Rok 2000 pro mne byl plný změn. Přešli jsme na vůz Škoda Felicia Kit Car 1,6, do vozu se mnou usedal Ondra Štefan, a hlavně se nám nedařilo vychytat „dětské“ nemoci, pro nás nového vozu, lze-li to tak nazvat.

Počínaje Šumavou jsme neměli, z důvodu technické závady, ani jeden výsledek. Začínalo to pro všechny být víc jak frustrující. Nicméně na základě našeho loňského výsledku jak na Semperit Rally, tak především po úspěchu na Rally du Var jsme i pro letošní rok měli slíbeny zahraniční starty.

Po odpadnutí na Barum Rally jsme Kita nechali rovnou v dílnách VDK motosport u Jardy Vančíka a Radka Krotkého, tím v podstatě začala příprava na náš třetí, v roce 2000 první, zahraniční start.

V návaznosti na přání našich partnerů jsme tentokráte zvolili holandskou Rally Golden Tulip, která byla součástí ME s koeficientem 5 a holandského mistrovství. Termín konání byl 22.-23.9 2000.

Vše pochopitelně začalo kontaktováním pořadatele, podobně jako v případě Rally du Var. Ovšem naše překvapení nastalo hned týden poté, kdy nám přišly kompletní údaje, tj. propozice, přihláška, zvláštní ustanovení včetně nabídkového listu pro ubytování.

Centrum rally se nacházelo v městečku Nijverdal, kousek od státních hranic s Německem, cesta z Příbrami tak čítala cca 950km. Při studování propozic jsme zjistili, že takřka 50% rally se jede na šotolině, což jsme nečekali, nicméně vybavení na tento povrch jsme měli, protože naše auto pocházelo z rallycrossu a toto vybavení bylo k vozidlu.

Dalším překvapením byl časový rozpis rally, především pak doba určená pro trénink. Na trénink bylo celkem 10 RZ, ovšem celkový čas na těchto 10 RZ byl pouze 11 hodin čistého času.

Před startem,u stolku Ondra ladí rozpis

Rozpis byl následující. Ve čtvrtek od 14h do 18h celkem 4 RZ, které se jely částečně v pátek a v sobotu za světla. Poté pauza a od 20h do 23h 3 RZ, které se jely v pátek za tmy. V pátek byl pak program dost nahuštěn, neboť mimo tréninku posledních 3 RZ v době od 8h do 12h nás čekaly přejímky a ve 14h byl již start. Vše jsme tedy vyhodnotili, odeslali přihlášku a začali s konečnými přípravami na start v Holandsku. Vůz jsme ozkoušeli společně s J.Vančíkem ve Zlíně a poté ještě sami v okolí Příbrami a doufali, že konečně uvidíme cíl. Vzhledem k omezenému tréninku a tím i víceméně úspornému časovému harmonogramu jsme vyrazili společně s doprovodem ve středu ráno z Příbrami. Doprovod stejně jako na Rally du Var čítal pouze 2 mechaniky. Cesta přes Německo byla bez problémů, nicméně jsme do Nijverdalu dorazili někdy kolem 23h večer. Potřebovali jsme co nejdříve najít místo našeho ubytování, které jsme si předem telefonicky rezervovali.

Na kraji Nijverdalu jsme si všimli orientačního plánu města. Než jsme se v něm stačili zorientovat, zastavil u nás starší pán a nabídl nám pomoc. Adresa našeho ubytování mu však nic neříkala, ale ochotně nás doprovodil přes celé město na ředitelství rally, kde přítomným, sám od sebe, vysvětlil, co potřebujeme. Následně nám sympatická a ochotná paní přinesla plánek města, v kterém byla vyznačena cesta z místa ředitelství do místa našeho ubytování. Zároveň nám nabídla možnost, že kdybychom již vzhledem k noční hodině neuspěli, máme se vrátit na ředitelství a připravili by pro nás ubytování. Ochota všech nám vyrazila dech. Osobně si nedokážu představit, že v Čechách by někdo zastavil u bloudícího auta např. s ukrajinskou poznávací značkou a nabídl pomoc s takovou ochotou…. Ubytování proběhlo bez výraznějších problémů, až na maličkost, že se nám po zapnutí lednice do zásuvky podařilo lednici odpálit. Jako kompenzaci, při dodávce nové lednice ještě v noci, jsme nabídli správci české pivo „v plechu“ a „kalíšek“ rumu, aby poznal jak chutná rodný bratr whisky ( u toho se nám trochu šklebil).

Ráno jsme hned v 9h vyrazili na ředitelství pro itineráře. S úsměvem nás vítala paní, která nám večer tak ochotně pomohla. Vyptávala se, odkud jsme, jaká byla včera cesta, jak jsme se vyspali, prostě neuvěřitelně vstřícná a komunikativní. Nicméně při přebírání itineráře jsme byli velmi důrazně upozorněni na striktní dodržení času pro trénink. Pozitivním a příjemným zjištěním bylo, že nám pořadatel, mimo prominutí startovného, vyplatit startovní prémii ve výši 500 guldenu (1 gulden = 16Kč, pochopitelně tehdy), což nám následně pokrylo kompletní ubytování a částečně pohonné hmoty na trénink.

Poté jsme se vrátili za mechaniky, společně absolvovali oběd a pomalu se chystali na začátek tréninku, i když v tomto případě víc jak kdy předtím platilo slovo seznamovací jízdy. Naše představa s Ondrou byla, že bychom měli hravě zvládnout 3 průjezdy každé RZ, neboť zkoušky nebyly extrémně dlouhé a vše se odehrávalo na relativně malém prostoru.

Rychlostní zkoušky nás překvapily svým zvláštním charakterem. Jednak je Holandsko neskutečná placka, tudíž na rychlostních zkouškách nejsou žádné horizonty nebo ani zatáčky přes horizont. Další specifikem je množství cestiček se spoustou křižovatek, minimum orientačních bodů, které by člověk mohl zanést do rozpisu, především pak v místech kde se jelo po rovném úseku velmi rychle a následovalo prudké odbočení. Další prvek, který na našich rychlostních zkouškách není zcela běžný, je neustále se měnící povrch, z asfaltu na šotolinu a zpět, a to několikrát během testu. Osobně jsem se trochu neorientoval, samé křižovatky, odbočení. Z důvodu úspory času Ondra našel nejkratší možné spojovací úseky mezi jednotlivými rychlostními zkouškami nedbaje na itinerář, to se nám později ukázalo jako nepříliš šťastné řešení. Během odpoledne začalo celkem vydatně pršet, což se nám stalo při psaní jedné rychlostní zkoušky osudné a v šotolinové části jsme uvízli. Celá anabáze včetně sehnání traktoru z blízké usedlosti nás stála asi 45 min., což by obecně nebyl problém za předpokladu, že na trénink máte celý den a ne pouze pár hodin. Vše nakonec dopadlo tak, že jsme si tyto rychlostní zkoušky stačili pouze napsat a zkontrolovat, tj. 2 průjezdy. To jsme ještě dostali varování od pořadatele, který stál v cíli jedné rychlostní zkoušky a my jsme do stopky dorazili v 18.05h. Velice rázně nám řekl, že nás ještě jednou uvidí trénovat mimo určený čas a budeme diskvalifikováni. Marná byla naše argumentace, že jsme cestou zapadli a získali tak zpoždění.

Páteční servisní zóna

V průběhu tréninku jsme si všimli, že pořadatelé instalují v odbočkách šipky podobné těm z RAC Rally a také skládají retardéry ze sudů, které vzorně plní vodou z místních odvodňovacích kanálů. Sudy umisťovali i do vnitřku některých zatáček.

Co mě však překvapilo, bylo jak hodně a především jak rychle se v Holandsku mění počasí. Během chvilky pomalu průtrž mraček, které vystřídá krásný sluneční den. Stejně tak se tyto změny projevují na povrch silnic. Tam kde jsme v blátě zapadli s Felícií po nápravy, přijíždíme za hodinu a po blátě ani stopa.

Vracíme se zpátky do Nijverdalu k mechanikům. Ondra již ladí rozpis z předešlých rychlostních zkoušek, neboť se na ně znovu dostaneme až při závodě. Já s mechaniky dolaďuji přípravy auta a probíráme varianty obutí. Zároveň živě diskutujeme jakou taktiku zvolit na přejezd zpomalovacích prahů a různých podobných prvků bezpečnosti silničního provozu, kterých je v Holandsku nespočet a pochopitelně se vyskytují i na trati rychlostních zkoušek. Zastávám názor, že není potřeba nikterak zpomalovat, že máme závodní stroj a ten musí něco vydržet, protože je to stroj, tudíž nemá duši a není ho třeba šetřit (heslo Antonína Císaře, kterým mi v začátcích často dával najevo jak se závodním autem zacházet…). Ostatní včetně Ondry argumentují tím, že nám pak nápravy zůstanou před zpomalovacím hrbem a mi budeme pokračovat dál již jen v karoserii.

pokračování příště…