Pražští vyznavači různorodých, především adrenalinových, zájmů – Roman Štefan (30. 1. 1966) a Jiří Grimmer (4. 4. 1961) – se loni dočkali svého největšího soutěžáckého úspěchu. Díky vyrovnaným výkonům opanovali ve sprintech třídu N3. Po smolném vstupu do letošní sezóny se rozhodli na obhajobu rezignovat a přestoupit mezi áčkové dvoulitry. Na jejich dílně už se intenzivně pracuje na zakoupeném Renaultu Clio R3.

Rallyové začátky

Roman: „S automobilovými soutěžemi jsem začal v roce 1991 po ukončení plochodrážní kariéry. Ta trvala šest let a startoval jsem za týmy Speedway Čakovice a Rudou hvězdu Markéta. Od mých deseti let jsem pevně věřil, že budu plochodrážním mistrem světa. Nakonec jsem to dotáhl alespoň k účasti na republikovém mistrovství juniorů i seniorů. Po mnoha úrazech, o které ve světě levých zatáček není nouze, jsem dospěl k názoru, že už by to mohlo stačit.

V té době jsem se seznámil se soutěžáky z ARS Klubu Újezd nad Lesy. Začal jsem s nimi jezdit po soutěžích, nejdříve jako mechanik. V roce 1991 jsem si půjčil žigulíka a absolvoval první tři soutěže. Debut jsem si odbyl v Kamenici nad Lipou čtvrtým místem absolutně. Velmi dobře si vzpomínám na moje „závodění“ už cestou na technickou přejímku odehrávající se na škvárovém hřišti. Jako bývalý plochodrážník jsem hodlal všem ukázat své umění jezdit smykem.

Všechny přítomné včetně komisařů a posádek čekajících na technickou jsem důkladně ohodil škvárou a byl jsem za to "pochválen". Na otázky, co vyvádím, jsem odvětil, že přece kurva závodím! V Tišnově nás do hlouby výsledkové listiny odsunula technická závada, ale dojeli jsme. Tyto tři starty nás totálně finančně vyčerpaly a soutěže pro mě dočasně skončily. Půjčené auto jsme vrátili a jen tak tak, že nám nezbyly dluhy.

Velice brzy mě ale začaly svrbět ruce a přišla další zkušenost. Po skončení plochodrážního motocyklového sportu v Čakovicích jsme začali pořádat plochou dráhu aut. Vše spočívalo ve startu dvou aut najednou s neomezenými možnostmi kontaktu. Prostě vyhrál ten, kdo byl v cíli dříve, ať už si na trati počínal jakýmkoliv způsobem. Postupem času začalo přibývat "nadupaných" aut a ubývat nárazů a karambolů. U trati vždy bývaly obrovské davy lidí, lačnících v době po listopadové revoluci po takovýchto druzích sportu.

Vedle aut jsem se věnoval a dodnes věnuji divoké vodě. Tam jsem se seznámil i se svým současným mitfárou, Jirkou Grimmerem. Po několika letech mě přestalo bavit třískat do sebe na ploché dráze a zatoužil jsem po návratu do rallye. Úplnou náhodou jsem při návštěvě Mnichova objevil v novinách inzerát na Daewoo Nexia 1,5 pro třídu N. Byl to vůz vhodný spíše pro hobby závodění, například rám byl amatérský a šroubovaný. Přivezli jsme ho do Čech a s Jirkou se zúčastnili prvních deseti amatérských závodů. V roce 2002 jsme v Kramolíně v poměrně velké rychlosti s nexií trefili betonový nájezd na pole, šli přes střechu a auto bylo na odpis. Obávali jsme se konce se závoděním. Přišla však nabídka na koupi červené astry od Pepíka Šilhy, se kterou původně jezdil Vojta Štajf. S ní jsme poměrně úspěšně odjeli dvě sezóny v ČMPR."

Jirka: „Který z kluků by nechtěl někdy závodit v autě, že? Snad všichni jsme se snažili tátovi na klíně kroutit volantem dříve, než jsme se naučili mluvit. Při vzpomínce na takovéto ježdění po normálních silnicích v Praze v mých deseti letech mám pocit, že závodění musím mít pomalu v krvi. Vlastně za to může i ten táta. Kupoval zásadně wartburgy, "mercedesy východu", a pomocí "silné trojky" mi předváděl, jak to nandat všem embéčkářům. Od devadesátých letech najezdím padesát až šedesát tisíc kilometrů ročně, takže tak trochu z hecu nabídnuté sedadlo spolujezdce u Romana mně připadalo jako docela dobrý nápad.“

Moji spolujezdci a auta

Roman: „Mým prvním soutěžním autem byl žigulík 2103. Na tehdejší dobu to bylo hodně silné, čistokrevné áčko. Mělo 115 koní, ale o to šílenější jízdní vlastnosti. Byl jsem mladý a divoký a v kombinaci s tímto autem se diváci při pohledu na moji jízdu asi nenudili. Pořád to někde vlálo. Spolujezdce mi dělal Vašek Sedláček, také kamarád z divoké vody. Byl to neobyčejně šikovný mechanik.

Dalším autem bylo Daewoo Nexia už s Jirkou Grimmerem na sedadle spolujezdce. Kromě rámu a tuningových tlumičů se jednalo o zcela sériové auto. Následovala červená astra po Vojtovi Štajfovi. Následovala další astra, tentokrát bílo-žlutá. Měla krásný zvuk podobný kitu, ale mizernou spolehlivost. Bylo to opravdové áčko, jen sekvence chyběla. Několikrát nás zradila již před startem a jeli jsme předčasně domů Velké náklady v kombinaci s nulovou radostí nás už nutily k myšlenkám skončit. Pak jsme však dostali nabídku koupit od Pepíka Šilhy Peugeota 306 ve třídě N3. Je to příjemné, spolehlivé a na údržbu levné auto."

Jirka: „Tak tady není co dodat, Roman má zkrátka v hlavě celou kroniku našeho soutěžení. Jo a za tu ránu s nexií, která nás posunula dále a výše, mohu já.“

Učitelé a rádci

Roman: "Večer u piva jsme rádci všichni. Ale nyní vážně. V úplných začátcích mi moc pomohli Mirek Prokop a Zbyněk Podskalský. Potkal jsem je po skončení mé plochodrážní kariéry. Mirka považuji za jednoho z největších talentů, které jsem viděl jet rallye. Měl obrovský cit pro auto, ale bohužel mu chyběly finanční prostředky a tak musel se závoděním skončit. Zbyněk má dlouholeté zkušenosti spolujezdce. On mi vysvětlil, že rychlou jízdou na technickou přejímku závody ještě nevyhrávám."

Jirka: „Největším guru v automobilovém sportu je pro mě Roman. Naučil mě v podstatě v autě sedět, psát, číst a počítat. S jeho dopomocí už možná umím vyměnit i kolo.“

Názor na rallye

Roman: „Jízda v závodním autě krajinou na uzavřené trati a spolupráce se spolujezdcem a celým týmem, to mě na rallye baví nejvíce. Dost mi naopak vadí, že ačkoli soutěže nabízejí mnoho tříd, české televizní stanice si vystačí víceméně s jedinou. Zatímco desátá posádka třídy N4 je na obrazovkách zabírána, vítěze jednotlivých tříd sotva zmíní. My z nižších tříd si tak mnohdy připadáme jako pouzí platiči startovného."

Jirka: „Občas mnou zmítá divný pocit, kolik škody asi natropíme tímto sportem životnímu prostředí, kde se bere tolerance místních obyvatel krásných vesniček, kudy projíždíme a kolik peněz v tom utápíme. Ale nakonec jsou i dražší a méně ekologické sporty. Něco se musí udělat s tím šíleným množstvím tříd a kategorií. Aktuálně jsme se potýkali s oblíbenými lahůdkami jako jsou každoroční změny technických požadavků, například rámy, GPS v autech apod.

S tím mediálním nezájmem je to krutá pravda. Budeme si muset asi na auto nastříkat alespoň nějaký provokativní transparent. Nebo jezdit v maskách ledních medvíďat. Ta teď frčí… Případně nechat občas povozit nějakého toho politika. Ale ten by si zase do nějaké N3 asi nesedl…“

Čas a finance

Roman: „S Jirkou oba podnikáme. Já mám autoservis Auto Čako, Jirka firmu obchodující se zdravotnickým materiálem. Kromě soutěží máme spoustu koníčků, které také nejsou zrovna levné, ovšem proti rallye ano. Mám moc rád divokou vodu, jízdu na horském kole, lyže, běžky, snowboard, plachetnice, prostě vše kde je pohyb, legrace a adrenalin. Vyzkoušel jsem i skákání padákem. Mám ženu, dcerku a synka, který už také závodí. Věnuje se rallycrossu."

Jirka: „Čas je třeba citlivě dělit mezi čerstvě založenou rodinu, zahradu, kola, lyže, hraní v amatérské kapele, možná jednou zase i divokou vodu… závodění v autě, a taky je třeba někdy chodit do práce. Asi bychom měli více pozornosti věnovat shánění sponzorů. Naše dosavadní taktika, "za málo peněz skvělé výsledky", nemůže fungovat do nekonečna.“

Konkurence ve třídě N3

Roman: „V nižších třídách jezdí podle mého názoru mnoho lidí, kteří by v případě přestupu do dobrého auta jeli dobře i absolutně. Jaroslav Roubíček dokáže v případě potřeby neuvěřitelně zrychlit, z čehož pak můžu utrhnout volant. Taháme se celou soutěž o desetinky, pak projedu erzetu s velmi dobrým pocitem, jak mi sedla, a zjistím, že jsem od Jardy dostal osm vteřin. Velmi dobře jedou Pepík Šilha, Václav Stejskal a Pepík Čermák. Za velmi kvalitního pilota považuji Honzu Halalu, i když ten startuje ve třídě A7. Z mladých se mi velmi nadějně jeví Honza Černý."

Jirka: „Vypadá to, že v letošní sezóně se v naší třídě objeví více posádek. Závodit bez soupeřů jde těžko, takže to určitě bude zajímavější. Naše auto se teď "papírově" jeví jako téměř nejslabší. Každý ve třídě bude mít určitě šanci se poprat o umístění na bedýnce. Uvidíme.“

Oblíbená soutěž

Roman: „Nejvíce se mi líbí Lužické hory, Kopná a bohužel už nejezdící se Labská rally. Jsou to technické tratě a osobně mám rád, pokud se někde vyskytne i šotolinový úsek."

Jirka: „Z pohledu spolujezdce je úžasná krajina v Lužických horách. Při přejezdech se opravdu kocháme. A takových koutů je v republice víc. Ale zpět k rallye. Roman miluje erzety na úzkých klouzavých cestičkách a to nejlépe v lese mezi stromy. Asi si ještě nevšiml, jak rychle se kolem nás míhají…. Osobně nemám rád, když to na trati moc poskakuje. Ztratit se v rozpisu pak není žádný kumšt. Skvělé jsou samozřejmě soutěže s velkou diváckou návštěvou a dále ty organizačně "odsejpající". Zde mluvím kriticky především o vyhlašování vítězů do pozdních večerních hodin. Z tohoto pohledu to skvěle zvládají na Kopné. Ohňostroj po vyhlášení výsledků pěkně v odpoledních hodinách za plného slunce a v šest hodin už není co řešit.“

Rallyová budoucnost

Roman + Jirka : "V našem věku hodně závodníků odchází, takže je složité hovořit o budoucnosti. Mistrovství světa asi už nevyhrajeme. Snad za nás závodění neukončí stále se utužující předpisy, techničtí komisaři a další okolnosti, lezoucí do peněz nebo na nervy. Zatím nás to ale stále baví a pojedeme, na co budeme mít."

Žhavá novinka

Roman + Jirka: „Podařilo se nám shodou příznivých okolností zakoupit Renault Clio R3 Maxi. Je na něm ale ještě spousta práce. Současně jsme prodali naší milou oranžovou „třistašestku“ a tudíž jsme opustili třídu N3. Jestli vše půjde dobře, na podzim bychom se rádi svezli už s novým autem. Bude to něco úplně jiného a tak nás čeká v celém týmu spousta nových věcí a učení. Už se těšíme.“

Pár fotek ze stavby: