Loňský profil Moniky Maříkové se zařadil k těm nejsledovanějším. Požádali jsme proto plzeňskou spolujezdkyni o rozhovor, ve kterém se o ní dozvíte ještě o něco více a to nejen ze závodů, nýbrž i z jejího soukromí.

Letošní sezóna pro Tebe začala už o prvním lednovém víkendu rakouskou IQ-Jänner Rallye s Lukášem Pondělíčkem. Jak se Ti závodění na sněhu líbilo ?

Monika: „Jänner byl naprosto skvělým zážitkem. Jízdu na sněhu jsme si parádně užívali, přestože nás od začátku trápily technické problémy. Dokonce jsme přímo na jedné z rychlostních zkoušek museli využít pomoc jednoho z rakouských „domorodců“, jemuž jsme dali jméno „Helmut“. Poskytl nám nářadí ze své kompletně vybavené garáže a nebýt jeho, soutěž by pro nás předčasně skončila. Nevyvarovali jsme se ani mírné krize. Lukáš šel do jedné za zatáček pozdě na brzdy a na chvilku jsme uvízli ve sněhové závěji, shodou okolností přímo před zraky Michala Fialy a jeho party. Délka a náročnost soutěže se podepsala na mé veliké únavě a dokonce jsem na jednom z přejezdů mezi vložkami usnula. Po Jänneru jsme se s Lukášem rozhodli sbírat zkušenosti každý jinde a on se domluvil na další podniky, počínaje Valaškou, s Pájou Dreslerem.“

Na Janneru

Další Tvojí soutěží byl Český Krumlov s juniorem Michalem Srbem. Suverénně jste vedli třídu N1. V sobotu ráno však přišlo odstoupení. Co se přihodilo ?

Monika: „Po několikaměsíční závodnické pauze mě před českokrumlovskou soutěží oslovil mladý, talentovaný jezdec Michal Srb, kterého jsem do té doby osobně neznala. Sešli jsme se ráno před seznamovacími jízdami na benzinové pumpě a vyrazili společně trénovat. Cestou do Krumlova mě Míša „potěšil“ sdělením: „Ty jo, já jsem starej o víkendu mi bylo už dvacet let.“ (Já jsem o tři roky starší :-)) ). Jinak musím uznat, že s Míšou to bylo boží. Strašně jsme si sedli už od pohodových tréninků. Taky jsem si zase zavzpomínala jaké to bylo, když jsem začínala jezdit s Michalem Fialou. Nízkorozpočtové závodění, strašná legrace a dobré výsledky. Musím říct, že i stylem jízdy a svou dravostí jsou si tito dva Míšové dost podobní ;-). Jelikož si mě Míša Srb vybral jako zkušeného spolujezdce, radila jsem jako o život a on mé rady akceptoval :-). Bohužel nás v sobotu ráno vyřadila ze soutěže a tedy i z vedoucí pozice ve třídě N1 technická závada. Na té samé erzetě hned po startu odpadl můj přítel Michal Fiala a my zůstali stát asi kilometr za nimi. Volám mu a on hned do telefonu: „Zlato, jeli jste super!“ A já: „No ale lehlo nám to kousek za vámi.“ A tak jsme na sebe alespoň nemuseli čekat a vydali se společně domů.

S Michalem Srbem

S Míšou Srbem jsme se domluvili i na dalších startech. Na Třebíč jsem ale musela dát přednost škole, Bohemku nemohl jet zase Michal a před Kopnou jsem absolvovala operaci očí, kdy mi odstraňovali ty moje „popelníky“. To abych se nemusela při tréninku neustále ptát co je na značce a jestli už jsme v Dolních nebo Horních Kotěhůlkách :-D. Teď jsou naše další společné starty ve hvězdách a to hlavně díky finančním možnostem. Je smutné kolik existuje mladých talentů a díky nemožnosti získat finance zase mizí…“

Nejvíce Tvých rallyových úspěchů jsi dosáhla s Michalem Fialou. Jak na společně absolvované podniky vzpomínáš? A nakolik reálné jsou Vaše společné starty v budoucnu?

Monika: „Naše společné závodění patří určitě k těm nejhezčím zážitkům. Zažili jsme spolu přechod z A5 do WRCe, společně pracovali na rozpisu a byli schopni zajet vždycky hezký výsledek. Řekla bych, že společné starty jsou spíš nereálné. Ale jedna možnost tu ještě je. Pokud Michal opraví „babičku“ suzuku, ukážeme se na domácím Kramolíně.“

S Michalem Fialou

V Pelhřimově jste se při absenci šéfmechanika Aleše Homolky představili spolu s Michalem Fialou a Michalem Caislem v poněkud nezvyklé roli. Jaké bylo působení v roli mechanika ?

Monika: „Nabídka přišla od kamaráda Martina Chuma, který měl na starosti přípravu auta pro Honzíka Sýkoru na pelhřimovskou rallye. Já jsem byla nominována do funkce „myče“ auta. Vlastně ještě jednu funkci jsem měla a to když jsem ráno před závody zaplétala Martince copánky. Musím říct, že kdyby to takhle chodilo na všech závodech, kašlu na spolujezdcování a dělám mechanika :-). Od začátku jsme to pojali trochu z jiného konce – nejen kvalitně odvést svoji práci, ale také si to užít. Do karet nám hrál i časový harmonogram servisů, kdy pořadatelé naplánovali jen jeden servis uprostřed soutěže a ten doplnili dodatečnými tankovacími zónami. A tak jsme v pátek po technických přejímkách našli krásný rybník nedaleko servisu a po tropickém dni se zchladili. Pak jsme se přesunuli na náměstí na slavnostní představení posádek a hezky rozjetý večer jsme zakončili v rozumnou hodinu :-) v místě našeho ubytování. Pravda – budík ráno se zdál jako velmi špatný vtip, ale na roli mechanika jsem se moc těšila. Auto bylo skvěle připravené už z domova, tak se vždy udělala jen běžná kontrola. Já jsem auto „vyblejskala“, aby bylo pěkné na fotkách a Honzík mohl koukat při jízdě smykem i bočními okénky a Martinka mávat :-D. Jen mě trochu mrzí (narozdíl od přihlížejících chlapců, mužů, pánů), že na mě nezbyly montérky…“

Jsi známá jako velká fanynka posádky Sebastien Loeb – Daniel Elena. Proč zrovna tovární posádka Citroënu a můžeš odhadnout další průběh sezóny?

Monika: „Jojo, to jsou moji favoriti… Popravdě, dívám se na to asi jinak než kluci – ti vždycky říkají, Ford je lepší. Mně je jedno s čím jedou, i kdyby jeli s wartburgem. Líbí se mi jak jede – vyrovnaně s klidnou hlavou (i když chyby dělají i mistři). Díky tomu to mám jednoduché – doufám, že vyhrají! Na jejich domácí Korsice budu fandit i osobně, když se zúčastním v roli diváka.“

Tvůj loňský profil na eWRC patřil k nejsledovanějším. Velkou pozornost vzbudily Tvoje fotografie od Ivana Štefka. Kdy a jak vznikaly a nemáš v plánu opět pořízení nějakých podobných?

Monika: „Pozornost mě tenkrát velmi potěšila. Proto bych chtěla ještě zpětně poděkovat těm, kteří koukli na můj profil a za jejich pozitivní ohlasy. Fotky jsou už tři roky staré (teď jsem se zděsila jak to letí!). Ivan už léta fotí a točí se okolo modelingu. My se znali z rádia, kde jsme spolu asi dva roky pracovali. Slovo dalo slovo a vzniklo asi třicet foteček. Dokonce jsem dostala i „zakázku“ na focení reklamy pro výrobce střešních oken, ale tenkrát si vybrali fotku, kde jsem byla zády L.“

Fanoušky jistě bude zajímat i něco ze Tvého soukromí. Věnovala jsi se před vstupem do soutěží jiným sportovním odvětvím a jakým ?

Monika: „Rodiče mně odmala vedli ke sportu. Aktivně jsem plavala, v zimě jezdila na lyže a v létě hrála tenis. V mých deseti letech rodiče napadlo, že by byl lepší sport, abych se ubránila. Volba padla na karate. U karate jsem pak zůstala dalších osm let. Asi ve čtrnácti jsem se dostala do závodního A družstva a to začala ta pravá dřina. Tréninky byly minimálně třikrát týdně po dvou hodinách, ale to bylo asi jen o Vánocích. Většinou se od podzimu do léta trénovalo šestkrát v týdnu a o prázdninách se ke karate přidal i běh. Navíc jsem chodila na Sportovní gymnázium a tak jsem k tomu všemu měla ještě šest hodin těláku ve škole. Po každém tréninku mě bolely téměř všechny svaly. Kolikrát jsem nemohla vyjít nebo sejít schody, nebo si sednout, jak mě bolely nohy. Ani smích leckdy nepřicházel v úvahu kvůli namoženým břišním svalům.

Věnovala jsem se jak kata (soustava prvků simulující boj s fiktivním nepřítelem), tak kumite (souboj s až moc živou soupeřkou). Samozřejmě jsem za ta léta krom pár medailí schytala i několik monoklů. Párkrát mi tekla krev z nosu, měla jsem nalomené zánártní kůstky a jednou jsem praštila tak silně, až se mi odštípl kousek kloubu na levé ruce. Bohužel v osmnácti se mi začaly objevovat problémy s kolenem, času bylo taky méně kvůli škole a rallye a já stála před rozhodnutím co dál. Nešlo dělat karate jen tak na půl. Každá absence na tréninku byla hned znát a tak jsem skončila.“

Dozvěděl jsem se, že jako studentka sis našla zajímavou brigádu. Mohla bys jí nějak přiblížit ?

Monika: „Hodně pracuji i přes rok a prázdniny jsem chtěla mít volné. Volala mi však kamarádka, zda bych za ní nevzala ochutnávku jednoho českého sektu. Na to jsem ráda kývla, protože nabízet alkohol je příjemné jak pro zákazníky, tak i pro mě :-)“

Jsi známá jako velmi kamarádská osoba se smyslem pro utužování kolektivu. Kdy je v plánu nějaká další akce ?:-)

Monika: „Spíš by ses měl ptát, kdy není na plánu nic :-), to bude jednodušší. V létě se pořád něco děje – grilování, festivaly, koupání… Pokud počasí nepřeje, zajde se do hospůdky. Aneb jak se říká: co doma, tam to znáš…“

S legendou rallysportu – s Petrem Holubem

To nejlepší nakonec. Mnoho lidí má svoji oblíbenou hračku či maskota, jenž je provází už od dětství. Máš také něco takového ?

Monika: „Já mám Šimpíčka, což je plyšová opičí slečna. Dostala jsem ji k narození od prarodičů z Přerova a tak se mnou válčí už nějakých těch třiadvacet let. Ale přece jenom za ty roky se na ní zub času podepsal. Plyš už skoro všechen opadal, je několikrát zašívaná, oči jdou šejdrem. Proto Šimpíčka nemůžu vozit v závoďáku, protože by se rozpadl. Ale čeká na mě doma v posteli a já se Šimpíčkem každý večer usínám.“

S Šimpíčkem