Proč nepředstavit i jezdce, kteří jezdí čistě na amatérské úrovni? Rozhodli jsme se psát i o jezdcích, kteří mají třeba trochu jiné starosti než ti "výš", ale rally milují stejně tak.

Rané období

Pocházím z Kamenice nad Lipou, kde se jezdívala Rallye Vysočina. Každou přestávku ve škole jsem věnoval sezení na chodníku a zapisování čísel trénujících posádek. Dodnes to mám v hlavě, dlouhá noc, celý den, asfalt, šotolina, rakety z DDR… Na závod jsem vždy vyrážel s dědou, který v mládí v oblastkách proháněl Oktávku. Při společných výletech s babičkou nám se stovárnou předváděl, jak málo je babička psychicky odolná. Tenkrát jsem zjistil, že se v autě nemusí zatáčet jen ve směru zatáčky. Ale přesto dlouhá léta nic nenasvědčovalo tomu, že jednou skončím se semišovým kolečkem v rukách.

Od devíti let jsem se věnoval bikrosu, který jsem kombinoval s basketem (205 cm). V pozdějších letech to byl dual na MTB, poté fourcross. V těchto disciplínách jsem patřil do širší špičky v Českém poháru. Myslím si, že i řídítka mi dala dostatečnou průpravu něco někam nasměrovat. V těchto letech jsem motorsport sledoval jaksi okrajově.

Zlom nastal, když mě kamarádi vytáhli na Krumlov. V noci jsme stáli před cílem – v úzkém, metr od krajnice za stromy a kolem prolétl na vytočenou šestku Emil Triner s Oktávkou. Zamrazilo mě v zádech a bylo vymalováno. Vnitřně mi bylo jasné, že pokud na to někdy bude, budu závodit s autem.

Motoristické začátky

Řidičák jsem si udělal až ve 22 letech. Stále jsem studoval „pedárnu“ a byl jsem na větvi z faktu, že se mi na auto přítelkyně podařilo za 1000 kč zakoupit otlučená 13ti palcová kola z BMW a tím rapidně vylepšit jízdní vlastnosti vozu.

V té době jsem začal s autem „opravdu“ závodit. Byly to sněhové podniky v Radouni a Kámeni, to jsem už pobýval ve Vimperku a na sněhu měl dost odtrénováno. Vždy jsem se tam přijel jako magor podívat na kole, najednou v autě a hned výsledky! Takže jsem konkurenci vystavil slušnou nepochopenku. Na závodech v Kámeni byla velice kvalitní konkurence z MČR se svými tréninkovými myšáky a jinými vozy. Byl jsem druhý za Ludvíkem Otto, který jel Imprezu na hřebech. Ohromná slast, když všichni chodí a zaklekávajíce hledají zadní diferák.

Hned, když jsem si otevřel krámek a opravnu na kola a zjistil, že si vydělám víc než na živobytí, začal jsem koumat, jak opravdu začít závodit.

První rallye byly Prachatice v roli předjezdce. Dva dny před závodem mi odřekl kamarád, se kterým jsem napsal rozpis. Na rychlo jsem dotrénoval s přítelkyní. Opravdu četla pěkně, ale ten večer měla v hospodě nehodu a druhý den si během druhé RZ poslechla tolik nadávek, jako nikdy v životě.

Dva roky jsem postupně stavěl auto a v roce 2006 stál se spolujezdcem Marcelem Kramlem na startu Rallye Hořovice. Volný Pohár byl logickou cestou, neboť i toto malonákladové závodění pro mě bylo na finanční hranici. Šetříme, kde se dá. Pokud je počasí, tak spíme ve stanu. Tenkrát jsem se v noci myl za závoďákem u sudu s vodou. Dnes už to má úroveň, pokud je bazén, jdeme tam nebo už víme, kde je jaký rybníček.

Učitelé a rádci

Ve všem jsem byl v podstatě samouk. Když byla možnost, někde jsem se poptal, ale moc jich nebylo. Velkým zdrojem informací byl samozřejmě internet. Z pochycených informací jsem se snažil vykrystalizovat to rozumné. Potěšil mě rozhovor s jedním renomovaným motorářem, který mě utvrdil v tom, že stavět svoje nové auto není nesmysl. Jak říkal: „V dnešní době koupíte felicii a ti podvodníci Vám tam nastrkají to nejhorší, co najdou pod ponkem.“

Ohledně jízdy si mám co říct se současným spolujezdcem Lukášem Bártíkem. On je srdcem pilot, a výborný. Na jeho osobě je ukázkově vidět, že k posazení se za volant nestačí být pouze výborným jezdcem. Špatné je, že někteří vyvolení nepotřebují ani to.

Čas a finance

Jak jsem již řekl, mám obchod a opravnu s koly, kde jsem prodavačem i mechanikem. Přes zimu mám oraz a čas na přípravu aut, ale v sezóně do noci opravuji kola. Na otázky přivylitých kolemjdoucích odpovídám: „Čím víc oprav, tím víc rally!“.

Drtivou většinu si financuji sám a menší částky dají občas známí. V současné době je nejvýznamějším sponzorem týmu Moje babička Miluška, která na každý závod přispívá 1000 kč se slovy: „Hlavně jeď pomalu!“ (ano, je to ta žena s malou psychickou odolností a běžným důchodem). Samozřejmě se snažím sehnat partnery, ale hlavně po letošní kompletní úspěšné sezóně, kdy se opět nic nezadařilo zajistit, jsem se zařekl, že příští rok si to lítání odpustím.

Postupem doby chápu slova Ládi Křečka: „Jedu to, na co má auto a na co jsou peníze.“ No, ale striktně se toho nedržím, což dokazuje rána na Posázaví a pár dalších drobných pleskanců. Ale to jde spíše na vrub sbírání zkušeností za plného nasazení.

Auto a jeho historie

Závodíme s Mazdou 323 1,6 BG. Z této modelové řady měla závodní homologaci pouze verze GTR a GTX, takže naše dvoukolka je předurčena pouze pod „neFASové soutěže“. FAS mi stejně není příliš sympatický. Jezdím pro radost svou a diváků. Diváci jsou na volných podnicích také a je jich čím dál víc. Proto bych rád tento vůz, vlastně jediný v ČR jezdící, dotáhl časem do plnohodnotného „Áčka“ a dělal s ním divákům radost.

Auto tedy nemá závodní původ žádný. Jediné co můžu říct, že před koupí s ním v Lipsku vozila děti do školky jistá Isolde Gebharta to až do té doby, než se dostala do řetězového ťukance. Disponujeme 120 ps, 153 Nm, skládaná 5-ti stupňová synchroní převodovka se špérou, tlumiče HP, přední brzdy z verze 1,8 dohc, zadní bubnové a hydraulická ručka. Vlastně v současné době se staví motor, který bude disponovat min. 170 ps.

Příprava na závody

Jelikož jsem studoval tělesnou výchovu a do vazeb „fyzička – výkon“ vidím více než jiní, můžu potvrdit, že je to na sobě více než závislé. Jasné je, že unavený člověk dělá chyby a v rally můžou mít fatální následky. Také máte zodpovědnost za „toho“ vedle.

V pracovní sezoně se naběhám dost v práci, takže do toho stačí kondičně posilovat. Stejně na víc není čas. Práce, závody a příprava auta zaberou veškerý čas a jsem rád, když mám volno v neděli. Stále jezdím na kole, croscountry i sjezdy. V zimě běžky.

Příprava auta je v současné době tuze veselá, neboť probíhá pod širým nebem. Větší operace se dějí v dílně našeho mechanika Petra Podskalského. Auto totiž parkuji v tak široké garáži, že je snadnější vystoupit zadem přes rám, než dveřmi.

Výhrady k předpisům

Pravidla volných podniků jsou sama o sobě tak volná, že výhrady k nim může mít blázen. A i když je něco nevyhovující, většinou se to operativně řeší.

To, co nechápu, proč FAS neudělá volnou kategorii, jaká existuje v několika evropských zemích. Proč musí závodit pouze vozy se závodní homologací? Vždyť by to určitě atraktivitu zvedlo. Viděl někdo na Vltavě předjezdce účastnícího se finského mistráku se Starletem tamnější volné třídy, tuším F? To byla pila! Dobře, v K4 poháru existuje třída C pro nehomologované vozy, ale povolené úpravy? To je spíš výsměch. Nemůžete sáhnout do motoru, ani převodovky. To by to někoho ohrozilo? Nebo panují obavy, že by to porazilo moderní dražší auto? Stejný důvod, jako dovažování 1,6 kitů? A co na to Jan Tleskač?

Ale nevadí, hlavně že je kde se svézt.

První rána v jinak úspěšné sezóně 2007

Do sezóny 2007 jsme vstupovali bohatší o zkušenosti ze tří závodů odjetých v roce 2006. Přáním bylo odjet všech sedm podniků. Přes zimu se v rámci finančních možností vylepšovalo. Odlehčili jsme auto o 30 kg a zároveň snížili těžiště, namontovala se hydraulická ručka, rozvody kapalin se stěhovaly do auta, rozchod se zvětšil o 5 cm, tlumiče dostaly horní unibaly a konečně došlo na „mokré“ gumy.

Pošumavský pohár: Švihov – Smolivec. Natěšenost obrovská a v první RZ nejlepší absolutně! Pak jsme to přehnali a v příkopu jsme nechali několik minut, ale závodili jsme dál. Druhý den přišla nehoda na vytahaném štěrku z předchozích opačných průjezdů. Dojeli jsme a zase jsme byli moudřejší…

Jarní Hořovice. Na tomto deštivém podniku klapalo všechno parádně, i přes absenci špéry mám kluzko rád a výsledek hovoří za vše. Druhé místo v šestnáctistovkách a páté celkově.

Rallye Posázaví. Byl jsem příliš rychlý v pravé trojce , na výjezdu jsme se dostali na šotolinu u krajnice a mírným bokem se blížili k vysokému obrubníku. Ten jsme lehce lízli zadním kolem a to stačilo ke katapultáži do sloupu. Část viny nesly přehřáté pneu. Panovala vedra a tvrdou směs zatím nemáme. Byl jsem z toho moc špatný, ale za pár dní se vyráželo s Petrem Podskalským pro dárkyni orgánů za 100 euro. Naštěstí nebyla karoserie až tak vážně poškozená, ale i tak to byla rána do rozpočtu. Museli jsme vynechat Světlou nad Sázavou, která byla ze zbývajících podniků nejnákladnější.

Zářijové Hořovice. Opravené auto, nový spolujezdec Lukáš Bártík a tragické nasazení v první RZ. Dokonce se mě zeptal: „To už jako závodíme?“ Dojížděli jsme staré destičky a poprvé jsem zažil prošláplý pedál. Byl to třetí průjezd, takže hrana veliká, na brzdy jsem šel přesně. Naštěstí měla zatáčka na vnitřku hluboký příkop, o který jsem se chytil. Bylo to 2 km před cílem! Rozbít to znovu, tak přesedlám zpět na kolo. Opět druzí ve třídě a devátí celkově.

Pošumavský pohár: Kramolín-Švihov. Kramolínská část propršela a zakončili jsme den na 4. místě celkově. Ráno jsme se podívali na pole a nabrali 30 sekund ztráty. Tu jsme stahovali, ale do cíle zbývalo málo. Krásné závody, škoda chyby. Ve VP jsme skončili druzí ve třídě.

Pongratz Rallye Kralovice. Velké očekávání, neboť dorazila převodovka se špérou. Z počátku jsem si zvykal, ale s přibývajícímy kilometry to byla paráda. Ono to najednou odjíždělo z vracáků, v osmičkových točkách to nehrabalo… Výborný závod, všehochuť a moc pěkný závěr roku. Po problémech Vrkyho (pozn. Jiří Vrkoslav) 1. místo ve třídě a 11. celkově. Velká konkurence a před námi jen Sůba a Eva.

Zájemci o podrobný průběh jednotlivých závodů si mohou na oficiálních stránkách týmu – www.klematekrallye.cz – dostatečně počíst.

Plány do budoucna

Těším se na nový Rallye Cup 2008, kvalita pořadatelů je ve většině případů známá a přístup k organizaci a propagaci RC jako celku mě zatím příjemně překvapuje. Chceme odjet celý pohár, ale přesný počet soutěží určí finanční náročnost stavby toho správného motoru.

Doufám, že se volné podniky budou jen a jen rozvíjet a Magda časem dostane k motoru sedmnáctky, velké brzdy a 6-ti kvalt!

Foto: Pavel Kacerovský, David Jeřábek, archív autora