Je sobota 12. 8. 2006, pět hodin odpoledne, 900 km západně od Brna míjíme majestátný hrad pro nás neznámého stáří, slohu, ba ani hradního pána neznáme. Ale kvůli tomu tady nejsme, vracíme se z RZ13 na základnu u jezera Bolstalsee, myšlenkami jsem ještě na tratích právě končícího soutěžního dne, tak úspěšného pro nás české fanoušky značky Škoda.V tom se z úst mého syna ozve věta, která mě ještě dlouho bude vrtat v hlavě. „Chtělo by to už změnu, co takhle příští rok Finsko?!“ Odpovídám mu něco na ten způsob, že tenhle optimistický nápad by doma z důvodu potřebných financí neprošel ani do druhého kola čtení rozpočtového výboru a ať je rád za to, že vidí potřetí údolí řeky Mosely.

Nový impuls v dění nastal někdy v únoru, když se dostaly na veřejnost informace o tom,že centrum ADAC rally se od jezera stěhuje přímo do Trieru, tam se i pojede superspeciálka, že se vinice jedou až v neděli. Po diskuzi s kamarádem Martinem, který tvoří společně s mým mladým náš tříčlenný tým, jsme naznali, že ucpaný Triér je potřeba vyměnit za nějakou tu šotolinu.

V prvé fázi se moje pozornost soustředila na Sardinii. Po shromáždění informací: cesta, cena trajektu, ubytování, počasí (musel jsem bohužel počítat s tím, že se o svá rodinná práva přihlásí moje drahá polovička s mladším synem, kteří nám dělají občasný doprovod při závodech v republice). Počasí,cena rodinné rekreace a hlavně termín soutěže = teplota moře, byl podotýkám šťastným důvodem změny orientace na sever a tím ušetření krvavých ran již tak napnutému rodinnému rozpočtu.

Ústupkem se stala týdenní nuda na Jadranu (odolával jsem jí 15 let)! Rochnění ve vodě není moje hobby, a když slunce smaží, tak nejlépe přes deštník s nápisem nějakého renovovaného pivovaru. Přesto jsem našel pozitiva, testování výdrže Oktávky a mé tělesné schránky ve vysokých teplotách se jistě bude hodit. Pohled do kalendáře na červenec, pěkná výzva – Kopná, Chorvatsko, Třebíč, Finsko a aby toho nebylo málo, v sobotu před odjezdem tchýnina šedesátka a v neděli tradiční hody!

Vyplouváme do Finska

Podotýkám, že ceny a časy které budu uvádět nemusejí být přesné, přece jenom je to už osm měsíců a jelikož jsem nikdy nepočítal s tím, že budu něco zde veřejně publikovat, nemám schovaný žádný podklady kromě programu a musím hodně namáhat mozkový závity, aby z toho vzniklo něco čitelného. Ale vraťme se zpět do období před rokem, tehdy padlo pevné rozhodnutí, že další náš svět bude Mekka rallysportu.

Po prostudování informací a odkazů z fóra k roku 2006 zde na eWRC, jsem bez problému zarezervoval, zaplatil a posléze obdržel přes brněnskou cestovku Periskope vouchery na trajekt společnosti Viking Line z estonského Tallinu do Helsinek. Cena zpátečního lístku pro nás tři a Oktávku 4 900 Kč. Plusy a mínusy tohoto způsobu jsou jasné, přijatelná cena, jistota že jedeš (storno poplatky jsou odvislé od doby kdy se to případně ruší). Nevýhoda, musíš stihnout přesný čas odjezdu trajektu a s tím související potřeba dostatečné časové rezervy.

Nevím, jak je kdo zvyklý cestovat, ale my praktikujeme na delší cesty systém 2+1, takže s Martinem jako dva řidiči, jsme schopni jet de facto nonstop, jen se zastávkami na vystřídání, dotankování, občerstvení, vykonání osobních potřeb a protažení těla s tím, že Radim (ten se zatím musí jen vozit – teprve teď obdrží občanku) tráví celou cestu na sedadle smrti, ten kdo zrovna neřídí, si v zadu aspoň trochu zdáchne, takže deka a polštářek tvoří nedílnou součást naší výbavy. Ideální čas na střídání každý dvě hodiny, bez rozdílu ujetých kilometrů. Akorát při jízdě v noci, když druhý spal, jsme jeli v kuse až tři hodiny. To však už je hraniční doba, kdy řidič je na jízdu doopravdy koncentrovaný.

Samozřejmě pro povzbuzení používáme nějaký ty iontový nápoje s přísadami ani nevím čeho. Asi ten pocit, že jsem pro svoji svěžest udělal maximum, má největší účinek. Káva, žvýkačky a hlavně průběžné pití neslazených minerálek, to je jistota, že se ve zdraví dostanete do vysněného cíle cesty. Konec přednášky z BESIPu – omlouvám se, to je ta profesionální deformace.

Finsko je krásná země

Jelikož moje černá holčička začala kroutit třetí stotisícovku kilometrů, „pro pocit jistoty“ se mě jevila nutnost vzít ne Olvejs, ale aspoň symbolickou finanční rezervu 350 €, seznam telefonů na servisy Škoda a konzuláty všech zemí které budeme projíždět. Takto bokem odložená eura jsem dovezl všechny zpět domů, přesto se stále držím hesla „štěstí přeje připraveným“.

Čas odjezdu s ohledem na to, že trajekt vyplouvá v úterý v osm a na nás určitě čekat nebude, jsme stanovili na neděli 23:00 z Brna s propočtem dostatečné rezervy cca šesti hodin na nepředvídatelné události, které nás mohly při cestě potkat (defekty, zácpy a to nejen na silnicích). Malá ručička hodinek pro jistotu už teď putovala na dvanáctku. Již při nakládání, podle mě nezbytných věcí pro zdárné absolvování našeho snu, jsem zapochyboval nad velikostí kufru u u Oktávky tolik vychvalovaného. Ještě že jedeme ve třech!

S přibývajícími zkušenostmi získaných z minulých návštěv ADAC rally, ke stanům a spacákům postupně přibyl gril, brikety, již naštípané dřevěné třísky, lednička na chlazení nejen nealko piva, ale hlavně v marinádě naložených vepřových a kuřecích steaků. K základním potravinám samozřejmě patří dostatečné množství „zrzavé blondýnky“ tentokráte vměstnané do praktických Al šatů 0,5 l, pro dobrou manipulaci ve dvou kartonech. S obavou, ale i vírou, že Martin toho bude mít míň než loni, zastavujeme v 0:30 estonského času ve Vyškově.

„Člověče, nebudeš věřit co jsem včera koupil v Albertu ve slevě.“ Při pohledu do kufru auta mu blažený výraz z tváře rázem mizí. Po vyskládání, přeskládání skoro celého obsahu kufru a zadního sedadla, vybalení z prodejní krabice, jsme mohli přivítat na palubě našeho nového člena, kulatý PVC stůl (hoši ze Škodovky se nemýlili). Akorát mě není dodnes jasný, jak nám mohla před čtyřmi léty stačit Fabia sedan, asi nám náš chlapeček trochu vyrostl. S pocitem, že se nebudeme u jídla hrbit, vyrážíme v 1:00 směr Český Těšín.

Předpoklad, že dotankuji do plné těsně před hranicemi bere za své, když najednou stojíme před celnicí. No nic jedeme dál a zastavujeme cca po půl hodině u pumpy regionálního prodejce, probíhá první venčení a dotankování, na hodně dlouhou dobu poslední .Z přepočtem si pumpař neláme hlavu, litr nafty = 1 éčko. Usedám na zadní sedadlo a monotónní cesta po v tu chvíli ještě prázdných polských silnicích, nás s Radimem uspává. Jsou jen dva lidé se kterými bez problému v autě usnu – Martin a moje manželka.

Z přibývajícími kilometry a časem se idylka začíná měnit v horor. To už za světla, před sedmou ranní, přijíždíme do Varšavy. Pondělní špička, místy totální kolaps a špatné dopravní značení hlavních tahů (ještě že jsme měli navigaci) na náladě nijak nepřidalo. Abych pravdu řekl, průjezd vyšel zrovna na Martina, já to proklimbal na zadním sedadle. Vyžral jsem si to až na zpáteční cestě v pondělí 6. 8. po poledni. I přes navigaci se mě podařilo na jednom dvojitým sjezdu špatně odbočit, správná odbočka byla hned po 10 metrech a ne až na mostě, dost nepřehledné značení. Průjezd městem trval cca 3 hodiny, když většinu času jsme strávili v koloně ve čtvrti okolo letiště. Jako fanda do letadel, jsem se každé dvě minuty kochal pohledem na startující a přistávající monstra, koridor vede přímo nad silnicí. Rychlost pohybu tímto úsekem Varšavy se dá jednoduše spočítat z údajů 4 km za 1,5 hodiny!!

Co ještě napsat k cestě přes Polsko? Od Varšavy až na litevské hranice nespočet kamionů, dlouhé rovinky, pouze jeden pruh v jednom směru občas umožňující předjetí souvislých kolon systémem dojet kamion, prudce vyrazit, zařadit se před něj, ale to se podle mě dá jenom za denního světla, za tmy při neznalosti délky rovinek bych to neriskoval! Něco na styl dálnice souběžně s touto státní, jestli se vůbec dají některé úseky s vyjetými kolejemi nazvat, se buduje. Ale to tempo nijak nenasvědčuje zprovoznění v tomto století, zlaté naše dálnice, předražené, hrbaté, občas ucpané, ale funkční!

Další nehezký zážitek: přichází doba střídání, odbočuji na předem dopravní značkou označené parkoviště. Doslova šok mě čeká při sjetí za krajnici, žádný asfalt jen vyjeté koleje v blátě plné vody! Následuje prudké brždění, tlumiče až na dorazy a nepublikovatelný nadávky. Naštěstí to dopadlo bez následků na podvozku.

Ještě odskočím ke zpáteční cestě z Varšavy směrem k ČR, tam jsou místy silnice o dvou pruzích v jednom směru, ale v některých úsecích na každém zhruba kilometru snížena rychlost na 70, následuje křižovatka (připadlo mě, že odbočka je snad ke každému kravínu, nebo třeba i pár barákům. Oficiální rychlost na této komunikaci je myslím devadesátka, ale tu jsem se snažil ze začátku dodržovat asi jenom já. Poté, když jsem na 70 dobržďoval v pravém pruhu cca podle navigace na 90 (na tachometru to je 100), mě málem shrnul na mě se řítící, troubící, blikající kamion, jeho rychlost odhad tak 130. Ještě že byl levý pruh prázdný a měl jsem kam uhnout, protože jeho brzdám se asi věřit nedalo.

Potkat po krajnici této komunikace jedoucího cyklistu nic neobvyklého, na to jsme si za chvíli zvykli, ale matka tlačící kočárek a v druhé ruce táhnoucí malé děcko, to byla docela soda. Polský řidič asi nezná dopravní značku „přikázaný směr jízdy vpravo“, protože jinak by nehazardoval se svým a hlavně zdravím ostatních řidičů. Vesele přejížděli v křižovatce přes oba pruhy, aby se pak nacpali do vašeho levého pruhu, čímž vás donutili k dalším úhybným manévrům.

V odpoledních hodinách dorážíme na vytoužené Budzisko (hraniční přechod s Litvou). Psát o tom, že celníky zajímalo jen kdo je majitelem auta a ani ne kdo v něm je, se už asi z důvodu toho Šengenu zdá být zbytečné (tato procedura se pak opakovala na každých hranicích). Od teď jsme se už museli spolehnout na značení silnic a itinerář vytištěný ze škodováckého Routeplanneru. Martin neměl nahrané mapy pobaltských republik, Finsko naštěstí ano. Doufám, že pro letošek už to napravil.

Po projetí celnice nás čeká jiný svět, jak mávnutí kouzelným proutkem zmizí skoro veškerý provoz, není kde zabloudit, jediná hlavní silnice je směr Kaunas. Při pozorování okolní krajiny, louky a občas les, sem tam ošuntělý barák a ohrady s pasoucím se dobytkem (krávy, kozy ale i prasata), mě vrtá hlavou to, že koně jsou občas na volno bez ohradníků a neutečou? Zastavujeme a k obecnému veselí zjišťujeme, že jim domorodci svazují přední nohy provazem k sobě.

Vozový park přirovnáváme stavu v ČSSR, tak rok 1980. Ruskou klasiku připomíná tankování domorodců u jedné „benzínové pumpy“. U nás by se vyřádili reportéři jedné nejmenované bulvární televize a konání pumpaře by nazvali minimálně trestným činem „veřejné ohrožení“. Po vykonání nejnutnější potřeby spojené s látkovou výměnou tekutin v těle, jsme radši rychle pokračovali dál. Benzín z archaického stojanu tankovali do nádob, které s protipožárními předpisy neměli nic společného, přičemž v koutku úst zákazníka dýmilo cosi smradlavého. S tankováním ještě jeden podstatný problém. I když je Litva členem EU nikde nám nechtěli vzít bankovky této měny a ty jejich, ani nevím jak se jmenují, jsme neměli.

Atmosféra na superspeciálce

Se svítící rezervou a velkým nadšením vjíždíme do Lotyšska. Smradlavé žigulíky a Volhy střídají vozidla západní provenience. Na benzínce hned za hraniční čárou však eura též neberou a chtějí zase nějaké jiné obrázky. Situace začíná být kritická, po dalších dvou zastaveních a odmítnutí tvrdé měny, přijíždíme ke stojanu renomované francouzské olejářské firmy. Po vyhnání posledních naftových výparů z nádrže vstupuji do šopu s odhodláním, že hold obsluha bude muset vzít zavděk éčkem, jak by taky obsah nádrže zpět vytáhli – naštěstí ho brali a my byli ušetřeni mezinárodní ostudy.

S přibývajícím podvečerem se dostáváme do oblasti Rigy, k pobřeží Baltiku. Krásné silnice kopírující záliv, dost často potkáváme X3 a Q7, zpoza borovic prosvítají fasády rodinných domečků, asi místních dělníků, dle odhadu u nás tak za 20 mega a více. Hold Litva – Lotyšsko = nebe a dudy. Při zpáteční cestě v noci těmito místy pozor na dost husté mlhy!

Poslední střídání probíhá již na estonských hranicích. Usedám za volant, monotónní jízda po dlouhých i několikakilometrových rovinkách uspává moje spolucestující. Blížící se cíl dnešní cesty a charakter krajiny přímo vyzívá k sešlápnutí plynového pedálu až k podlaze. Krotí mě však sílící déšť a pomyšlení nad tím, jaké by to asi bylo trefit v těch 140 tu krávu s parožím, na kterou dost často upozorňují značky. Naštěstí nárazník Oktávky žádné chlupy z toho soba nebo losa (zeměpis mě šel vždy lépe než přírodopis) nezdobí a to už bych možná tady dnes nic nepsal. Denní počítadlo ukazuje bezmála 1600 úspěšně absolvovaných kilometrů bez sebemenšího technického problému, když vjíždíme do pomalu usínajícího Tallinu.

Po anabázi s hledáním přístavu, angličtinu jsme u maturity neměli a s pokusem o komunikaci v chabé ruštině jsem se málem se zlou potázal. Jo čtyřicátá léta asi tak hned nezapomenou. Po asi 10 km přijíždíme do centra a na zastávce MHD se podle vyvěšené mapy snažíme zorientovat. Rukama a s letáčkem od trajektu se domlouváme s místním mladíkem, který po naložení své milé do právě přijíždějícího autobusu ochotně nasedá k nám, do již tak narvaného auta, aby nás doprovodil do přístavu. Já bych to u nás v Brně teda neriskoval.

Po částečném bloudění, po dvojím projetí kruhového objezdu protisměrem, parkujeme u správného doku. Díky Volovo! Doufám, že ti ten „divnej vrchní“ v plechu chutnal. Po zjištění, kdy a kde se vyměňují vouchery za lodní lístky a kterým terminálem se naloďuje, po vypití dvou plechovek „zrzky“, konečně ve stojícím vozidle, i za volantem, již v úterý v 0:45 tvrdě usínáme.

První ranní pozitivum – momentálně neprší, jenže obloha nad zálivem nevěstí nic dobrého. Nalodění probíhá bez problémů a trvá asi třičtvrtě hodiny, vyplouváme v 8:00. Během tříhodinové plavby dáváme kávu za 1,5 eura, navštěvujeme bezcelní obchod převážně s alkoholem a posléze za sílícího kolíbání v křesle bufetu při záznamu Eurosportu z Finské rally 2006 opět usínám.

konec první části