V duchu jsem si říkal, že se musím více uvolnit a zkusit zrychlit. Hned po startu se ukázalo, že rozpis nefunguje. Chyběly nám jakékoliv orientační body, které by orientaci ve velkých rychlostech usnadnili. Další nepříjemná věc pro orientaci ve spleti křižovatek bylo zjištění, že v každé z nich, díky holandské posedlosti bezpečností provozu, byla nainstalována lampa, stejně jako v prudší zatáčce. A čím užší cestička tím více osvětlená. Prostě rozpis psaný stylem 500metrů rovně přes křižovatky, u lampy brzda L 5 nefungoval. Realita byla taková, že v druhé půlce rovinky se jelo přes 3 křižovatky, stejně jako v L 5 byla lampa, která svítila. Orientace veškerá žádná a člověk u každé lampy brzdil a čekal L 5. Podobných míst bylo více. Během vložky začaly dobře fungovat šipky instalované pořadatelem, které byly reflexní, a tudíž ve tmě vystoupily.

Obecně platilo, že se dalo brzdit až u nich, ale i tak si to člověk musel hlídat, protože byly v zemi natlučeny pokaždé v jiných vzdálenostech od zatáčky. To jsme ještě netušili jak nás tma a pouliční lampy zmatou na přejezdech. Naše bloudění nebralo konce a nakonec jsme se rozhodli pro variantu, že po vyjetí z každé časovky zastavíme a počkáme na auto startující za námi a necháme se dovést do další časovky. Ulevilo se nejen nám, ale myslím, že i Marshallům na motocyklech, kteří trpělivě bloudili s námi a určitě si mysleli, že kujeme nějaké švindle. Aby všemu trápení nebyl konec, podařilo se mi na další vložce s přemíry snahy a nasazení na jednom ze šotolinových úseků vykroužit parádní hodiny s ukázkovým sklouznutím do škarpy a otočením do protisměru. Pochopitelně jsem okamžitě utrhnul lanko od zpátečky a bylo hotovo. Než přiběhli diváci, blížilo se auto startující za námi. Když jsem viděl, jak na šotolině tancuje trochu jsem začínal mít obavy, že nás trefí, nakonec nás minul bez škrábnutí. Diváci nás po 2 minutách vytáhli a my mohli pokračovat. Na poslední noční vložce si s námi, tedy především se mnou, pohráli diváci, kteří v jedné odbočce přeházeli reflexní šipky.

Všichni v plném nasazení plus holandské panorama

Ondra do sluchátek diktoval L5, ale první šipka směřovala doprava, druhá doleva a poslední znovu doprava. Pro člověka, který si plete strany jako já, takřka neřešitelný oříšek kam odbočit. Naštěstí si Ondra situace všiml a kromě důrazného opakování rozpisu přidal ruční směrovku s doplněním „tam jeď“. Podle stop v poli jsem usoudil, že jsem nebyl jediný, koho diváci nachytali. Volba šotolinových pneumatik se ukázala jako špatná, sice to byla jistota, především v průjezdnosti šotolinových úseků rychlostních zkoušek. Nicméně v reálu jsme na asfaltových úsecích strašně ztráceli, hodně to klouzalo a auto se na špuntech nedalo skoro zastavit. Prostě špatná volba. Místní šotolinové pneu vůbec nepoužívali a dobře věděli proč.

Spát jsme šli s umístěním, které se rovnalo takřka ostudě, a já osobně s myšlenkami jestli vůbec umím řídit auto. Ukázalo se, že rozjet auto umí každý trouba, ale správně ho zastavit jen pár jedinců.

Před startem do sobotní etapy jsme se s Ondrou domluvili, že budeme rozpis během prvních průjezdů upravovat, tak aby co nejvíc seděl, především na brzdy, kde se dalo hodně času vydělat, ale především ztratit. Čas vše zaznamenat byl na rovinkách. Nakonec jsme nejvíc používali poznámky „na brzdy pozdě“. Nebylo to sice nikterak určující, ale fungovalo to. Vždy když jsme se blížili k odbočce nebo zatáčce, uslyšel jsem ve sluchátkách „na brzdy pozdě“, bylo nutné vnést trochu improvizace. Vždy jsem si v duchu řekl, teď začnu brzdit, pak prostě chvíli počkal a až pak začal ostře brzdit, a ono to vycházelo. Také jsme si řekli, že pojedeme vše na suchých pneumatikách. Sám pro sebe jsem si říkal, že do toho musím víc jít. Navíc sobotní etapa byla dost dlouhá. Start byl v 9h ráno a cíl až za tmy kolem 19h.

Hned z první ranní vložky jsme oba měli lepší pocit a bylo to poznat i na čase. Neustále nás provázel „náš“ pořadatel. Při každé příležitosti se k nám hlásil, nosil nám průběžné výsledky a pořád opakoval, že je to super atd., jak říkám – náš holandský talisman. Současně s ním nás po celý závod neustále zpovídali i ostatní závodní posádky. Vyptávali se na auto, kolik stojí, kolik máme koní, jaké jsou u nás v ČR tratě, konkurence. Nejvíc nás překvapovali svojí informovaností o naší rally scéně a o České republice všeobecně. Opravdu všichni byli neuvěřitelně v pohodě, přátelští a vstřícní.

Zároveň nám přestala činit problémy i orientace na přejezdech. Co se ovšem přidalo, byly změny počasí, opět se místy objevoval silný déšť. Na jedné rychlostní zkoušce se nám to málem stalo osudným. Při prvním průjezdu jsme ji absolvovali za deště. Jednalo se o zkoušku, na které byla pořadatelem vybudována tribuna. Bylo to v úseku, který vedl po šotolině, a trať vedla souběžně s odvodňovacím kanálem. V prvním průjezdu na blátě byl doslova problém udržet auto v přímém směru a na cestě. Jeli jsme skoro krokem a o to víc mě udivovala tribuna. Rozluštění umístění tribuny přinesl druhý průjezd, který byl již vzhledem k podnebí takřka na suché šotolině. Tudíž se nám „Kitoušek“ pěkně rozjel, sám jsem měl radost, jak nám po rovince na šotolině peláší. Zrovna když jsem zařadil šestku nás nepatrný hrb, pochopitelně na úrovni tribuny, katapultoval do vzduchu. Ocitli jsme se opravdu hodně vysoko, auto úplně ztichlo, a bylo cítit, že dopad bude nářez. Periferně jsem viděl, jak nepříjemně blízko je kanál. Začínal jsem z dopadu mít obavy. A stálo to za to. Dopad byla rána. Hned jak se auto dotklo země, sjela mi helma až na oči, následovalo „nakažlivé zmetání“ po krajnici nejdřív vpravo a pak podle břehu kanálu. To už mi hlavou běželo, že jsem skoro neplavec. Zároveň se rychle blížila pravá zatáčka a ještě bylo potřeba zvednout si helmu z očí. Vše se nám podařilo ustát. Ve stopce, která byla nedaleko, jsem marně hledal budíky z přístrojové desky, zapadly někam do palubní desky a našli je až kluci v servisu. Po výjezdu ze stopky proběhla nezbytná konzultace skoku s Ondrou :).

Další překvapení na nás čekalo v servisní zóně, tentokrát jej připravili mechanici. Po vystoupení z auta jsem si všiml, že za lemem čelního skla u dodávky je spousta střepů. Po dotazu směrem ke klukům začali líčit historku z přejezdu mezi servisními zónami. Při čekání v koloně na semaforu si povšimli, jak se z vrat po pravé straně snaží vyjet auto. Rozhodli se tedy zachovat jako správný kavalíři silnic a částečně oplatit štědrost Holanďanů, která nás provázela na každém kroku. Pán prý poděkoval a začal vyjíždět a odbočovat z jeho pohledu vlevo, to se však již nějaký nedočkavec, kterému došla v koloně trpělivost, hrnul podél kolony. Pochopitelně vyjíždějící auto trefil přímo na komoru…. odtud tedy střepy na doprovodné dodávce.

Cílová rampa

Sobota pro nás byla bezproblémová a časy z RZ již vcelku odpovídali našim představám. Na startu předposlední rychlostní zkoušky došlo ke zdržení vzhledem k havárii jedné z posádek. Při čekání jsme v autě ucítili výraznou a pronikavou vůni trávy. Začali jsme se s Ondrou rozhlížet odkud se vůně trávy line a k našemu překvapení kousek od nás stál prošedivělý pán v oblečení pořadatele s kartičkou technického komisaře, který ubalenou cigaretku v klidu vychutnával. Už v týdnu jsme potkali ve městě mladou maminku tlačící kočárek, která vesele pokuřovala trávu. Možná, že odtud pramenila vstřícnost a dobrá nálada místních lidí, nebo jen prostě jiný kraj, jiný mrav …. Poslední rychlostní zkoušky nepřinesly nic nového a v relativním klidu jsme Golden Tulip Rally dokončili. Nakonec jsme získali 2. místo ve třídě A6 a skončili na 36. místě v absolutní klasifikaci.

V cíli na náměstí vládla podobná atmosféra jako při pátečním startu. Opět se objevil náš pořadatel, pogratuloval nám k dokončení rally, nechal si od nás podepsat program a nakonec se s námi vyfotil. Také se nás ptal, zda přijedeme i příští rok. Nakonec jsem se na startu v roce 2001 objevil, tentokráte však s Petrem Novákem, ale opět s vozem Škoda Felicia Kit Car 1,6.

Na cestu jsme se tentokrát vydali až v neděli. Pochopitelně jsme s Ondrou cestou vše probírali. Co se nám líbilo, co ne a co bylo, ale úplně špatně.

Líbilo se nám Holandsko, místní lidé, to jak jsou přátelští, vstřícní a prostě v pohodě. Nelíbil se nám výsledek. Příčinou byl možná na jedné straně omezený trénink, ale především náš prvotní přístup, potažmo můj. Po projetí první rychlostní zkoušky, jsme se obecně podivili nad malou úrovní a kvalitou rychlostních zkoušek. Říkali jsme si, že s úrovní a náročností třeba Českého Krumlova nebo i ostatních rally u nás to nejde srovnávat, že je to slabé, jednoduché atd. Tento dojem v nás umocňovalo projetí dalších rychlostních zkoušek. Jak jsem psal, dlouhé rovinky bez zatáček, pak brzdy a odbočení, vše na naprosté rovině. To vše vyústilo v nedokonalý rozpis. Účast na této rally mě osobně dala hodně moc. Především dokonalou pokoru a respekt ke každé rychlostní zkoušce, nikdy nepodceňovat žádnou trať. Bylo to takové otevření očí.

Myslím, že se o specifiku rychlostních zkoušek v zemích Beneluxu v dalších letech přesvědčili i další posádky a jezdci, Martin Prokop, Antonín Tlusťák a další.