Na základě několika událostí z letošního ročníku MMČR jsem začal pátrat, proč jezdci nemají svoji asociaci. Tedy něco, co by je sdružilo v prosazování svých zájmů, stížností a požadavků. Za poslední dobu bylo i u nás na serveru několik stížností posádek na organizátory nebo jiné vedoucí činitele, kteří se do rally angažují.

Bohužel všechny tyto stížnosti byly jednotlivé výkřiky do tmy, o kterých se sice diskutuje, ale těžko odhadnout, zda ve výsledku přináší nějaké zlepšení. V naprosté většině případů si přitom posádky stěžují na věci, které se týkají jejich bezpečnosti.

Problém je ale právě v tom, že si stěžují jen jednotlivé posádky. Ačkoliv mezi většinou posádek panují velmi přátelské vztahy, prakticky nikdy se nebyly schopny domluvit na jednotném postoji vůči něčemu. Pokud by se tak stalo, mohly by mnohem snáze prosazovat svoje zájmy. Je s podivem, že se tak neděje. Pokud je nespokojených několik posádek, nikoho to moc nezajímá. Když budou nespokojené skoro všechny, něco se bude muset změnit.

Otázkou je, proč tomu tak není. Proč jezdci nemají svoji asociaci prosazující svoje zájmy? Když pominu, že asi není jednoduché se shodnout na všech věcech, existuje ještě jeden důvod. Taková asociace už totiž jednou vznikla a těžce narazila.

Jak se mně podařilo zjistit, stalo se tak v roce 1998. V červnu 1998 byla pod Autoklubem České Republiky (dále jen AČR) zaregistrována "Asociace jezdců automobilových rally v AČR" (dále jen AJAR), jak zněl její přesný název. Byli ustanoveni tři členové výboru – Tomáš Singer, Ladislav Křeček a Petr Gross, tedy samí aktivní jezdci nebo spolujezdci.

Abychom si mohli představit, co měla tato asociace za cíl, musíme se podívat do jejich tehdejších stanov. Nejlepší bude citovat některé pasáže:

• Asociace jezdců automobilových rally je dobrovolným sdružením jezdců – držitelů sportovní licence vydané FAS AČR pro disciplínu automobilové rally, které sdružuje tyto jezdce, vyjadřuje některé jejich názory a zastupuje jejich zájmy.
• Posláním AJAR je vytvářet ve spolupráci s AČR, jako nositelem sportovní autority, a FAS AČR, jako vykonavatelem této autority, předpoklady pro zvyšování sportovní a organizační úrovně rally pořádaných na území ČR, zejména pak zvyšování úrovně bezpečnostních opatřeních při těchto rally.
• Předmětem činnosti AJAR je spolupráce se středisky automobilového sportu, spolupráce s pořadateli rally a zastupování jezdců v odborné komisi FAS AČR pro automobilové rally.

Jak můžete vidět i z těchto výňatků ze stanov, byla zde snaha o zastupování jezdců a prosazování jejich názorů a zájmů. Potud stále všechno dobře. Podstatné ale je, že AJAR byl z hlediska právní subjektivity pod AČR. Konec registrace u AČR by tedy znamenal i zánik AJAR.

Jedním z cílů AJAR bylo i to, aby byl do komise FAS prosazen jeden její člen, který by zastupoval zájmy jezdců přímo tam. Navržen byl Ladislav Křeček. Do komise ale přijat nebyl s odůvodněním, že v komisi nemají být aktivní jezdci…

Celé to působí dojmem, že AJAR měla zájem skutečně něco dělat, což asi nebylo každému v AČR po chuti. Byl proto nalezen důvod, jak asociaci zrušit, jak se také stalo. V listopadu 1998 totiž registraci AJAR projednávalo Prezídium AČR a došlo k závěru, že "organizační a jednací řád AJAR je v rozporu se stanovami AČR" a registraci AJAR zrušilo. Stanovy AJAR přitom byly velmi jednoduché a obecné. Prezídium ale došlo k závěru, že "znění organizačního a jednacího řádu asociace ji staví do role sportovní komise AČR, resp. FAS AČR, a tím dochází k porušování stanov AČR natolik závažným způsobem, že je nutno registraci zrušit."

Proti tomuto rozhodnutí nešlo bohužel nic dělat, odvolat se proti rozhodnutí občanského sdružení, pod nímž jste registrován, prostě nejde. AJAR tedy neměla dlouhého trvání.

Od té doby uplynulo bezmála 10 let a nikdo další z aktivních jezdců se již nepokusil o něco podobného. Jak ostatně přiznává spousta současných jezdců, nikomu se do toho ani nechce. Cítí, že v AČR o něco podobného nestojí a sami se nechtějí dostat do nepřízně těch "nahoře".

Pak si ale nemohou ani stěžovat na to, že nikdo nechce vyslyšet jejich stížnosti. Pokud se jim něco nelíbí, nezbývá jim, než spojit síly a prosazovat své zájmy společně. Jde přeci o jejich zdraví, úsilí a peníze. Nám, divákům a fanouškům, to může být celkem jedno, ale posádkám samotným by to být jedno nemělo.

Nejsem právník, takže nedovedu říct, jakou právní subjektivitu by měli jezdci zvolit tentokrát. Otázkou je, kdo by se také měl případně postavit do čela. Když jsem o tom přemýšlel, přišel mně jako ideální kandidát Daniel Landa. Je to přeci jen osobnost a svůj názor dokáže říct naplno. Ale to je opravdu jen čistě můj soukromý názor.

Dokážou se tedy jezdci na něčem domluvit nebo si jen budou více či méně stranou a potichu na něco stěžovat? Tuto otázku si musí položit sami sobě a také si na ni odpovědět.