Letošní Rally Turecko se na hitparádě našich letních cestovatelských cílů již od zimy objevovala poměrně vysoko. Velmi nás lákal šotolinový závod šampionátu produkčních vozů, kterému se ve vyrovnanosti a kvalitě startovního pole může rovnat snad jen IRC, o angažmá a ambicích Martina Prokopa nemluvě.

Vzhledem k ryze prázdninové destinaci centra soutěže je nejlepší volbou týdenní zájezd, který nám umožní krátké seznámení s prostředím a následnou relaxaci po přídělu rallyových zážitků. Kemer a jeho okolí je jedním z nejoblíbenějších letovisek hotely a resorty napěchované turecké riviéry. Svěříme tedy své osudy do rukou německé cestovní kanceláře a na bázi od úterka do úterka vyrážíme z drážďanského letiště za sluncem, mořem, obžerstvím ve formě all inclusive a především porcí světové rally. Pilot turecké letecké společnosti, který si na letní brigádu zřejmě odskočil z kurdské války, s námi o ranvej letiště v Antalyi nekompromisně bací, snad aby si vyzkoušel, co ten civilní křáp všechno vydrží. Vydržel a lehce zpitomělí němečtí rekreanti přidávají i rozpačitý potlesk. Už pouhý přesun do autokaru dává tušit, že pro jezdce, vozy i diváky to bude i soutěž ve schopnosti vyrovnat se s horkem. Je hic k padnutí a jen daleko v dálce se krčí jeden mráček velikosti maximálně mexického půldolaru….. Přesunujeme se do našeho hotelového resortu. Co na tom, že pět hvězd nad jeho jménem zřejmě nemá co dělat s mezinárodní kategorizací, nýbrž zdůrazňuje dokonalý výhledu na noční oblohu nebo snad sympatie k části evropské unie. Ále co, jsme tady, už si jen párkrát zaplavem, párkrát se protlačíme zástupem ruských turistů, kteří tvoří cca 99,99% osazenstva hotelu, k tabulím s jídlem, hodněkrát si zaběhneme k baru pro gin-tonic a začne Rally Turkey 2OO8!

Jen je třeba stát se mobilními, tj vypůjčit si vhodný vůz. Vlastní rz se budou odehrávat vysoko v horách, které se začínají zdvihat jen pár set metrů od pobřeží. Nechceme se stresovat obavou z poškození zánovních vozů nabízených půjčovnami zvučných jmen, chceme stroj, se kterým se směle vrhneme na rozbité šotoliny, které se ve vnitrozemí dají tušit. Volba je jasná – Suzuki Samurai. Potměšilý majitel půjčovny nám do smlouvy mimo jiné velkými písmeny vpisuje cosi o tureckém rychlostním limitu 80 km/h. Již záhy máme zjistit, jak velkou dávku ironie musel při tomto úkonu spotřebovat. Bílý samurai se totiž už na těch nejrovnějších silnicích stává kolem padesátky naprosto neřízenou a zdánlivě i neříditelnou střelou – soupis toho, co na jeho podvozku a řízení funguje bídně, nefunguje, případně tam vůbec není, by byl příliš obsáhlý. Rychlostní stupně řadící pákou spíše losujeme a jen zdánlivě nelogicky se nám vybavuje srovnání s českou fotbalovou reprezentací – jediné, co našemu novému vozu totiž, na rozdíl od ní, rozhodně nechybí je vůle. Pořádná a ve všem! Prvotní nutkání auto okamžitě vrátit brzy zavrhujeme. Je totiž jasné, že si s ním dopřejeme porci adrenalinu srovnatelnou se soutěžícími a jak říká staré cestovatelské pravidlo – zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní….

Čtvrtek je dnem předkrmů – ten dopolední obstará shakedown, večerní pak superspeciálka v Antalyi. Program soutěže a především obsažené mapy jasně demonstrují snahu pořadatelů vtáhnout diváky aktivně do děje. I plánky, které jsme v dětství dostávali na branný závod O partyzánský samopal proti nim vypadají jako výstupy těch nejmodernějších GPS navigací. Přesto však ke trati shakedownu trefujeme a užíváme si setkání se starým známým. Něco jako „dobrý den, my jsme kluci z Čech“ a on „ahoj chlapi, já jsem prach jako prase a budete mě mít od teď až do konce rally úplně všude!“. Je fakt, že už jsme trošku zapomněli, jak chutná, že nás znovu udiví, když místo standardního holuba vykutáme z nosu slušnou briketu, ale to se časem poddá. Zvykáme si i na tu kudlu, jakou jsou všichni, včetně pwrc schopni na tomto povrchu jet a závidíme tureckým školákům, kteří jsou na rally místo vyučování, mávají vlaječkami a skandují národně zabarvená hesla (volně překládáme jako „kurdové, kurdové bůůů……ů parta“) a zpívají tureckooslavující písně. A pak že turecké školství nemá úroveň! Trať večerní speciálky byla krásná, technická a pro diváky přehledná. Bohužel jen dokud na ní nebyla závodní auta. Nevíme, čeho se nedostávalo, jestli vody nebo zdravého rozumu, ale už po pár metrech vozů vrcholné kategorie se změnila v kotel vířícího prachu a ryze poslechový zážitek. Jak je možné, že s tím v téhle mlýnici nikdo nepraštil nám dodnes zůstává záhadou….

Pátečním ránem šplháme ke startu první klasické rz. Když už se sem vlečeme chceme mít přece jen jakous takous naději zahlédnout jediného českého zástupce na trati… Naše Suzi Quattro se statečně pere s převýšením, silnicemi, které se tu a tam bez varování mění na šotolinové či kamenité a získává si stále víc našich sympatií. Třese se, vypadá jako v posledním tažení, skřípe a kvílí jako její rocková jmenovkyně, ale JEDE! Pomyslným centrem, ve kterém se budou v nejbližších dnech křížit příjezdy, přejezdy a odjezdy od horských rz je vesnička Sogutcumasi. A je připravena! Kdo našel na půdě nebo u příbuzných alespoň 3 židle, hrnec nebo kontaktní gril a zabral místo u silnice se pouští do cateringu. Máme čas, vybíráme si kulhavého usměvavého Turka, srkáme u plastovým ubrusem pokrytého čehosi skvělý čaj a nasáváme atmosféru. I přesto, že diváckým zájmem se tento podnik MS nemůže měřit ani s Erzetkou Beroun, se alespoň zdejší obchodníci snaží. Přes ulici pozorujeme dědečka, který nabízí směs domácích, zahrádkářských a chovatelských potřeb. Zprvu ani netušíme, kolik nám toho napoví o zákulisí světového motorsportu. Ale poté co si povšimneme jeho dychtivého očekávání vždy když se blíží oficiální vůz s logem FIA a pečlivěji obhlédneme sortiment vystavený v prvních řadách začíná nám svítat – obří vařečky, pružné metly, bičíky k popohánění svéhlavých oslů apod. Při posledním ročníku rally mu nejspíš jeden anglický šedovlasý gentleman vykoupil komplet celý sklad… Je nám to jasné, Turecko musí být pro Maxe ráj – každý podržtaška v hotelu tu má uniformu jako brigádní generál a za pakatel se dají nakoupit kvalitní „handmade“ věci ze zaručeně přírodních materiálů, za které byste v kterémkoli sexshopu v londýnském Soho vyklopili balík! Tak proto hostí země s diskutabilní infrastrukturou a zanedbatelnou kupní sílou tolik vrcholných motoristických podniků! Letos tady ale šéf FIA nejspíš chybí, a proto koketujeme s myšlenkou podpořit českou kandidaturu na podnik MS zakoupením a zasláním jedné vymazlené vařečky jménem české motoristické veřejnosti. Ale pak to zavrhujeme. Určitě už má pár podobných darů od autorit českého autosportu, vždyť FAS sídlí jen pár kroků od nechvalně proslulého hlavního nádraží! Co tam se musí dít, když největší kratochvílí světového šéfa je nechat se čímkoli plácat po zadku, se ani neodvažujeme domyslet…..

Čas prvního průjezdu se přiblížil a my putujeme směrem od startu. Již po slabém kilometru po rychlé pasáži následuje klesání plné krásných protahováků, kde to jde ráz naráz z jedné do druhé. Vybíráme si místo u levé, před kterou se musí o něco víc na brzdy s výhledem na úsek před ní, pravou, která následuje po cca 100 m a pak zhruba pětisetmetrový úsek za malým údolím. Kráááása! Už Loeb nám jasně ukazuje v čem spočívá nevýhoda čištění stopy – C4 na jemném prachu na brzdách připomíná spíš Jánošíka na rozsypaném hrachu a Seb rozhodně nemá šanci jet agresivně. To Fordy už mají situaci o poznání lepší, ačkoli Latvala vůbec nevypadá, že by se snad nějak otrocky držel vyčištěné stopy. Zasypává nás sprškou kamenů nejrůznějších velikostí, ačkoli jsme nad úrovní tratě. Asi ne dost. Ještě pár dalších průjezdů si sdělujeme, kam jsme to kdo dostal, ale kam se hrabeme na tureckého novináře, který je naším jediným společníkem v této zatáčce. Bylo nám trošku podezřelé, že ho rally už po Latvalovi přestala zajímat a sedí si opodál opřený o strom. Důvodem je ošklivě rozšklebená krvácející rána na holeni. Jarri-Matti má o fanouška víc…. Zachraňujeme tureckému sympaťákovi život poskytnutím papírových kapesníků a návdavkem se snažíme zodpovědět jeho zvídavé otázky týkající se vývoje a perspektivy Fabie S2000. Je upřímně rád, že narazil na opravdové znalce, ale pro ty z vás, kdo před spaním sjíždíte turecké rallyové servery: informace o tom, že škodovce do továrního týmu podepsal Loeb, protože manželka Severin po dítěti ztratila zájem o sex a on si našel českou milenku berte s rezervou!

První průjezd naší rz končí a my se vydáváme zpět do vesničky zahnat hlad, žízeň a touhu po sociálním kontaktu. Již druhou návštěvou na témže místě získáváme privilegia nefalšovaných štamgastů – naše pivo Efes je extra vychlazené, podávaná rajčata zaručeně nejčervenější a všechny naše židle mají 4 nohy! Na kontaktním grilu zapečená žemle s kdovíčím strká veškerý obsah švédských stolů nafoukaného hotelu s přehledem do kapsy. Našeho kulhavého Turka zasloužený titul Mr. Toastman (obdoba Řádu zlaté vařečky nebo myšího kožíšku) očividně těší a je třeba podotknout, že za celé 3 dny, kdy se stal naším hlavním dodavatelem sendvičů ani v nejmenším nezklamal a jeho kuchařskou invenci by mu záviděl i Jamie Oliver… 2.průjezd téže rz je ve znamení rychlé pravé po dost brutálním náletu, která natotata váže do levé přes horizont. A je to takové to místo na sledování světové třídy – říkáte si, kde asi tak budou brzdit, jestli už tady nebo nedejbože až támhle, ale ouha, brzdy nikde, pořád kotel, jedny dveře, druhé dveře, spadlá brada a tak se pečou koláče a je fuč! Uff….

A poslední odpolední rz? Z pohledu diváka nirvána, dokonalost sama, normální rallyový kýč! Auta tak kilometr stoupají po okraji srázu v zatáčkách až do kombinace levá pravá k nám, na 10 sekund zmizí, aby se nám pak opět na pár set metrů objevila z profilu na horizontu a následně zmizela za kopcem. Sledujeme se zaujetím nejen absolutní špičku. Kdo by si ještě přednedávnem pomyslel, že na mladého Wilsona už bude radost pohledět? A je to tady! Kolega tvrdí, že prý Matthew může jet wrcem do školy pokaždé, když zaspí a zjevně to nese své ovoce. Barry Clark se s tím ještě kapku pere, naproti tomu norský multitalent Mikkelsen (tentýž kolega tvrdí, že vyhrál i norskou biologickou olympiádu, ale to už mu nežereme) je docela přesvědčivý. Do kopce se dá dívat i na Rautenbacha – koneckonců, říkáme si spolu s Rautenbachem seniorem „hlavně když to kluka baví a nesmaží někde piko s kámošema v Zimbabwe na sídláku nebo nečichá nějaký sajrajty“, že jo!?

Je jen těžké si představit, že by snad pátek mohlo něco překonat, že by sobota mohla nabídnout plnější menu divácko-cestovatelských zážitků. Zvláště poté, co se k nám donese zpráva o zásadních, blíže nespecifikovaných potížích Martina Prokopa po dojezdu rz 11, na jejímž startu stojíme. Rozhodujeme se však držet českou vlajku vysoko a vydáváme se na rychlý přesun cca 55 km v tureckých horách s jasným cílem ( a teď si, prosím, připravte kameny všichni, kdo jste bez viny) – porušit všechna existující pravidla o cizí pomoci jaká jen existují! Protože aby zase odstoupil ze 3.místa kvůli nějaké banalitě s palivem, po těch výkonech, které na trati předvádí, tak to teda ne! Kdybychom jej měli dostrkat do servisu nebo nenápadně pohodit nějaký ten vhodný díl do blízkého příkopu (koneckonců všechny japonské čtyřkolky včetně Evo 9 musí přece vycházet ze Suzuki Samurai…). Suzi řítící se horami připomíná poskakující bílý pingpongový míček, i rodilí Turci uhýbají z cesty a naše představy o nepřekonatelnosti rychlostních limitů berou nad srázy tureckých hor brzy za své. Pneumatiky čínské značky Nankang nezůstávají nic dlužny své pověsti, podle které v testech nezískávají hvězdičky, ale jen lebky se zkříženými hnáty a v několika zatáčkách bojujeme o holý život! Martin je ale už pryč a my jsme přišli o svých pět minut slávy. Ale dojmů? Nepočítaně! Díváme se na další 2 rz a mimoděk snad poprvé fandíme Loebovi. Tak nás ta bezskrupulózní taktika Fordu namíchla. Asi jsme staromilci, asi nejdeme s dobou, asi neumíme dostatečně účelem posvěcovat prostředky, ale tohle nám k rally, té naší rally nějak nesedí….

Vyrážíme zakončit den návštěvou servisu doplněnou o zkoušku pozornosti tureckých pořadatelů. A ačkoli vypadají mnohdy naprosto otupěle tak v okamžiku, kdy jsme v závěsu za Petterem Sollbergem a jeho Subaru najeli k oficiální myčce závodních vozů Karcher, se neuvěřitelně rychle probrali z letargie a ženou nás pryč! A to jsme, prosím, zcela prokazatelně jediná Suzuki pokračující v závodě!

Poslední den soutěže má na programu jen 3 rz. Už ráno je jasné, že se výsledková listina bude muset obejít bez vyloučeného Prokopa, takže naše obří vlajka může zůstat klidně na pokoji. Ona ostatně ani předtím nebyla moc potřeba – pokud totiž jede, tak s ní Martin Prokop zatraceně intenzivně mává sám. Mít v obou „druhých“ šampionátech zástupce, který nečeká, jak se to „vyvrbí“, jede časy v absolutní špičce, má respekt ostatních ( a nejsou to ledajací „ostatní“), má oprávněné ambice, které snad ani letošní hororová první půle nezadupe do země a do poslední chvíle bojuje (tentokrát i za cenu vyloučení) – co si víc přát! Škoda, výborné umístění bylo v Turecku nadosah. Aigner se Sandellem si v neděli jen hlídají své vedoucí postavení, Nittel, který jel celou rally krásně, odstupuje. Vertunov dostál své pověsti a loupnul si tam obligátní kotrmelec alespoň na poslední rz. Stihnul to tak tak, jen nějakých 1 km před cílem, ale stálo ho to 4. místo…..

Sedíme na skále s výhledem na posledních pár set metrů závěrečné rz. K odpovědi na otázku, zda Loeb ještě ohrozí Fordy nepotřebujeme koukat na hodinky. Červená C4 rezignovaně provrká poslední dvě zatáčky a je jasné, že u Fordů se může slavit…

Naposledy sjedeme z hor na pobřeží, naposledy se před serpentinami sázíme, jestli náš stroj zabrzdí nebo ne, naposledy jej zkrotíme na sebemenší nerovnosti a je konec. Potlačíme nutkání požádat pronajímatele, aby nám jednou měsíčně poslal fotku a dopis, jak se naše Suzi má a dáváme ji opět všanc ruským rodinkám a zamilovaným párům na romantické výlety.

Slova klasika – rally skončila, zapomeňte – si bereme k srdci a valnou část nedělního závěrečného divoké večírku po slavné fotbalové prohře si ne a ne vybavit. To bude asi tou sportovní frustrací….
S mírně bolavou hlavou plnou skvělých dojmů se vracíme domů a připojujeme pár tureckých i obecných rad:

• v Turecku vycházejte z toho, že v zatáčce vždy potkáte v protisměru auto na Vaší straně silnice. Jen tak můžete být občas příjemně překvapeni.
• v Turecku se nechte oholit u klasického holiče (např vlasy i vousy 15 euro). Skvělá péče, trocha adrenalinu a kouzlo starých časů.
• zájezd si kupte z Německa např. server opodo.de. Dostačující pobyty začínaly už lehce nad 350 euro komplet cena, čistá letenka dokonce jen 140.
• nebojte se jíst na ulici. Přinejhorším snadno shodíte!
• pokud byste se snad vraceli po týdnu srandy v příliš dobré náladě, pusťte si cestou domů v autě Evropu 2. Hudební dramaturgie se neliší od odrhovaček u tureckých bazénů a „pohodoví“ moderátoři vám svým vtipem okamžitě zkazí náladu a vy se můžete bez další aklimatizace zapojit do práce
• vy, kdo jste obzvlášť těžce prožili okupaci v roce 1968, šikanovali vás na pionýráku v Artěku nebo jste si z jiných důvodů vypracovali averzi vůči Rusům, obrňte se trpělivostí
• ale HLAVNĚ pokud se Turecká Rally znovu dostane do kalendáře MS – JEĎTE, JEĎTE, JEĎTE