pocit, že tato cesta je výhodnější a rychlejší než cesta avizovaná Pepíkem Petákem přes Brenner a Itálii (při následních startech na du Var jsme Pepíkovi museli dát za pravdu).

Nicméně naše dobrodružství začínalo, neměli jsme v ruce potvrzenou přihlášky, netušili jsme jak vysoké je startovné, ani kde budeme ve Francii bydlet. Měli jsme v podstatě v kapse jen hotovost a nic víc. Po letmém nákupu v Plzni jsme při vidině noční jízdy nonstop zastavili ve Stříbře na večeři (nebyla ještě dálnice D5). Následně jsme si u benzínové pumpy zakoupili mapu Evropy a vyměnili veškeré peníze za marky. Někdy ve 23 hodin jsme opustili ČR a vyrazili do Evropy. Cesta utíkala relativně v klidu, pravidelně jsme se střídali a stavěli pouze na tankování.

Po 10 hodinách jízdy jsme se blížili k Marseille, když mi začal zvonit mobil. Po chvíli váhání jsme jej zvedl a na druhé straně se ozval mužský hlas mluvící francouzsky (tedy podle mne a mých jazykových schopností). Volajícímu jsem oznámil, že mu nerozumím a zavěsil. Po chvilce zvonil mobil znovu, opět jsem zvedl a na druhém konci se ozval Pepa Peták ze slovy „Ty v…, co mi to pokládáš, kde jste?“ – v tu chvíli jsem pochopil, že mnou definovaná plynulá francouzština, byla jen „pofrancouštělá“ čeština Pepíka Petáka. Oznámil mi, že již mají itinerář a jedou trénovat. Tato informace mne uklidnila.

Následně nás na vjezdu z mýta zastavila místní policie. Policisté neuměli česky, my francouzsky, mysleli si, že jsme Rusové, no prostě klasika. Evidentně pod tíhou dojmů se nám s Václavem nezdařil letmý průjezd Marseille a ocitli jsme se až v přístavu. Po vymotání se a asi hodinovém bloudění ulicemi jsme se rázem ocitli před hlavním vjezdem na okruh Paul Ricard. Nakonec jsme asi ve 13 hodin dorazili do Toulonu a zbýval vcelku jednoduchý úkol. V naprosto cizím městě najít bez mapy a schopnosti se domluvit francouzsky místní kancelář autoklubu, který rally pořádal. Vše zachránil Vašek, který, aniž by utratil frank, zakoupil v místním knihkupectví mapu Toulonu. Po zorientování v mapě jsme zjistili, že stojíme v křižovatce, kde je autoklub.

Po příchodu na autoklub jsem byl překvapen jak šlo vše hladce. Paní (co jsme s ní telefonovali) nás uvítala jako staré známé a za 10 minut jsme odcházeli pryč a i s pozitivní zprávou, že nebudeme platit žádné startovné, které bylo 4 500 franků (1 frank = 5,75 Kč).

UP vůz Bugalskiho, v pozadi Octavia P.Sibery

V autě jsme zjistil, že centrum rally je v městečku Saint Maxime, které se nachází takřka v centru francouzské riviéry, a to 6 km od Saint Tropez. Okamžitě jsme si vzpomněli na filmy o četníkovi. Čekalo nás ještě 60 km do Saint Maxime a při studování itineráře jsme zjistili, že budeme cestou míjet několik RZ. Rozhodnutí bylo jasné, jdeme trénovat, co na tom, že jsme takřka nespali a v nohách jsme měli 1 350 km a máme plně naložené auto. Možná se někteří podivují, že jsme chtěli trénovat v sobotu, ale oficiální trénink probíhal takřka bez omezení již od pátku. Omezení bylo pouze pro jezdce s prioritou, a to jsme rozhodně nebyli. O to víc nás překvapila samolepka, kterou jsme museli nalepit na boční okénko.

Rychlostní zkoušky nám doslova vyrazily dech, samá zatáčka, takřka žádné rovinky. Na jedné straně skála a na druhé rokle nebo sráz. Žádné svodidla, nic. Vzpomněl jsme si na povídání Václava Blahny o Rally Monte Carlo kde vzpomínal, že na rokle při závodě neustále myslel a až později je prostě přestal vnímat. Do setmění jsme stihli napsat dvě RZ a stálo to za to.

Někdy kolem 18. hodiny jsme přijeli do Saint Maxime a čekalo nás hledat ubytování, naštěstí nám v tomto hodně pomohl Pepík Peták a společně jsme našli hotýlek takřka na pláži, hned vedle nás se nacházela formální přejímka a asi 300 m od hotelu bylo místo startu a technické přejímky, které bylo vybudováno na rozlehlém parkovišti u místního přístaviště. Ale zpátky k dění. Večer po ubytování jsme jeli k blízké čerpací stanici natankovat na ráno. Při placení se u benzínky objevil Pavel Sibera. Okamžitě ho zaujalo u stojanu auto s českou espézetkou, dal se s námi do řeči, což pro nás byl šok, absolutně jsme to nečekali. Domluvili jsme se, že se my spojíme s Petákem a následně se večer někde potkáme v hospůdce a domluvíme se na trénování společně, to mám doslova vyrazilo dech.

Večer na pokoji jsme zjistili, že na trénování je 9 RZ v délkách od 9 do 36 km, a to jsme ještě netušili, co nás čeká. Vaškovi sice vrtalo hlavou jak vložka, která má 36 km, může být označena pouze 5 okénky v itineráři, z čehož dva body jsou křižovatky a ta první po více jak 17 km… Konkrétně tato RZ se jela jednou v pátek a v sobotu a následně jako zkrácená verze do prvního odbočení (17 km) v neděli.

skvost v UP

Ráno jsme se všechny posádky z České republiky, tj. Sibera – Gross, Peták – Kašpárek a my, Fiala – Vorel, sešli na domluveném místě, což byl start RZ 1. Tato rychlostka měřila necelých 15 km a jela se každý den vždy jako první. Rally měla třídenní formát, což pro nás byla naprostá novinka. V pátek se jelo celkem 5 RZ, v sobotu 9 RZ a v neděli poslední 4 RZ, celkem tedy 18 RZ.

Pavel Sibera s Petrem Grossem měl již hotový rozpis, neboť do Saint Maximu dorazili již ve čtvrtek a jako posádka s prioritou měli následně trénink v pátek, sobotu a v úterý zakázaný. Proto tedy vyrazili jako první se slovy, že počkají v cíli. My jsme začali psát. To co nás čekalo jsme si absolutně nedokázali představit, spousta a spousta zatáček, které se nedaly pořádně ani zaznamenat, včerejší RZ patřili k jednodušším. Již nevím po jaké době jsme dorazili do cíle.

Po následném doporučení Petra Grosse jsme se společně rozhodli projet všechny RZ, neboť objíždění jednotlivých RZ by nebylo výhodné nehledě na to, že některé RZ ani objet nešly. To jsme ještě netušili jakým stylem trénovali místní borci, kteří nastoupili až v pondělí. Na řadu přišla královská RZ o délce více jak 36 km. První překvapení pro mne přišlo, že po diktování rozpisu z mého pohledu již značně dlouho jsem od Vaška dostal info, že jsme teprve na 9 km.

Další nepříjemnost, která zaskočila všechny byl sníh a neprůjezdnost RZ na 25km v nadmořské výšce kolem 1 300 m. n. m. Všichni jsme se museli otočit, zvolit náhradní trasu a doufat, že sníh brzy prohrnou. A to pro tento den nebylo vše. Nepříjemným překvapením pro nás byla i kontrola rozpisu RZ, které jsme měli napsány ze soboty. Všechny RZ měly stejný charakter, ze zatáčky do zatáčky, člověk nevěděl kde se nachází, zda na první či druhé, na startu, či v půlce RZ. Na to jsem do této doby nebyl zvyklí.

U nás a i třeba Rakousku na Semperitu mají RZ různý charakter, nejsou tolik technické, nebo alespoň ne v celé délce. Vždy se objeví nějaké záludné místo, které je si člověk schopen buď zapamatovat, anebo následně při dalším příjezdu v hlavě oživit. Tady byly záludné všechny zatáčky, a měly i různé poloměry stejně jako spoustu zatáček nepravidelně utahovala, což jsem nebyl schopen dobře označit v rozpisu.

Pokračování příště…