Kolem 19.30h vyjíždíme k tréninku nočních rychlostních zkoušek, všude je již dokonalá tma. Jako jediné pozitivní s Ondrou vidíme fakt, že tyto rychlostní zkoušku budeme psát za tmy a i za tmy je budeme zítra večer absolvovat. To co se však děje na těchto rychlostních zkouškách bych nepřál nikomu zažít. Jednak strašné množství soutěžních posádek na relativně malém prostoru, umocněno tím, že místní posádky v dvouhodinové pauze nasadili přídavné světla a někteří i kompletní světelné rampy. Všude kolem se míhaly reflektory, člověk měl pocit, že se mnohdy řítí proti nám. Nestačil jsem sledovat zrcátka, pořád někdo troubil, blikal, hrůza.

O soustředění na rozpis nemohla být ani řeč. Na jedné rychlostní zkoušce jsme skutečně jezdili proti sobě, protože v jedné křižovatce se odbočovalo vlevo a následně se posádky do křižovatky cca po 2 km vraceli a odbočovali ve svém směru také vlevo. Nedokázali jsme si toto místo představit o závodě. Nakonec se při třetím průjezdu situace uklidnila a my jsme doladili rozpis. Když jsme viděli, co udělají průjezdy s povrchem rychlostních zkoušek, rozhodli jsme se, že vzhledem k poměru asfalt-šotolina pojedeme tyto večerní zkoušky na šotolinových kolech a zvedneme v servisu podvozek, tak abychom si „pojistili“ průjezdnost. S tím, že v daném servisu mechanikům pomůžeme tak, aby se vše dalo časově zvládnout.

Večer jsme vše vstřebávali. Obecně nám rychlostní zkoušky nepřišli nikterak složité ani technicky náročné. Z našeho pohledu rovina 500m, brzda L5 opět rovina, P5 odboč na šotol atd., občas protahovák, a takto vypadaly všechny rychlostní zkoušky. Pouze na jedné rychlostní zkoušce nás poněkud zarazila věc, že za odvodňovacím kanálem, kolem kterého vedla trať po šotolině, stavějí velkou tribunu. Přitom se nám v tomto úseku nejevilo nic zvláštního.

Sobotní servisní zóna

Současně jsme dolaďovali veškerý časový harmonogram na pátek a i umístění servisu, neboť i přes servisní zóny zde bylo velké množství přejezdů pro mechaniky. Tady v Holandsku byly servisní zóny pokaždé jinde, ale naštěstí se daly stíhat jedním servisním vozidlem.

Pátek 22.9. 2000, den startu
Ráno jsme si přivstali tak, abychom vše zvládli bez zbytečných stresů. Zbylé rychlostní zkoušky měly podobný charakter. Jen v jednom místě byla dlouhá rovina, kde posledních 100m bylo po šotolině a následovala vcelku zrádná levá zatáčka přímo proti odvodňovacímu kanálu, kde již hlídkoval člun s potápěči.

Formální i technická přejímka proběhly bez jakýchkoliv problémů. Jen nás neustále překvapovali místní se svojí vstřícností a tím, jak jsou komunikativní. A nejen tím, na rozdíl od Francouzů věděli, kde se Česká republika nachází, jaké je naše hlavní město. Znali kompletně jezdce Škody Motosport, Barum Rally a spoustu dalších věcí. Chtěli si pořád povídat.

Prakticky rovnou z přejímky jsme jeli na slavnostní start, který byl na místním hlavním náměstí. Byla zde velkoplošná televize, velký párty stan ve kterém byla rampa a všechny posádky jím projížděly. Atmosféra skvělá, lidí plné náměstí a stan. Měli jsme relativně nízké startovní číslo 26. Takže na náměstí a ve stanu bylo ještě spousta lidí. Aby se vjelo do stanu na rampu, muselo se v podstatě na úzkém pruhu udělat s autem čelem vzad a se začátkem stanu najet na rampu. Kdo někdy seděl v závodním autě, ví jak malý má rejd. Náležitě jsem si najel do oblouku, tak abych nemusel řadit zpátečku, neboť u převodovky Hewland to není úplně snadné, se mi povedlo z rampy spadnout, resp. nakouknout do stanu trochu netradičně. Auto sjelo levým kolem mimo rampu, opřeno o lyži o podklad, diváci vypukli v záchvat smíchu a pořadatel na rampě společně s komentátorem nechápali. Nechápal ani Ondra, zpátečka nešla zařadit a tak Ondra musel z auta ven a zkusit zatlačit. Naštěstí se mu to podařilo a auto tak vrátit na rampu. Málem jsme nestihli ani naší minutu startu. Tímto „manévrem“ jsme si však získali sympatie jednoho pořadatele, který se k nám od této chvíle neustále hlásil.

Cestou z rampy do servisu se za nás nalepil motocykl a na něm byl pořadatel s označením Marshall. Doprovodil nás až do servisu a na výjezdu se za nás pověsil znovu, tentokráte jiný. Doprovodil nás až na start RZ 1. Usoudili jsme, že je to z důvodu hlídání dodržení tratě závodu a popřípadě nedovoleného servisu.

Zleva doprava-David, stojící Ondra a Pepa

RZ 1 nám vůbec nesedla. Celou vložku jsem se hledal, nebyl jsem schopen zařadit, zabrzdit, prostě nic. Přikládal jsem to pernému dni. Nejvíc nás překvapil velký počet diváků, kteří v některých místech bláznili jako horkokrevní Italové. Po výjezdu ze stopky se na nás opět pověsila motorka s pořadatelem. Bohužel na přejezdech na nás čekalo další rozčarování. Poprvé jsme jeli pouze dle itineráře s absencí počítadla vzdáleností, tripmasteru. Nezbylo než dílčí vzdálenosti odhadovat a podle dané situace křižovatky a odbočení trefovat. Pochopitelně to v množství křižovatek nefungovalo. Nervozita v autě začala stoupat, ale to nic neřešilo. Marshall na motocyklu trpělivě bloudil s námi…. Zde s poprvé začal projevovat omezený čas na trénink.

Nakonec jsme se chytli auta za námi, které nás dovedlo na start. Z bloudění jsme nedělali vědu a uklidňovali se tím, že byla asi někde chyba v itineráři. Stává se to i u nás, tak proč by se to nemohlo stát v Holandsku, pro nás navíc v cizím prostředí. Další RZ probíhala ve stejném rozpoložení jako první, prostě to nebylo ono. Jediné pozitivní bylo, že zpomalovací prahy se závodním autem nic extrémního neprováděly a šlo přes ně jet prakticky bez jakéhokoliv omezení či zpomalení. Jen zadní nápravu to vždy patřičně „nakoplo“ do vzduchu. Třetí rychlostní zkoušku jsme již jeli za šera, resp. skoro za tmy, neboť stejně jako se v Holandsku měnil rychle ráz počasí i stmívání nám přišlo rychlejší než u nás a takřka během minuty byla tma. Tato zkouška v sobě měla již dříve zmiňovanou křižovatku. Naše obavy z míjení se aut, čí vzájemného oslňování v nočních průjezdech vyřešili pořadatelů umístěním velkých transportních kontejnerů ve dvou řadách na sebe. Jednoduché, originální, funkční a hlavně zajišťující bezpečnost posádek.

Před servisem následovalo přeskupení, kde se k nám okamžitě hlásil pořadatel, který viděl „můj výkon“ na startovní rampě. Ptal se, jestli je auto ok, jak se nám jelo. Když se naklonil do auta tak ucítil vůni benzínu, která se linula z nádrže umístěné v zadní části. Okamžitě se zarazil a ptal se, jestli nemáme nějaký technický problém, zda nepotřebujeme pomoci, že cítí benzín. Ondra mu odpověděl, že to je normální, což ho udivilo, a přivedlo k otázce, zda nás z toho nebolí hlava. Ondra opět nezaváhal a odpověděl, že jsme oba zvyklí. To ho trochu srazilo do kolen, začal nás poplácávat po zádech a zvedat palec. Od té chvíle se z něho stal náš holandský talisman… Nicméně průběžné výsledky pro nás nebyly vůbec lichotivé. Především nás udivovaly časy Volva 740 startujícího za námi. Jediné dobré bylo, že auto fungovalo bez jediného problému. V servisu jsme dle dohody zvedli auto a dali šotolinové pneu. Mechanici nás sice informovali, že nikdo ze špičky tak nečiní a ani posádky startující v naší těsné blízkosti. Čekali nás druhé průjezdy předešlých rychlostních zkoušek.

pokračování příště…