Ladislav Kopelent je nejen velmi zkušeným a kvalitním závodníkem, ale také otevřeným člověkem. Jeho reporty ze závodů patří k nejsledovanějším, byť jsou občas poněkud kontroverzní. Plzeňský soutěžák se rozhodl poskytnout čtenářům svůj rozhovor se svoji pětiletou vnučkou Monikou, odehrávající se během psaní článku ke Kamenici nad Lipou a následného čtení příspěvků pod textem.

Monika: „Dědo, co děláš?“
Ladislav Kopelent: „Píšu povídání z Rallye Vysočina.“
Monika: „Dědo, a proč ho píšeš?“
L.K.: „Aby sponzoři věděli, jak jsme tam jeli. Kamarády to zajímá a pošlu to i na internet.“
Monika: „Dědo, čte to někdo?“
L.K.: „Moniko, někdo to čte, někdo ne.
Monika: „A proč to někdo nečte?“
L.K.: „Protože ho to nezajímá.“
Monika: „A proč ho to nezajímá?“
L.K.: „Buď ho rallye nezajímá vůbec, nebo ho zajímá jiná soutěžní posádka.“
Monika: „Dědo, vezmeš mě zase někdy na závody jako brášku Romana?“
L.K.: „Vezmu, až budeš větší.“
Monika: „Dědo, já už mám montérky.“
L.K.: „Já vím, ale ty jsi moc divoká a ukecaná a není čas tě tam hlídat.“
Monika: „A nafukuje se turbo a vypadá to na pláč ?“
L.K.: „Tak to je dobře. Já to chci dopsat, píšu to stejně na podruhé.“
Monika: „Proč to píšeš na podruhé?“
L.K: „Protože jsem minule někam založil brýle.“
Monika: „Dědo, a vidíš v závodním autě?“
L.K.: „Bez brýlí vidím hodně špatně, s brýlemi vidím lépe.“
Monika: „Dědo, a babi se nebojí v závoďáku?“
L.K.: „Babi se bojí jako každý. Jenom jde o to, jak moc.“
Monika: „A jak moc se babi bojí?“
L.K.: „To se zeptej jí.“
Monika: „Babi, babi, bojíš se v závodním autě ?“
Helena Kopelentová se ozývá z vedlejší místnosti: „Ne, nebojím. Jdi pomáhat dědovi.“ (Tak to je dobrý nápad.) Monika: „Dědo, babi se nebojí, říkala.“
L.K.: „Tak vidíš, nebojí se. Mě to někdy tak nepřijde.“
Monika: „Dědo, a proč ti to nepřijde?“
L.K.: „No protože. Vidíš, teď jsem tady napsal špatný čas u Koutného.“
Monika: „Jak špatný čas?“
L.K. „Místo 0,2 vteřiny, které jsem mu dal, jsem napsal dvacet.“
Monika: „Dědo, proč jsi mu je dal?“
L.K.: „Moniko, já už…. No protože jsme byli s babi rychlejší než on.“
Monika: „A proč jste byli rychlejší?“
L.K.: „Protože jsme jeli rychleji. Proto na ty závody jezdíme.“
Monika: „Dědo, a proč jezdíte na ty závody?“
L.K.: „Já už jsem myslel, že se na toto nezeptáš. Abychom vyhráli. Tak se mě teď nezeptej, proč chceme být první. To proto, abychom zvítězili.“
Monika: „A co se stane když vyhrajete?“
L.K.: „Tak skončí závod a jdeme s babi na stupně vítězů pro poháry a věnce.“
Monika: „Dědo, a proč máte s babi tolik věnců a pohárů?“
L.K.: „Aby měla tvoje babička z čeho utírat prach.“
Monika konečně odchází s pohárem v ruce na jiné stanoviště a dotazuje se babičky.
Monika: „Babi, ty chceš z těch pohárů utírat prach?“
H.K.: „Ne, nechci, ale musím.“
Monika se vrací.
Monika: „Dědo, proč babi musí jezdit na závody?“
L.K.: „Aby mě mohla hlídat, aby v autě neseděl někdo jiný.“
Monika: „A proč tě musí babi hlídat?“
L.K.: „Moniko, já to snad nedopíšu….“
Monika: „A dědo, proč to nedopíšeš?“
L.K.: „Protože mi už není dvacet.“
Monika: „Proč ti není dvacet?“
L.K.: „To mi říkala babi na erzetě a tak to sem píšu. Dvacet mi taky není, ani tvému tátovi.“
Monika: „Dědo, a kdy ti bude dvacet?“
L.K.: „To už mi nebude. Tohle kdybych věděl, tak jsem se nikdy neženil.“
Monika: „Dědo, a proč jsi se ženil? To tam píšeš taky?“
L.K.: „Ne, nepíšu. To s tím nesouvisí. Vlastně ano, vždyť jezdím s vlastní ženou.“
Monika: „Dědo, a kdo je tvoje žena?“
L.K.: „Moniko, to je tvoje babička, od které mám momentálně klid. Ale od tebe ne. Teď se mě hlavně nezeptej, co je to klid.“
Monika: „Aha. A dědo, co dělá tvoje žena babička, když vyhrajete?“
L.K.: „Je ráda, že je už po závodech a jde na stupně vítězů pro poháry. Ale neptej se mě, co to jsou poháry. Máš ho v ruce.“
Monika: „A ty stupně, to babička umí taky?“
L.K.: „To potom už jde samo a nejlepší by pro babi byly jenom ty stupně bez závodu.“
Monika: „To by babi nejela v autě?“
L.K.: „To by jí asi ani nescházelo. Zato s těmi stupni by to bylo horší.“
Moniky se ujímá její máma. Získávám chvilku klidu na dopsání reportu.

Za několik dní.

Monika: „Dědo, co děláš?“
L.K.: „Čtu diskusi pod článkem, který jsi mi minule pomáhala napsat.“
Monika: „Co je to diskuse?“
L.K.: „Ti, co čtou článek, se k němu vyjadřují.“
Monika: „A jak se k tomu vyjadřují?“
L.K.: „Buď se jim to líbí nebo ne a pomocí počítače tam píšou někdy i dobré bláboly.“
Monika: „Dědo, a co je to blábol?“
L.K.: „To je co s tím textem buď nesouvisí, nebo jsou to jen nějaká moudra, aby něco napsali. Nebo chtějí tím psaním někoho urazit či naštvat.“
Monika: „A proč?“
L.K.: „A proč? Co proč? Vidíš, Sutr se na to musel vyspat, aby to ráno rozsvítil.“
Monika: „Dědo, mají tam také na počítači hry?“
L.K.: „Hry tam určitě mají, ale teď si hrají se mnou a já mu odpovím.“
Monika: „A co mu odpovíš?“
L.K.: „To uvidíš. Ale musím se přihlásit a nevím jak. Hlavně se mě neptej, proč to nevím. Prostě to nevím, ale přihlásím se.“
Monika: „Dědo, už jsi se přihlásil?“
L.K.: „Ještě ne. Takto to závodní auto dnes neopravím. Oni snad na tom PC leží celé dny.“
Monika: „Proč na tom leží celé dny?“
L.K.: „Ale neleží, sedí a koukají na monitor a píšou a píšou.“
Monika: „A co píšou?“
L.K.: „Já ti potom, až to přihlásím, něco přečtu.“
Monika: „Máma také sedí a hraje si a hraje si.“
L.K.: „No vidíš, už to je přihlášené.“
Monika: „Dědo, a přečteš mi něco?“
L.K.: „Píše tady Sutr, že se mi posmívá, že mu to je divné, že se mi posmívá. Tomu nerozumím. Píše o Šumavě 2006, ale on vůbec neví, že jsem jel s úzkou feldou a ne s kitem. Porovnává mě s Gregou, který má auto po Ducháčkovi.“
Monika: „Dědo, co je to Grega?“
L.K.: „To je závodník a nezeptej se mě, co je to Ducháček. To je taky závodník. Kdyby jsi se raději zeptala, co je to kit.“
Monika: „Kit je malý kit. A co je to Sutr?“
L.K.: „To je taky závodník a ten co tady píše.“
Monika: „A co píše dědo?“
L.K.: „No, je to jako když poslouchám tebe. On to ale špatný kluk nebude.“
Monika: „Dědo, to je kluk jako bráška Roman?“
L.K.: „Ne Moniko. To je už o něco větší kluk. Mám za to, že mají miminko.“
Monika: „Dědo, já bych chtěla také miminko.“
L.K.: „Tak řešíme závody, nebo nějaké blbosti ?“
Monika: „Kdy budou zase závody?“
L.K.: „Závody budou po prázdninách.“
Monika: „A budeš psát dědo?“
L.K.: „Nevím. Ta místy planá diskuse mi tolik nevadí jako ty tvé dotazy. Ty by jsi mohla být reportérka.“
Monika: „Dědo, a co je to reportérka?“
L.K.: „To je ten, kdo se stále na něco ptá a je za to ještě placený. To ale není případ party kluků na eWRC. Oni to dělají, protože je to baví a zadarmo.“
Monika: „Já budu reportérka.“
L.K.: „Tak já jim to tam napíšu.“
Monika: „Dědo, a napíšeš jim to?“
L.K.: „Napíšu a až bude už, a někdo se tě na něco zeptá, budeš stát jako tvrdé Y, viď."