Litoměřický pilot Lukáš Pondělíček představil na Rally Český Krumlov vytoužený Citroën C2 R2. Nejen o dojmech z jízdy, ale také o peripetiích při jeho pořízení a mnoha dalších zajímavých věcech, hovoří „Ponďa“ v následujícím velmi otevřeném rozhovoru.

Nelze začít jinak než otázkou na Tvůj nový vůz, vytoužený Citroën C2 R2. Od koho jsi vůz koupil a jaká je jeho historie?

Ponďa: „Svůj nový vůz jsem pořídil od Alekse Humara, respektive od Target Motorsport manažera Davida Bartola. Auto bylo s plnou tovární podporou postaveno Aleksovi na míru pro Rally Deutschland 2007, kde s ním dosáhl jedenáctého místa ve třídě. Aleks s ním pak jel ještě dva závody ve Slovinsku. V obou zvítězil ve třídě v A6. Na jaře s ním odjel šest erzet v Rakousku v tragické Lavanttal Rallye, kde se zabil Herbert Breiteneder. Opět první místo. Auto má za sebou okolo 1 200 kilometrů a je nebourané, takže pro mě nové :-).“

Vím, že při shánění vozu jsi procestoval téměř celou Evropu. Mohl bys popsat své zážitky z cest? Se kterými známými osobnostmi motoristického sportu jsi se setkal a které týmy jsi navštívil?

Ponďa: „Po dlouhých úvahách co koupit, logicky padla volba na C2 R2. Chtěl jsem něco se sekvencí a méně náročného na údržbu. Po zkušenostech z motosportu a kšeftů s ojetými auty mi bylo jasné, že se musím zbavit překupníků a různých slibotechen – takže řešit všechno sám a osobně. Odepsal jsem na patnáct inzerátů z internetu a obdržel odpovědi. Kvůli volantu vpravo jsem musel vyřadit krásná auta z Anglie. Mrzelo mě především auto od Eddie Kinironse, které bylo super. Auta vypadající špatně už podle fotek jsem také vyřadil rovnou. Zbývajících osm aut jsme se rozhodli s kámošem, majitelem autopůjčovny a správným dobrodruhem, objet osobně.“

Jak se vám na cestách dařilo?

„První etapa vedla do Litvy k Arvydasu Maciuleviciusovi. Měli auto z PH sportu, ale jevilo známky značného opotřebení. Otočili jsme se a valili do Gdaňska k Piotru Krotoszynskému. Měl sice fungl nové nejeté auto (odešel mu sponzor), ale šotolinový paket. Podle navigace jsme si nakrátili cestu přes Ruskou Federaci. Chyba. Na hranicích končila silnice a začala blátivá cesta. Něco je špatně, řekl kámoš. Tank, obrněný transportér, vojáci s kulometama a proti nim dvě holý palice v posledním modelu BMW. „U těbja nět vízi i pasporta.“ A bylo vymalováno. Chovali se, jako když jedeme ukrást atomovou ponorku. Ještě že umím rusky. Bylo z toho neoprávněné vniknutí na území Ruské federace a tři týdny vězení. Nakonec jsme to uhráli jen na tři hodiny, stálo to 200 euro a mohli jsme se vrátit zpátky do Litvy. Ruští vojáci jsou fakt hovada. V osmašedesátém to muselo být hrozné.

V noci jsme po tom všem dorazili do Gdaňska. Auto bylo překrásné, ale přestavba na asfalt drahá. První etapa znamenala 2 540 kilometrů, 29 hodin a v podstatě žádný výsledek.“

Jak pokračovalo vaše dobrodružství?

„Druhá etapa nás zavedla tentokrát na západ, do civilizace. Vzali jsme s sebou přítelkyně na romantický výlet do Paříže a Portugalska se slovy: „Ponďa se tam trochu sveze s autem, to bude v poho!“ Holky nevěděly, do jaké rallye jsme je navezli, ale body za víkend v Paříži před sezónou se počítají. Pak stejně budeme pořád v dílně a na závodech.

První zastávkou byl Kronos Racing. Naprosto perfektní přístup. Ráno nás čekal Raphaël Auquier a perfektní auto po sedmi odjetých podnicích mistrovství světa, hromada dílů a připravená testovací rychlostka. Hodinku jsem si tam zalítal tam a zpátky. Obrovský zážitek, naprosto super přístup lidí z jeho teamu. Tohle auto se mi líbilo hodně, ale nebylo zrovna levné.

Následovala zastávka v Paříži, kde zrovna vystavovali auto Jean-Josepha a Seba Loeba. To holky netušily :-). Takže zase auta.“

„A dál 2 700 kilometrů k Bastosovi do Portugalska, do Celorico De Basto. Trochu zklamání. V e-mailu totiž bylo úplně jiné auto. Tohle, co mi nabídli, byla přestavěná pohárovka ve zuboženém stavu. No, nedal jsem na sobě nic znát a odebral se na testovací místo pana Bastose. Pršelo a my byli v pralese na úzkém klikatém asfaltu. Sedl jsem si vedle Bastose, on se pomodlil, a já si řekl: „Teď to tady se mnou vypleskne!” Ale pořád se nic nedělo. Jel pomalu. Tak jsem si to vzal. Překvapilo mě, jak C2 R2 na mokru super fungovala. No za to, že jsem se vlekl přes Evropu kvůli předělané pohárovce, jsem si to dost užíval. Svezl jsem kámoše a holky, dal tam o tři sekundy lepší čas než majitel, poděkoval a jel se do Porta podívat se na Atlantik…

A valili jsme za Stephanem Codouem do Nimes. Další velice hezké auto, taky se mi velice zamlouvalo, ale byla to specifikace 2006 bez digitálního displaye. Test byl zajímavý. Zkoušeli jsme ho na rychlostce, kde se před týdnem jelo Monte Carlo. Bylo to super, já se bál se Stephanem a on pak se mnou. Tak to je téměř vždy, když v autě sedí dva jezdci.

A dál za Hubertem Risserem do Issenheimu. Auto nic moc. Další předělaná pohárovka. Druhá etapa čítala 6 700 kilometrů a šest dní včetně dvou dní dovolené.“

Tuším, že se blížíme do finále…

„Třetí etapou bylo Slovinsko. Jeli jsme tam s Mírou Plíhalem, pilotem mého kita v poháru K4. Prvním navštíveným byl Uroš Petrič. Pak z rozhovoru vyplynulo, že jde o Humarovo bývalé auto. A dost jeté. Pak jsme jeli k Aleksovi. Jeho auto bylo tím, které jsem hledal. Sice jsem musel manažera pana Bartola hodně stahovat na ceně, ale vyplatilo se… Třetí etapa byla nejkratší, 1 800 kilometrů a devatenáct hodin, ale přinesla úspěch.“

Kdy a kde jsi měl možnost prvního svezení s novým vozem a jaké byly Tvé pocity v porovnání s předchozí felicii?

Ponďa: „Měl jsem možnost svezení se všemi auty na našem „výletě“. Byl jsem nadšen hlavně převodovkou a podvozkem, ale nejel jsem v závodě. Každý jezdec ví, že testování se soutěži nevyrovná.“

Na Krumlově jsi dosáhl několika vynikajících časů v rychlostních zkouškách, ale nabral jsi také několik ztrát? Co bylo jejich příčinou a jaké jsou tvé dojmy a pocity ze čtvrtého podniku MMČR?

Ponďa: „Po první rychlostce jsem si v duchu říkal: Kde mám já debil feldu! Všechno jinak. Hrůza. Druhou a třetí vložku jsem přežil ani nevím jak. Auto bylo neklidné a připadalo mi to jako velká krize. Pak přišly noční vložky a já si řekl, že zkusím být na auto hodnější, trochu jako když jedu s cvičkou. Rampa svítila úplně jinak, než na co jsem byl zvyklý. Auto se ale uklidnilo a já měl pocit, že jedu rychle. Ovšem omyl. Jel jsem jak posranej. V noci jsem nemohl spát v obavách, co budu ráno dělat.

Ráno přišel fakt dobrý čas na Kohoutu a moje oblíbené Malonty. Naprosto super. Začínal jsem si jízdu užívat. Následoval Slavkov. Už jsem byl moc rychlý, jak říkal Pavel. Já pořád nejsem schopen posoudit, co v tom malém autíčku znamená jet rychle. Proti feldě reaguje strašně rychle. V pravé čtyři jsme vyletěli do pole a zastavili mými dveřmi dvacet centimetrů od stromu. Pak přišel lesní úsek, opět brzda brzda pravá čtyři bláto klouže a byli jsme v lese. Naštěstí autu se nic nestalo.

Pavel vyběhl ven organizovat vyproštění. Diváci mi ochotně pomohli a já je včetně Pavla nahodil blátem, za což se všem omlouvám. Vyhlašuji: „Kdo mi pomáhal ven, má u mě svezení (mám video)!“ a všem děkuji. Ztráta byla veliká a respekt před autem taky. Zrušili Kohout, tak jsem si dal Malonty oproti prvnímu průjezdu o deset sekund pomaleji a Slavkov prodal. Dal jsem si za úkol nenabourat a učit se, což jsem splnil. Těším se do Hustopečí na moji srdeční soutěž.“

Od Valašské rally je Tvým navigátorem Pavel Dresler. Jak se Ti s ním spolupracuje a obohatil nějak Tvůj rozpis?

Ponďa: „Den před odjezdem na Valašku vypadla Monika a tak nezbylo než znárodnit spolujezdce Mirkovi Plíhalovi, chystajícímu se ke startům v poháru K4 s mým kitem. S Pavlem už byli dohodnuti. Valašku mě nechal být a četl, co jsem si nadiktoval. Já jel ze začátku na oči, ale hned po první vložce jsem mu začal věřit a bylo to super. Dohodli jsme se na celou sezónu.

Na Šumavu přijel a vysvětlil, co se mu nelíbí na mém rozpisu a jak to píše ten a ten, hlavně jeho učitel Jenda Tománek. Mělo to logiku. Přešel jsem na sedmičkový rozpis, píšeme jinak i metry, a hlavně jsem začal používat plus a minus. Na Šumavě to sedělo a hlavně druhý den jsem si to užíval.“

Jaké další plány máš do zbývajícího průběhu sezóny? Uvažuješ i o startech jinde než v MMČR?

Ponďa: „Peněz už moc nezbývá. Koupil jsem C2R2 a nechal si kita, takže rád bych dojel MMČR. Přál bych si také, aby Míra Plíhal dojel K4 s kitem. Možná si střihnu něco na podzim v Německu nebo Rakousku, ale spíš dám nějaký sprint, když už tam povlečeme ansábl kvůli Mírovi.“

Z tratí nezmizela ani Tvoje felicie, se kterou startuje ve sprintrally posádka Miroslav Plíhal – Pavel Dresler. Ve Tvém týmu startují také Antonín Matys a Aleš Vaněček s fabií ve třídě A5. Jak bys zhodnotil jejich start ve Vyškově a ambice do dalších podniků?

Ponďa: „Toníček je můj bratranec. Začínali jsme spolu u Bryndů na felicii A5 (PBJ 88-88). On pak koupil kita od Holého a já od něj. Tak to nějak táhneme průběžně spolu a některé sponzory máme společné. Je proto logické, že startuje za mě s fabií od Bryndů. Toníček má v práci spoustu práce a závody má jako uvolnění. Hlavně nás to oba baví a to je důležité.

Míra od patnácti let dochází ke mně do dílny. Dělal se mnou motorky, byl se mnou jako mechanik i na mistrovství světa superbike. Loni mu bylo osmnáct a sehnal si sponzora, který podporuje náš Junior Rally Team. Já mu poskytl kita. Tak nějak jsem ho hodil ne do vody, ale do řeky a on plave. Teď na Lužických doslova :-)! Viz video na www.plihy.cz. Na Vyškově obsadil čtvrté místo a časy na Lužických byly dobré. Učí se řídit kita a baví ho to.“

Jak se ti zatím jeví náročnost vozu skupiny R na provoz a servis?

Ponďa: „Jsem nadšen. Náklady se smrskly tak o čtyřicet procent a mám více času.“

Jaké informace o těchto věcech jsi dostal od výrobců a prodejců těchto vozů?

Ponďa: „Dostal jsem kompletní manuál, kde je všechno napsané a rozkreslené do detailu. Obsahuje i to, kdy a co mám po kolika kilometrech vyměnit. Soupis dílů s kódy. V praxi to znamená, že když něco chci, pošlu email s číslem a ono mi to přijde do dílny. Nemluvě o infotech – jsou to technické informace, které chodí na email o problémech ostatních klientů a zároveň jejich řešení a také info o vývoji a o tom, na co si mám dát pozor. Když něco nevím, pošlu email do Francie a do 24 hodin mi přijde odpověď od technika. Mohu také použít infotel. Třeba když se něco stane na závodech. Zavolám a oni mi poradí.

O tom se mi u kita ani nezdálo. Cokoliv jsem potřeboval, dočkal jsem se odpovědí typu – problém, to už nikdo nedělá, to musíš koupit tohle a támhleto a soustružník to musí upravit. Vlastní vývoj, spousta času, nervů a peněz. Po těch letech nedám na kita dopustit, ale naučit se ho udržet při životě stálo moc.“

Jaké máš informace o budoucnosti skupiny R? Budou tato auta zařazena do samostatné skupiny nebo budou dále jezdit v rámci skupiny A?

Ponďa: „V našem státě a v AČR nikdo z úředníků neví nic. Hlavně, že jsme svatější než Vatikán. To nemá cenu komentovat. Koupil jsem si to auto, protože jsem ho chtěl. Co vymyslí hlavouni, to nechám na nich. Při nejhorším budu závodit jinde.“

Děkuji moc za rozhovor a přeji hodně úspěchů do dalších soutěží.