Říká se, že neplánované akce bývají nejlepší. Já jsem vůbec neplánoval jet do Istanbulu na rallye, rozhodli jsme se asi 10 dní před začátkem. Čekal jsem, že to bude zajímavé, ale že zažijeme tolik neuvěřitelného, to jsem opravdu netušil.

V průvodcích se o Istanbulu píše, že jezdit tam autem můžou jen dobrodruzi a po setmění se jedná až o život. A je to pravda.

My jsme si v půjčovně na letišti vyzvedli zamluvené auto a vyrazili jsme na cestu (17 km) do hotelu. Už před letištěm bylo jasné, že každý ujetý kilometr je úspěchem. Jestliže existují nějaká pravidla v dopravě, tak jenom proto, aby je Turci nedodržovali. Plné čáry se nerespektují, přejíždí se, jak je potřeba. Na venkovských silnicích snad ani jiné než plné čáry nejsou, nejspíš nikdo neuměl nalinkovat přerušované. Taky nevedly prostředkem silnice, ale jen přibližně prostředkem.

Silnice je asi tak tří až pětiproudá, podle toho kolik aut se momentálně natlačí.Potřebujete odbočit vpravo a je tam jen jednosměrka? Neřešte to, jedou tudy všichni, je to přeci nejkratší cesta. Zákaz otáčení na hlavní istanbulské autostrádě? K čemu by byly mezery ve svodidlech dělicí pravou a levou stranu? Občas se na otáčení do protisměru dělaly až fronty. Jak jinak lze vyřešit to, že potřebujete odbočit na levou stranu nebo že jste přejeli dané místo. Nikoho nevzrušuje ani to, že opodál stojí policejní hlídka (což je výjimečný jev).

Výrobci aut by mohli ušetřit a pro turecký trh vyrábět levnější verze bez blinkrů. Ty se totiž v Turecku vůbec nepoužívají. Asi proto, že nikdo dopředu netuší, kde se udělá skulinka a kam se na poslední chvíli vecpe. To je pak takový fofr, že se blikáním nezdržují. Zato ale pořád a vydatně troubí. Značky o rychlosti jsou opravdu jen orientační, padesátkou v obci nejezdí nikdo. I kdybyste chtěli tuto rychlost dodržet, troubili by ostatní tak vydatně, že jet 50 nejde. Vůbec nechápu, proč někde dávají omezenou rychlost na 30. To snad jenom proto, aby využili celou číselnou stupnici. Na dálnici pak jsou rychlosti také mnohem vyšší než povolené. Jedete-li 140, hned na vás blikají, že zdržujete. Celkem běžný jev na dálnici je holý asfalt, myslím bez čar. Pruhy a přejezdy pak auta zase dodržují jen přibližně, klidně z úplně levého odbočují na výjezd vpravo jak v nějakém akčním filmu. Počet „pruhů“ je taky 3-5, při zácpách snad i víc, to už je souvislá plocha aut.

Úplně nejděsnější zážitek z dálnice je to, že po ní běžně chodí chodci. Stává se to i u nás, že někdo nebezpečně přebíhá přes dálnici, ale tady je ta frekvence mnohem častější. Běžným jevem je i to, že lidé chodí po dálnici jako po chodníku. Kam? – těžko říct, ale proudy lidí jsme potkávali. Šok byl, když na dálnici proti nám jel cyklista. Ve směru jízdy se to stávalo, ale ten v protisměru byl šok. Pravda ovšem je, že jel při kraji a dával určitě pozor.

Když jsme se za tmy vraceli do hotelu, jel – vlastně šel proti nám Turek se stánkem na kolečkách, asi prodavač pečených kaštanů. Už měl prodáno, tak se vracel zřejmě nejkratší cestou, což bylo po dálnici v protisměru. Nebyl ale zas tak moc u kraje jako ten cyklista, ale zase to bylo v okrajové části Istanbulu, kde fungovalo pouliční osvětlení.

Zajímavým bodem našeho putování byl přejezd přes velkolepý most do asijské části Istanbulu. My bydleli v evropské části, a tak nás tenhle přejezd čekal hned v sobotu časně ráno. Provoz ještě naštěstí nebyl, a tak zas tak moc nevadilo, že jsme se zařadili do špatného proudu, kde se mělo platit nějakou kartou, kterou jsme ale neměli. Nikde jsme ale neviděli žádnou „kukaň“ s úředníkem, kterému by se dalo zaplatit hotově. Závora tam žádná nebyla, a tak jsme uvažovali o tom, že projedem bez placení. Nikde nikdo, jenom červený semafor. Vtom k nám přistoupil řidič z auta za námi, hovořile mile, ale turecky, nikdo tedy nevěděl o čem. Na závěr své výmluvné řeči přiložil ke strojku svoji kartu, nám naskočila zelená a díky tomuto dobrému skutku jsme mýtnicí projeli s klidným svědomím.

Později jsme se na RZ potkali s Chrybym a ten nám vysvětlil, že karta se kupuje v nějaké neoznačené, tedy snadno přehlédnutelné budce. Nejde si ale koupit na 1, 2, 3… přejezdy, ale asi na 13. Vzhledem k tomu, že cesta zpátky z Asie do Evropy byla bezplatná, víc jsme to neřešili. Ještě jsme se dozvěděli, že Bros měl podobný problém jako my, ale nepotkal hodného Turka, tak jel na červenou. A nic se nedělo, jako vždy, když se porušil nějaký předpis.

Ne každý Turek na mýtnici byl ale dobrá duše. Opačnou zkušenost jsme získali na dálnici, kde se vyzvedávají z automatu lístky, které se pak po určitých km platí. Lístek nám podal mladý Turek a chtěl za něj peníze. Po dvou dnech v Turecku jsme už věděli, že se jedná zase o mazaného zlodějíčka. Po krátkém hádání (on turecky, my česky) se nám podařilo lístek získat bez „úplatku“. Chlapec to vzdal, protože kolona za námi už zase troubila. Tak jsme mu ujeli, ale on měl na mostě komplice a ten po nás aspoň hodil kámen, když už z nás nedostal peníze.

Velké dobrodružství je jízda po asijském venkově. Silnice jsou neudržované a ty strašně hluboké jámy jsou jak pasti na mamuta. Někdy opravdu přes celou sinici, že se musí zastavit a opatrně projet, aby se neulomilo kolo. Nikoho tím ale nezdržujete. Sem tam projede traktor, sem tam stádečko ovcí nebo krav. Úplně úžasný mají v každé vesnici zpomalováky. Nevím kvůli komu, ale asi tam občas nějaké cizí auto zabloudí. Zpomalováky nejsou nijak označené a jsou téměř dokonale maskované. Uplácané jsou z nějaké zbylé směsi asfaltu a písku, nejspíš je vytvořily děti při odpoledních hrách.

Zajímavá příhoda nás potkala na přejezdu na jednu RZ. Uprostřed silnice stál bagr, byl tam vyhloubený příkop přes silnici bez jakéhokoliv označení. My jsme se ale potřebovali dostat na druhou stranu silnice, tak oni ten příkop zasypali připravenou hromadou kamení, párkrát přejeli bagrem, aby to udusali, nechali nás projet a pokračovali v práci. Pohoda.

Co se týče dopravy, tak opravdovou třešničkou na dortu byla závěrečná jízda v parkovacím domu u letiště. Nějak se nám při vracení auta nepodařilo vjet do správného sektoru (jak se to mohlo při tom výborném značení stát?) a my se ocitli kdesi, odkud jsme se nemohli nějak vymotat. Najednou kde se vzal tu se vzal jiný vůz s pracovníky naší půjčovny, bohužel neuměli jinak než turecky. Po dlouhé a šílené domluvě (telefonování s pánem na přepážce anglicky, ten si pak vzal k telefonu řidiče, vše mu přeložil, a tak se to několikrát opakovalo). Nakonec řidič usedl za volant našeho auta a jal se nás odvézt na domluvené místo.

Jízda začala rychlým nacouváním do protisměru v točivém nájezdu do jiného patra. A pak to pokračovalo jako dokonalá ukázka tureckého řidičského umění. Neskutečná rychlost v koloně aut, využívání každé mezerky, zastavování dopravy rukou z okénka, brzda na poslední chvíli….Mně se to ohromně líbilo a mezinárodní gestikulací jsem mu vyjádřil svůj obdiv a pochvalu. On byl evidentně rád, že se mohl předvést a naši byli rádi, že to přežili. Opravdu skvělá jízda!!

Co se týče samotné rallye, díky složité dopravní situaci a dlouhém hledání hotelu v centru Istanbulu jsme nestihli páteční zahájení. V sobotu jsme vyrazili časně ráno a viděli jsme čtyři RZ. Málem 5, ale díky té překopané silnici (příhoda s bagrem) jsme na tu pátou RZ dojeli k cíli, když Honza zrovna dojel. Volili jsme tedy „soukromou“ RZ a jeli s ním až do servisu. Z nedělních RZ jsme bohužel už nic nestihli, závod začínal až před 10. hodinou daleko od našeho hotelu a my se museli zavčasu přesunout na letiště. Samozřejmě s dostatečným časovým předstihem, protože jak už vyplývá z předchozích řádek – člověk nikdy neví, co ho po cestě zdrží.

Měli jsme také obavy z toho, že naše auto utrpělo několik šrámů (promáčklé dveře a nějaké ty odřeninky). Nebylo to naší vinou, vždy když jsme k autu přišli, něco přibylo. Naše obavy byly ale úplně zbytečné – auto se vrátilo celé, mělo 4 kola a jezdilo, víc nikdo neřešil. Při tureckém stylu jízdy má odřeninky a promáčklinky skoro každé auto.

Musím říct, že rallye se mi moc líbila, šotolina je parádní. Navíc se závod odehrával za téměř nulového zájmu místních obyvatel. Ve srovnání s tím, když se jede rallye u nás, byly prostory podél trati prakticky prázdné. Nebyl tím pádem problém s přejížděním a zaparkováním auta až u trati.

Mám-li to všechno shrnout, bylo to veliké dobrodružství, na které budu vždy vzpomínat, a na úplný závěr musím říct, že v Turecku jsem byl poprvé a už mě tam neuvidí.

eWRC video – Istanbul Rally 2008 – Tomáš Nesrovnal