Jednoho slunného svátečního odpoledne, když jsem zrovna projížděl tratě letošní rally Bohemia, mi zazvonil telefon a v něm se ozvalo: „Zdar Petře! Nechceš se mnou jet Tišnov?“ Tak takhle nějak začala moje Tišnovská anabáze. S Lukášem Friedrichem jsme se letmo seznámili před soutěží ve Vyškově a na soutěži samotné, kde bohužel jeho Škodě Felicia ve skupině A5 vystavila stop špatná cívka již na první rychlostní zkoušce. Jelikož jsem byl coby spolujezdecký novic ještě dostatečně natěšený na každé svezení, nabídku jsem neodmítl, a po osobní schůzce jsme si s Lukášem plácli a vyrazili do Tišnova.

Ve čtvrtek odpoledne před soutěží tedy vyrážím přímo z práce z Prahy na D1 a uháním směrem k Brnu. „Petře, přijeď rovnou do dílny v Rokytnici, ještě musíme něco udělat na autě,“ zní rozkaz mého nového „fáry“, a tak z dálnice sjíždím už v Jihlavě a jedu směrem na Znojmo. V Rokytnici na dvorku rodinného domku stojí na kozách bílozelená Felicia, které ale ke kompletnímu stavu chybí komplet zadní brzdy. Jak známo, tak brzda je nepřítel rychlosti, proto se spokojím s tvrzením Lukáše a mechanika, kteří slibují, že do večera bude vše v pohodě a auto ještě pojedeme projet. Čas pomalu utíká, na autě se pracuje a my s Lukášem si krátíme čas občasnou pomocí zkušenému mechanikovi a vyprávěním si „historek starých zbrojnošů“ z prostředí rally. V mezičase ještě jedeme do Třebíče, kde se v dílně usilovně pracuje na druhé týmové Škodě Felicia Tomáše Hobzy.

Bohužel ve čtvrtek těsně před půlnocí je jasné, že soustružník nevysoustruží součástku, na kterou všichni napjatě čekají, včas, a my opouštíme mechaniky, kteří za svitu příručních lampiček na dvorku natahují trubičky hydraulické kapaliny k brzdám a nové ruční brzdě. Loučíme se s tvrzením, že se vše připraví na páteční ráno, kdy se jen namontuje chybějící součástka brzd, auto naloží na vlek a převeze do Tišnova na technické přejímky.

V pátek ráno po šesté s Lukášem vstáváme a vyrážíme na ředitelství soutěže pro itineráře a současně s žádostí o posunutí termínu pro seznamovací jízdy, protože je zřejmé, že nestačíme v dílně u Třebíče zkompletovat auto a současně odtrénovat. Díky pochopení pořadatelů z Hanáckého autoklubu, jmenovitě pana Olejníčka, za což mu velmi děkujeme, se nám nakonec daří vyjednat výjimku a my můžeme trénovat i v odpoledních hodinách.

Vracíme se tedy opět z Tišnova do Třebíče, kde Tomáš Hobza již dokončuje naší Felicii, která je chvíli před polednem vybavená novými kotoučovými brzdami na zadní nápravě a hydraulickou ruční brzdou. Auto po chvíli přemlouvání startuje, ale pouze na tři válce, je proto potřeba výměny svíček a opravy palivové hadičky. Nakonec se vše daří, auto je naložené na vlek a vydává se směrem Třebíč. My s Lukášem vyrážíme za žáru poledního slunka začít naše seznamovací jízdy rally Tišnov.

Začínáme na technické, ale velmi krátké třetí rychlostní zkoušce Říkonínská, kterou si jako divák a novinář pamatuji v opačném směru a hlavně se šotolinovou pasáží před Rojetínem. Zkouška má však i v tomto směru svoje kouzlo, a kdyby byla trochu delší, dala by se považovat za výbornou. Začínáme s psaním rozpisu a s Lukášem se velmi rychle sžíváme k absolutní pohodě a spokojenosti. Dle mého názoru máme rozpis napsaný velmi dobře, ale v některých pasážích příliš optimisticky, což se během druhého a třetího kontrolního průjezdu potvrzuje, a tak to ihned opravuji. Třikrát za sebou tedy projíždíme zmíněný čtyřkilometrový úsek a třetina seznamovaček je za námi.

Po krátkém obědě přichází na řadu formální a technická přejímka. Vše probíhá v pohodě až na to, že se servisní auto s vlekem cestou zdrželo a není možné stihnout přesně čas technické přejímky, což oznamujeme pořadatelům, kteří nám opět ochotně vycházejí vstříc a čas nám posunují. Zde si uvědomuji nevýhodu vysokých startovních čísel, které většinou dostávají posádky z hloubi startovního pole, tedy ty posádky, které na autě většinou pracují do poslední chvíle a na seznamovací jízdy proti ostříleným matadorům potřebují mnohem více času. Proto mají paradoxně čas na seznamovací jízdy ještě zkrácený brzkou přejímkou…

Již ale vše začíná fungovat jako po drátkách, obě auta procházejí technickou přejímkou a my vyrážíme odtrénovat zbývající dva nejdelší testy soutěže. Začínáme RZ 1 Synalovskou, kde jsou velmi zrádné nájezdy do lesa a několik těžkých zatáček za horizonty. Při seznamovacích jízdách na konci obce trénujeme přírodní retardér u zemědělských budov na šotolině, který hodně nakopává a v duchu si říkáme, jak to tam bude vypadat po průjezdu stovky aut startující před námi. Celkově se nám ale rychlostní zkouška líbí a přesunujeme se na poslední test startující v Černé Hoře.

Velmi rychlý začátek rychlostní zkoušky ve stoupání za Černou Horou dá vzpomenout Lukášovi na jeho vrchařské začátky. Bezproblémově třikrát píšeme test, kde se často střídá rytmus, a kde je několik velmi prudkých klesání, kde to bude asi pěkné maso. Někdy kolem šesté večerní máme odtrénováno a vracíme se zpět do servisu v Tišnově. Tady již většina našich soupeřů a současně přátel spokojeně posedává, griluje a případně popíjí.

Procházíme s Lukášem servisem, probíráme se soupeři záludnosti tratě a přitom zjišťujeme, že jsme jedni z mála, kterým se tratě v Tišnově vcelku líbí. Pravda, jsou trochu rychlejší, ale současně dost technické a na naše auto, které se ne všude rozjede na svoji maximálku, jsou prostě fajn. Při detailní konzultaci s jedním naším nejmenovaným soupeřem-kamarádem z něj zkoušíme vytěžit, jakže pojede ten obávaný nájezd na hlavní silnici v Žernovníku, kde předpokládáme, že by se mohlo skákat. Trochu nechápavě na nás kouká, o jakémže to místě vůbec mluvíme. Po chvíli vysvětlování a gestikulování, kudy se to vlastně v tom Žernovníku jede, zjišťujeme, že si naši soupeři při seznamovacích jízdách „lehce“ zkrátili trať, a vesnicí projeli tou nejkratší cestou a ne kudy vede RZ… Těší nás, že my dva nováčci jsme tento „fígl“ prohlédli, a správně podle itíku odtrénovali trať této RZ.

V sobotu ráno se na pokoji penzionu nasoukáme do nehořlavého spodního prádla a kombinéz a hurá do Tišnova. Mechanici už mají připravený servis a my s Lukášem si ještě krátce projíždíme naší Felicii s novými brzdami, které se ještě musí trochu usadit a my je musíme vyzkoušet. V 10:10 už ale stojíme na rampě v Tišnově na náměstí a jsme odstartováni do soutěže.

Skoro celá první rychlostní zkouška vychází dobře. Mám radost z toho, že nám rozpis pěkně sedí a jedeme bez zbytečných krizí. Tedy rozpis sedí, až na již jednou zmíněný Synalovský retardér, který jsme si poctivě natrénovali a napsali, a když jsem do něj Lukáše navedl, tak jsme zjistili, že trať je vytýčená rovně a retardérem se nejede. Sakra, kde se stala chyba? Pokračujeme dál, je ale cítit, že jsme trochu nevhodně obuli na zadní nápravu, a auto se na měkkých gumách v zatáčkách odváží víc než bychom si přáli. Kousek nad diváckým místem v Osikách, v místě, kde za horizontem následuje levá a pravá zatáčka, se auto dostává lehce mimo silnici a pravým předním kolem trefujeme betonovou skruž. Podle stop je vidět, že nejsme zdaleka první, ale je to jen marná útěcha, a tak do cíle dojíždíme na ráfku s roztrhanou gumou a poškozeným řízením.

Ihned za cílem vyměňujeme kolo a s vypětím všech sil uháníme do Černé Hory na start RZ 2. „To nám to pěkně začíná,“ říkám si sám pro sebe. Při pohledu na hodinky a deštěm zalitou trať přejezdu si říkám, že to nemůžeme stihnout. Nakonec předjíždíme všechna auta stojící před startem a ve své minutě brzdíme u stolku časoměřičů. S nedopnutými bezpečnostními pásy pak přijíždíme na start vložky, kde dostáváme dvě minuty, abychom se stačili řádně připoutat a utáhnout přilby. Auto je po předchozím seznámení s betonovou skruží dost neklidné, nedrží směr a na brzdách utíká do všech směrů. Navíc hustě prší a na suchých pneumatikách to klouže, jak čert. Zhruba v polovině rychlostní zkoušky však jako by mávnul kouzelným proutkem a jedeme na suchu a pod azurovou oblohou.

Ve sjezdu do obce Hluboké Dvory ale auto náhle umlká. „Co se děje?“ otáčím se na Lukáše. „Nevím, asi se to ulilo,“ dostává se mi odpovědi. Auto odstavujeme bokem, abychom nikomu nevadili, já přepínám GPS, aby ONI neměli strach, jestli nám něco není, a otvíráme kapotu s cílem najít příčinu závady. Během asi pěti minut se nám podaří objevit a následně nasadit zpět na správné místo uklepaný kabel od startéru a Felicia po několika pokusech startuje. Mezitím nás nemilosrdně předjíždí jedno auto za druhým. Po uvázání se do bezpečnostních pásů se opět vydáváme na trať a krátce po výjezdu z vesnice pouštíme před sebe Polo Martina Semeráda a mně je jasné, že jsme se propadli opravdu velmi hluboko, až mezi Pohár mládeže. Ve třetí rychlostní zkoušce fungujeme my i auto, kromě poškozeného řízení, vcelku normálně, ale na rychlou jízdu na hraně musíme zapomenout.

Následuje přeskupení v Tišnově, kde se ptám Jirky Kulhana, jak se jim jede. Jen tak mezi řečí říká, že se jim s Daliborem Gondíkem nejede nic moc, a že mu od první rychlostní zkoušky není moc dobře a píchá ho na hrudi. Pro jistotu si prý poslal do servisu sanitku, která tam na něj počká, aby ho prohlídli. Poctivě pak dál čekají na jejich čas pro výjezd z přeskupení a následně na vjezd do servisu, ale ze servisu už odjíždí právě zmíněnou záchrannou službou fofrem na kardiocentrum… Přeji brzké uzdravení!

Následuje servis, kde se mechanici snažili, co to šlo, geometrie ale zůstala trochu rozhozená a auto bylo stále dost neklidné. S cílem dojet do cíle projíždíme bez vážnějších krizí celou druhou rundu. Během průjezdu první rychlostní zkoušky třetí rundy se při zatáčení doleva začalo velmi hlasitě ozývat servo a bylo jasné, že kontakt z betonovou skruží v RZ 1 bude mít na účtě další škodu. Na přejezdu ještě zjišťujeme, že není v našich silách servo nijak opravit, a rozhodujeme se, že se rally pokusíme dojet stůj, co stůj.

Krátce po startu do předposlední rychlostní zkoušky ale servo vydává velmi nezdravé zvuky již skoro pořád a řízení postupně tuhne. Následně se do auta odněkud z motorového prostoru dostává dým. „Co to sakra zase je?“ honí se mi hlavou. „Hoříme?“ ptá se Lukáš. „Asi ne, jeď dál,“ odpovídám mu. Kouř se po chvíli opravdu rozplývá a řízení se pomalu, ale jistě, stává posilovnou. „Když už jsme se dostali až sem, tak snad ty čtyři kilometry nějak dojedeme, ne?“ ptám se Lukáše v cíli vložky. Jeho kladná odpověď, že se o to pokusíme, mě uklidňuje a jedeme na start poslední rychlostky.

Těsně před startem si ještě děláme trochu legraci z před námi startujícího Tomáše Krále, který pod vlivem honících se dešťových mraků vytáhl sadu nových mokrých gum. Samozřejmě do té doby nespadla ani kapka, a tak se ptáme, jestli se teď už konečně dočká… Startujeme do poslední vložky a vůbec netušíme, že se Tomáš Král i my dočkáme, a to nejen deště. Zhruba v půlce vložky se velmi rychle setmělo, začíná pršet asi jako u vás doma ve sprše a do toho všeho ještě padají kroupy tak hustě, že je skoro okamžitě bílá silnice. Samozřejmě to v lese náležitě klouže, a tak již Lukáše mírním, že už to teď má opravdu jen vypustit a dojet. V cíli vložky je opět po dešti a my jsme rádi, že to máme za sebou.

V Tišnově nás čeká jen poslední servis a průjezd rampou a auto odevzdáváme do uzavřeného parkoviště na beznadějně posledním místě výsledkové tabulky, ale s vnitřním pocitem vítězství. Vychutnali jsme si rally opravdu do posledního doušku a já si vyzkoušel opět novou příchuť rally tak, jak jsem ji dosud neznal.

Závěrem bych rád poděkoval všem, kteří se podíleli na přípravě této pěkné soutěže. I přes problémy, které se pořadatelům nakupily změnami v kalendáři a téměř šibeničním termínem, uspořádali dvě kvalitní soutěže, což není nic běžného, a v daných podmínkách a přístupu, nic jednoduchého. Současně musím opět vyzdvihnout nedoceněnou práci časoměřičů, kteří poctivě stráví den na židličce u hodin a zapisují a zapisují a zapisují… K tomu všemu ještě zvládnou s vámi prohodit pár slov a popřát vám, ať dobře dojedete do cíle. Smekám!

Největší poděkování samozřejmě patří týmu, který makal a snažil se auta připravit a postavit na start. V jednu chvíli jsem pomalu přestával věřit, že vyjedeme, a posléze, že dojedeme, ale nakonec se to povedlo. No a nakonec, „Lukáši díky moc za nabídku a za možnost se s tebou svézt. Byl to zážitek a bylo to fajn.“