Po veleúspěšném začátku sezóny nás soutěže v Tišnově a na "domácí" Kopné vrátily zpátky na zem. V Tišnově jsme se svezli zhruba tři kilometry a z motoru, který měl odjeto necelých tři sta závodních kilometrů, se vypařil píst. To jsem ještě neviděl! Skutečně tam zbyla jen ojnice s pístním čepem, několik kousků z vložky válce a jinak bylo vše ve vaně, pod ventilovým víkem, na podbězích kolem motoru atd. Prostě totální destrukce jak má být. A to jsme si mysleli, že když tedy ten motor moc nejede, tak aspoň vydrží na věky. Jo, to byl teda omyl!

Tak jsme si řekli, že se nedá nic dělat a začneme konečně řešit nový motor, o kterém básníme už nějaký čas. Jenže… Doposud se nepodařilo vyřešit problémy s ventily, které nás pronásledují od loňské sezóny a tím pádem pořádná hlava motoru je stále utopie. Rozhodli jsme se tedy složit takový nějaký "prozatímní" motor vlastními silami – přece motor, který nejede, umíme dát dohromady taky (smích).

Foto: Dan Šimek

Jenže čas začal plynout nějakým rychlejším tempem nebo co a Kopná se zběsile blížila. Po usilovném shánění a doprošování se u různých řemeslníků to vypadalo, že to asi nestihneme. Nikdo to ale nechtěl vzdát! Kolega Vana nám poskytnul chybějící komponenty (díky!) a ve čtvrtek v noci před Kopnou Lumír s klukama dodělával hlavu motoru. Ráno v pět už motor vrčel v autě! Sám jsem tomu skoro nemohl uvěřit! A tak jsme mohli vyrazit na trénink. Lumír takový trochu použitý, ale nažhavený! Na Podkopku si docela věřil, však už jsme ji jeli i spolu a vůbec to nebylo špatné! Měli jsme sice strach, jak se bude závodění líbit úplně syrovému motoru bez záběhu, bez odbrzdění, bez jakékoli optimalizace, ale co naplat. Závodit jsme chtěli!

Odstartovali jsme do soutěže s tím, že musíme do toho dát opravdu všechno. Kopná je přece soutěž, kde nevyhrává motor, ale ruce a znalost trati. Po startu 1.RZ to ale nebylo to pravé ořechové. Lumír spíše než mě, tak pořád poslouchal motor s hrůzou, že v něm zase něco zaštěrká a z toho plynulo pár drobných chybiček. Postupně se ale uklidňoval a ke konci už to bylo zase všechno jak má být. Bohužel, v levé cílové zatáčce jsme byli o fous rychlejší, než bylo třeba a pravým bokem jsme se otřeli o živý plot. Opravdu nic moc, jen kraj nárazníku se nalomil a došlo k neuvěřitelné náhodě, když zřejmě takovou malou škvírkou mezi spodním krajem podběhu a ochranou lyží, cca 20x5 cm, nějaká větev shodila řemen pohonu vodní pumpy a alternátoru. My to samozřejmě nevěděli, zastavili jsme ve stopce a pak jeli dál. Po nějakých sto metrech jsme si všimli, že nám to nedobíjí, ale nebylo kde zastavit, a tak jsme jeli ještě zhruba jeden kilometr, než bylo trochu místa a katastrofa byla dokonána. Když jsme konečně zastavili, tak už stříkala voda, tlakem praskla hadice a bylo vymalováno… První zkoušku jsme ale vyhráli o 0,4 sekundy před Hladíkem (smích)!

Kdo by si myslel, že máme smůlu vybranou, tak se mýlí. Za 14 dní, které byly do soutěže v Pelhřimově, byla třeba provést kompletní rozborku a sborku motoru, zjištění napáchaných škod a provedení případných úprav, které by nás posunuly opět na vrchol (smích). Tajnou zbraní měla být nová vačka, která by měla lépe spolupracovat s naší téměř sériovou hlavou s malými ventily. Motor ale v tom případě musí určitě na brzdu, aby se elektronika nastavila na nové podmínky. A to se ukázalo, jako kámen úrazu. Tedy to jsme ještě nevěděli! Motor byl nachystán za pár dní a byla domluvena brzda u pana Šmata na 8:00 v úterý ráno v týdnu před soutěží. Tak tam motor ráno byl. Pan Šmat ale nemá čas, má nějaký problém a prý se bude brzdit ve středu. Nevadí, do pátku je času dost! Ve středu má pan Šmat ale pořád problém. Bude se brzdit ve čtvrtek. Nevadí, vždyť se trénuje až v pátek! Ve čtvrtek po obědě volá pan Šmat, že potřebuje nějaké údaje k motoru, protože se na brzdění už začíná pracovat!!! Na náš udivený dotaz, kdy to bude, nás informuje, že pro odbrzděný motor si můžeme přijet v 19 h , no, možná 19:30. Máme radost! Operativně se rozhodujeme, že naložíme auto na vlek, zajedeme pro motor a namontujeme ho do auta až v Pelhřimově! Paráda! Kdo neviděl, neuvěří! Rychlá rota vyráží s autem na vleku směr Praha. Telefon! Jobovka! Pán Šmat volá, že nainstalovali motor na brzdu a po napuštění vody, teče zřejmě pod hlavou. Nemáme radost! Snažíme se domluvit, že okamžitě vyrazíme a závadu odstraníme, nebo ať to vyřeší sami. Pan Šmat nesouhlasí, má moc práce, motor jde z brzdy a máme prostě smůlu. Úloha nemá řešení! Je mi jasné, že pro pana Šmata není nějaký Galia zrovna strategický partner, ale trochu pochopení za těchto událostí jsme si snad zasloužili. Seděli jsme pod lípou a nevěděli jestli máme brečet, jít se ožrat, Lumír se ptal po nějakém provaze… Mezitím se vrátilo auto s vlekem a seděli jsme už tři. Probírali jsme to ze všech stran. Nakonec jako úplně poslední možnost vykrystalizovalo jediné řešení: Zajet pro motor do Prahy, dát zpátky vačku co tam byla původně a na kterou je naladěná elektronika, namontovat motor, ve volné chvíli odtrénovat a jít závodit. Na to, že bylo asi 18,00 ve čtvrtek den před přejímkou, dost ambiciózní plán.

Foto: Dan Šimek

V 18:15 vyrazilo auto pro motor a v 01:00 bylo zpátky. V 7:30 motor vrčel v autě. Doteď mi to není moc jasné! Takže v 8:00 jedeme do Pelhřimova seznámit se s tratí. Stihli jsme projet dvě RZ 3x a dvě RZ jenom 2x. Po tréninku se snažíme dodělat na autě ještě poslední drobnosti a zjišťujeme velký problém: svíčky jsou úplně bílé, směs je moc chudá. Snažíme se zjistit, jestli je někdo dostupný a schopný provést optimalizaci. Bohužel. Co teď. Hrozí propálení pístu. Ale Lumír dostává spásný nápad. Kdysi mu odešlo čidlo teploty vody pro počítač a motor dostával tolik benzínu, že mu z toho bylo špatně. (Tomu motoru.) A tak se snažíme vyrobit poruchu čidla a vyvádíme ho na mřížku kapoty, kde se bude chladit snad nejlépe. Zkouška motoru – je to viditelně lepší, tři svíčky jsou lehce cihlové, čtvrtá je béžová. Škoda, že jsem ateista, možná by nebyla špatná nějaká modlitba.

A tak po všech těch peripetiích ráno vyrážíme. Mám docela obavy. 1 a 2 RZ máme projeté jen 2x a to není moc optimální. Lumír mi ale říká, že je to jedno, že přece nejsme blbci. Když mu řeknu levá 5, tak pojede levou 5. Hlavně ať mu řeknu, kde to je. No to mi teda pomoh…

První RZ byla mokrá a kupodivu máme druhý čas. Tak to jsme ani moc nečekali. Na 2.RZ přichází malinká chybička při brzdění, která nás stála nárazník. Naštěstí tam bylo místa dost. S dalšími RZ zjišťujeme, že zázrak se nekoná a od prvních dvou dostáváme zhruba jeden až jeden a půl sekundy na kilometr. Naopak si musíme dávat pozor na Hejzlara, který se nás drží jako klíště (smích)! Nakonec nám to třetí místo zůstalo.

Po závodě jsme probírali, co je špatně, že jsme nevyhráli a už jsme na to přišli. Příště dáme to čidlo teploty vody do ledu a není možné, že tu sekundu na kilometr neumažem (smích)! Nevěříte? Věřte!