V pondělí nás ještě neuvěřitelně překvapili místní borci, kteří trénovali značně „natvrdo“ včetně doprovodu, který jel po RZ stejným stylem před posádkou a do vysílačky jí hlásil civilní a ostatní účastníky pohybující se po trase RZ. Největším šokem však bylo,že za cílem RZ se vesele otočili a stejným stylem jeli proti RZ znovu a start a další průjezd.

Několik dobrých rad ohledně rozpisu, a musím uznat, že velmi užitečných, nám předal Petr Gross, který kdykoliv jsme zastavili za cílem RZ na vydechnutí, se zájmem nahlížel přes okno na náš rozpis.

naše Felicia v UP

Překvapením dalšího dne, úterý, byla neprůjezdnost RZ 2, tudíž ani v pondělí jsme neměli kompletní rozpis. Nejzajímavější bylo, že situaci z našeho pohledu nikdo neřešil, ani místní ani pořadatel. A relativně v klidu nám přišli i místní posádky. Večer mám Pavel Sibera říkal,že když to i následující den bude neprůjezdné nechá mám opsat jeho rozpis, který měl již ze čtvrtka. Další užitečnou radu, kterou nám předal bylo info o značkách u zatáček, které utahovali. Osobně bych si jich nevšiml, možná vzhledem k tomu, že jsme ze všeho byli víc jak překvapeni. Možná to byli z jeho strany bohaté zkušenosti ze startů v MS.

Druhý den jsme si opravdu všiml, že v těchto zatáčkách opravdu v místě kde zatáčka utahovala byla značka bílou barvou na stromu, kameni, sloupu apod. Pravděpodobně od místních jezdců nebo z minulých let. Netušili jsme.

Ve středu se konečně stala průjezdná RZ 2, nikoliv však díky zásahu silničářů, ale snahou ostatních posádek, které ve sněhu projeli stopu. Jednalo se o úsek asi 2 km, ve kterém však bylo značné množství místních obyvatel s dětmi, které si ve sněhu hrály. Zde nám částečně došlo proč sníh nikdo neodklízel, prostě v této části na něj nebyli zvyklí. Pochopitelně jsme řešili otázku pneu. K dispozici jsme měli pouze suché a mokré. Nakonec jsme se uklidnili délkou úseku a tím, že ostatní RZ byly suché. Jediné co jsem si nedokázal představit bylo udržení auta na suchých pneu na sněhu nad strmými srázy na silnici. Realita nakonec byla, že sníh do pátku roztál a silnice zůstala jen v některých úsecích pouze mokrá.

Trénink pro nás probíhal od soboty do středy. Ve čtvrtek již byly přejímky a trénink nebyl povolen. Vzhledem k rozsahu rally nebylo v našich silách projet v průběhu dne rychlostní zkoušky vícekrát než jednou. Byl to v podstatě kolečko po úzkých cestičkách o délce kolem 550 km. Jediné co nebylo povoleno byl noční průjezd RZ.

páteční start do rally

Během tréninku nás potkala ještě dvě kuriozity. Nejprve se nám stalo, že jsme při průjezdu RZ před sebou viděli Citroen C15 (pick-up), který měl na střeše žebřík a na boku nápisy France Telecom. My jeli dle rozpisu a evidentně se nám nedařilo vozidlo dojet, nakonec jízdou z mého i Vaškova pohledu na hraně, se nám podařilo Citrónka dojet. Finále ovšem přišlo po projetí letmého cíle a konce našeho rozpisu. Citrónek i s žebříkem nám zmizel během pár zatáček… Podobnou situaci jsme zažili ještě jednou, tentokráte se jednalo o slečnu za volantem s dítětem v sedačce na zadním sedadle, kterému se během jízdy ani nikterak dramaticky nekývala hlava. To již jsem chtěl vyhodit licenci z okna. Částečně mne uklidnil Pepík Peták, který měl během tréninku podobnou historku. Ve středu pozdě večer dorazil doprovod, který čítal 2 mechaniky. Na cestě byli asi 20 hodin a přijeli náležitě KO.

Čtvrtek, den oficiálního začátku rally. Během dopoledne jsme společně naladili detail pro úspěšné absolvování přejímek. Vašek si dolaďoval rozpis a procházel itinerář a tak jsme vyrazil na formální přejímku já. Vše proběhlo bez jakýchkoliv problému. Menší pozdvižení jsme způsobili na technické přejímce když jsme otevřeli přední kapotu a francouzští komisaři uviděli malý karburátor a žádné vstřikování. Doslova se seběhli, prstem ukazovali na karburátor a se smíchem nás vyzvali, že motor můžeme zavřít. Přísnější než v té době u nás byla kontrola bezpečnostní výbavy vozu i bezpečnostní vybavení posádky. Později jsme si sami všimli, že vozidla konkurence a výhradně francouzské provenience jsou vybavena přímým vstřikováním. Večer jsme si ještě všichni společně zajeli na návštěvu Monaka.

V pátek se přiblížil čas startu Dopoledne jsme udělali několik fotek na pobřeží riviéra a následně předali auto do uzavřeného parkoviště. Startovní listina čítala více jak 150 posádek a v sobotu se ještě přidali historici. Měli jsme startovní číslo 119, Pavel Sibera 7 a Pepík Petík díky národní prioritě 18, ač startoval z Hodnou Civic ve třídě N2.

sobotní brzký start

První změnou proti zvykům na našich závodech byla nutnost vystoupení spolujezdce v ČK, vyčkání na čas a následné pokynutí spolujezdce pro vjezd do ČK. Vašek se snažil časoměřiče přimět na systém ČR, ale bezúspěšně. Stejný proces musel Vašek absolvovat i v ČK před startem do RZ. Takže na sednutí zpět do auta, připoutání, nasazení helmy měl pouze ony 3 min, které jsou mezi ČK a startem. U nás toto již posádka hlavně spolujezdec může udělat v klidu před vjezdem do ČK.

Překvapením pro nás bylo na RZ 1 nasazení místních posádek. Na 14 km RZ jsme napočítali 12 havarovaných vozidel, a některé i stylem, že na srázem byly vidět pouze stopy na hraně u kterých stál spolujezdec s cedulkou OK. Večer říkal Pepík Peták, že on jich napočítal jako 18. auto již pět.

Dále mezi každou RZ bylo vždy malé přeskupení, což vždy eliminovalo hluché minuty po odpadlých posádkách. V těchto přeskupeních byly k dispozici průběžné výsledky na monitoru. Hned v prvním přeskupení přišel Vašek s informací, že jsme druzí ve své třídě a někde kolem 70. místa absolutně. Nepřikládal jsem této informaci jakoukoliv váhu, tím spíše,že na startu bylo více jak 20 vozidel třídy A7, většina v provedení Kit Car, 52 vozidel třídy A6, z čehož více jak polovina opět v provedení Kit Car.

Čekal nás průjezd RZ 2 s délkou 36 km a s vědomím, že od 25. km máme rozpis pouze napsaný a zkontrolovaný z důvodu sněhu. Úplně živě si pamatuji jak jsem v interkomu slyšel začínající chraptění Vaškova hlasu z neustálého diktátu a to jsme se ani zdaleka neblížili k odbočení na 17. km… V servisu jsme dostali výsledky, kde jsme opět figurovali na 2. místě ve třídě a absolutním pořadí jsme byli malý kousek za Pepíkem Petákem. Čekali nás průjezdy za tmy a s tím i rozpaky jak bude fungovat rozpis psaný za světla ve tmě. Před cílem poslední RZ jsme zažili první krizovku, kdy jsme skončili zadní částí ve škarpě, naštěstí proti stráni. Být to na druhou stranu srázu asi by to pro nás v lepším případě znamenal konec.

na trati jedné RZ

Dále jsme zaznamenali, u nás v té době né zcela běžnou věc, že na přejezdech stojí policejní vozy a měří rychlost pouze účastníkům závodu. Na toto doplatil např. Pepík Peták, který platil pokutu.

Do druhého dne jsme startovali pár aut za posádkou Peták – Kašpárek a na 2. místě ve třídě. Konečně jsme si mohli v průběhu dne s někým popovídat a Vašek s Michalem v ČK začali francouzské pořadatele učit česky. Pro mě osobně bylo po prvním dnu, kromě umístění, i překvapení jak nám fungoval a seděl rozpis, a i skutečnost, vzhledem k charakteru rally, to že jsem byl schopen jet stoprocentně na rozpis a opravdu pečlivě Vaška poslouchat.

Sobota probíhala relativně v klidu a bez větších komplikací. Již se nejelo za tmy. Nicméně opět na poslední RZ kousek po startu jsem měli velkou krizi, kdy já jsem již měl pocit, že je hotovo. Bylo to v rychlém úseku kdy se od startu jelo naplno a jen se zrychlovalo. Čekalo nás esíčko pravá – levá , za kterým byla kousek rovina a následně pravý vracák, v rozpisu zapsáno jako P3 váže L4 50 brzda P8 nahoru. Při lehkém dobrždění do P3 se auto pravděpodobně na nějaké nerovnosti tzv. „spokovalo“ a šli jsme mojí stranou ven směrem ze srázu. Vzpomínám si, že jsem stačil podřadit na čtyřku a když už bylo auto prakticky celou mojí stranou mimo silnici se auto chytlo a přehouplo na druhou stranu do příkopu, který nás bez zjevných škod vrátil zpět na silnici a „do hry“. Musím říct, že několik zatáček jsem byl úplně ztuhlý.

V neděli jsem se cítil již hodně unaven, bolelo mne prakticky celé tělo. Představa, že mám závodit třetí den za sebou mě malinko děsila a nedokázal jsem si představit jak je náročné jezdit MS, kde se běžně závodí tři dny a najede se podstatně více kilometrů.

Startovali jsme přímo za Pepíkem Petákem. Stále jsme byli na 2. místě ve třídě. Auto před námi bylo daleko, ale za námi bylo těsno. Pochopitelně jsme si chtěl 2. místo udržet a tak i poslední den se muselo závodit a jet svižně. Na druhé nedělní RZ jsme předjeli Pepu Petáka, který jel po defektu. Při dohánění časové ztráty na přejezdu byl tuším znovu pokutován.

Já jsme měl z celé neděle velmi dobrý pocit a již mi osobně přišlo, že jsme alespoň částečně přišel na styl jízdy na těchto technických tratích. Nakonec jsme až do cíle udrželi 2. místo ve třídě. V cíli jsme byli pozváni na vyhlášení.

nedělní cíl na rampě

Vyhlášení bylo z našeho pohledu úžasné. Byla to velká show, a nejlepším zážitkem bylo podání si ruky s absolutním vítězem Rally du Var 1999 Philipem Bugaskim. Nakonec jsme byli vyhlášeni dvakrát. Nejdříve za 2. místo ve třídě A5, na startu 12 posádek, a následně jako třetí mimofrancouzská posádka.

Byla neděle večer, a nás čekala cesta zpátky do ČR. Kluci s dodávkou vyrazili hned jak bylo možno vyzvednout. My jsme je dojeli kousek za Lyon když měnili defekt na vleku. Dále jsme pokračovali společně.

Rally du Var mi dala hodně. V první řadě jsem se naučil na 100 % důvěřovat v rozpis, naučil jsme se zhotovit si dobrý rozpis hned při prvním průjezdu tak, aby se podle něj dalo jet. Věděl jsem, že je potřeba zapracovat na fyzičce. V následujících letech se mi toto hodně hodilo při omezení tréninku, resp. počtu průjezdů. V následujících letech jsme se Rally du Var zúčastnil v letech 2000 a 2001 s vozem Škoda Felicia 1,6 Kit Car, bohužel se nám již nepodařilo rally dokončit. Zajímavé bylo, že jsem v obou následujících ročnících použil rozpis z roku 1999 bez jakékoliv úpravy.