Mladý blovický soutěžák Václav Kopáček zažívá letos sezónu experimentů. V Lužických horách poprvé nakoukl do sprinterského světa a o uplynulém víkendu si v Pačejově odbyl premiéru ve voze skupiny A. Přestože se spolujezdcem Petrem Pickou odstoupili již na čtvrté rychlostní zkoušce, jejich dosažené časy jsou velkým příslibem do budoucna. A o tom, jak si Venda další krok ve své kariéře užil, autenticky vypráví v následujících řádcích.

„Probíhal první školní týden a já se těšil na pátek jako malý kluk. Ze čtvrtka na pátek už jsem takřka nespal. Jednak jsem měl obavy ze záludnosti a zrádnosti pačejovských tratí a pak taky obrovský respekt z nového vozu, který jsem do té doby neviděl.

Čas přejímky jsme měli naplánován na 16:30 hodin. Byly čtyři a my poprvé na horažďovickém vlakovém nádraží spatřili Marka a Mirka, super mechaniky od naší fabie. Kluci měli na vleku přivázaného závoďáka. Stačili jsme se jen pozdravit a seznámit a vydali se s Péťou na administrativní přejímku. Kluci mezitím sundali fabii z vleku a my jim donesly samolepky se startovními čísly a povinné reklamy. Bylo už skoro půl páté a my museli s technickou kartou a autem na technickou. Stihli jsme jí jen tak, tak. Chudáci kluci nestačili ani dolepit reklamy a už jsme je honili, aby frčeli na přejímku. Vše jsme dolepovali na poslední chvíli. Přejímka proběhla relativně v klidu až na upozornění, že do druhého dne musíme vymyslet odvětrání z kastlíku pro baterii, aby nedošlo k výbuchu. Po přejímce jsme dolepovali zbývající samolepky a já si vymýšlel posez a přešroubování sedačky. Musím přiznat, že to se mnou kluci asi neměli lehké. Omlouvám se Miro a Máro !!! Mechanici vše zkontrolovali a nastavili podle nás a čekali jsme na příjezd Luby Minaříka. Ten mi měl ukázat, jak se takový krásný závoďák vlastně řídí. Luba mi předvedl kde, co a jak se dělá. Kousek mě svezl a vysvětlil, jak správně tahat za ten klacek trčící z podlahy do půli auta. Byl jsem z toho unešen už jen sezením vedle. Luba neměl moc času a tak mu chci moc poděkovat, že si na mě udělal alespoň chvilku. Už za stmívání jsme se vydali společně s partou kamarádů a známých do nedaleké vesničky západně od Horažďovic, kde Honzík Sýkora objevil krásný úsek pro vyzkoušení auta.

Mechanici a kamarádi nám uzavřeli úsek a já si chtěl projet danou trať trošku svižněji než za provozu. Nechtěl jsem jet sám a tak jsem vybídl jednoho z našich sponzorů, Petra Třísku z realitní kanceláře ŠUMAVA REALITY, aby se posadil vedle mě. Slíbil jsem mu svezení a tak byl na řadě první přes moje upozornění, že vzhledem k mým pouhým pěti dosavadním minutám stráveným ve fabii nepojedeme naplno. Prvním směrem jsem trošku ohřál auto a okoukl si zatáčky. Už bylo šero a tudíž i málo vidět, obzvlášť mezi stromy. Při druhém průjezdu už jsme jeli rychleji. Snad si to Péťa Tříska trošku užil a já sbíral první pocity a zkušenosti z tohoto krásného áčka. Poté si vedle mě sedl můj skvělý spolujezdec Péťa Picka. Také jemu se neskutečně líbila sekvenční převodovka a zvuk uvnitř. Prostě je to rachot a není slyšet nic :-) Nakonec jsem svezl Vlastíka Resla. Další adept o svezení už se nehlásil a tak jsem se rozhodl zbytečně nehonit auto v pátek večer, kdy o nic nejde, a šetřit ho na sobotu. Těch cca deset kilometrů mi muselo stačit.

Navezli jsme auto na vlek, kluci ho zajistili a odvezli na hotel do Sušice. Já pro ně pak sjel a odvezl je do Horažďovic do krásné hospůdky Bílá Růže plné dalších skvělých lidí, kamarádů a sponzorů. Byli zde například Jára Houba, Petr Holub, Míša Forst, Vlastík Resl, Robert Balcar, Mirek Pavlíček, ségra s Tomem, Jerry a dva super borci a naši mechanici, Mirek a Marek. Když už byla polovina osazenstva unavena fyzicky a druhá polovina společensky, rozhodli jsme se jít spát. Kluky jsme s Jerrym odvezli na hotel do Sušice a jeli se vyspat domů do Blovic. Sice jsem usnul, ale ne na dlouho. Poprvé jsem před závody pořádně nespal. Těšil jsem se tak strašně moc, až jsem se celý třásl. Zároveň jsem ale zažíval obrovský strach !!!

Ráno jsme vyrazili okolo osmé hodiny směr Horažďovice. Kluci s autem přijeli jen o maličkou chviličku později než my Sundali nám auto, převlékli jsme se a kluci odjeli do Sušice připravit servis. My s Péťou se potulovali po náměstí, okukovali konkurenci a každý si asi sám představoval, jak to s námi v Pačívě na erzetách bude vypadat. A pak už to začalo !!! Ještě jsme ani neodstartovali a už musím couvat, říkal jsem si, když mi malý rejd nedovolil trefit se do nafukovací brány. Bylo hodně nezvyklé mít tak malý rejd. Rampu jsme ale nakonec úspěšně zdolali a od té doby jsem si na poloměr zatáčení dával pozor.

Překvapením pro nás bylo jet podle itineráře rovnou na start rychlostky. Celou dobu jsme totiž byli přesvědčeni, že pojedeme napřed do servisu. Ani nevíme proč a kde jsme to vyčetli, prostě jsme ulítli :-) Jeli jsme podle itíku a tudíž správně. Po příjezdu na start úvodní vložky jsme spatřili kolonu aut. Erzeta byla pozastavena a nám nezbývalo než čekat. Vše bylo dobré do chvíle, než před námi zbývala čtyři auta a my si nasadili přilby a hodlali nastavit hlasitost interkomu. Po zapnutí následoval dotaz: „Slyšíš mě?“ „Ne, neslyšim !“ „Ty vole, podívej se…“ ukázal mi Péťa přetržený kabel od interkomu. Zřejmě se jednalo o následky pátečního ježdění a my si jich nevšimli. Hmm, to je v pytli, uvažoval jsem. Sundal jsem helmu a okamžitě volal tatímu s prosbou o sehnání jiných helem s interkomem. Děkuji tatí,že jsi kvůli nám letěl pro jiné helmy. Děkuji !!!!! Nedalo se nic dělat. Péťa mě utěšoval, že bude hrozně křičet. Snad to půjde, doufal jsem a snažil se vybavit si vložku z tréninku. Tři…dva…jedna…start !!! Motor se vytočil do 7000 a já slyšel jen ten kravál. Kouknul jsem se na Péťu a ten přes tu integrální přilbu řval jako lev, ale slyšel jsem ho jen výjimečně. Chudák Péťa !!!! První dva kilometry byly dost přes horizonty a hned za nimi následovaly zatáčky. Prodávali jsme to, abychom to nezahodili hned na první. Snažil jsem se jet alespoň zatáčky, do kterých jsme viděli..Péťa se snažil řvát z plných plic ty nejhnusnější zatáčky a tak jsme fabii dovezli do cíle první vložky.

Chudák Péťa. Bolel ho celý krk, byl vyřvaný a okamžitě pil. Bylo mi ho líto. Vyjeli jsme z časovky a pozorovali divné chování auta. Po přidání nás to táhlo doleva, po ubrání okamžitě doprava. Nebylo to tak rapidní a tak jsme se rozhodli pokračovat. Ovšem po sto metrech se to zhoršovalo víc a víc až do fáze, že jsme po přidání a ubrání potřebovali k udržení se na silnici celou její šířku. Už to nešlo. Zastavili jsme v malé vesničce a vzali každý za jedno kolo. „Moje je v pohodě,“ hlásil jsem. „Tady se něco děje,“ oznámil Péťa. Přeběhl jsem k němu a spatřil kolo třesoucí se mu v ruce. Telefonoval jsem a tak jsem požádal Péťu, jestli pod to lehne a já jsem mu s tím zavrtěl. „Přines imbus,“ zakřičel. „Jakej ?,“ ptal jsem se. „Nevím. Asi osmičku.“ Zvednul jsem se uvažujíc, kde jí najít :-) Nedaleko byl takový dvůr. Když jsme ho míjeli, stáli tam dva domorodci v montérkách. Přiběhl jsem k nim a poprosil je o pomoc. Byl jsem nasměrován do jakési malé autodílny a zde narazil na toho správného človíčka, jenž nám poskytl správné nářadí. Přiběhl jsem k autu a Péťa už měl skoro sundané kolo. „Co se děje?,“ zjišťoval jsem. Péťa ulehl pod auto a konstatoval povolený spodní čep. Dotáhl všechny šrouby a nasadili jsme kolo zpět. Šup dolů a raději jsme zkontrolovali i to druhé. Paráda, jedeme ! Díky moc klukům z oné autodílny. Bez nich bychom nepokračovali. Po usednutí do auta jsem děkoval Péťovi, že tak makal. „Jedeme v tom přece spolu,“ odpověděl a já byl nejšťastnější kluk :-).

Cestou na další rychlostní zkoušku jsme trénovali svižnou jízdu, abychom stíhali časovku. Domluvili jsme se, že když nebudu slyšet diktát, bude Péťa ukazovat čísla zatáček prsty. Souhlasil. Uklidňoval jsem se, že to musíme nějak projet a na třetí rychlostce snad už budeme mít jiný interkom. Po průjezdu prvních dvou zatáček jsem spatřil další levou. Péťa ukázal dva prsty a já zvedl palec na znamení souhlasu. Ovšem to jsme si nerozuměli a vznïkla trošku komická situace, kdy mi Péťa opět ukázal, že je to levá dvojka a ne jednička, kterou jsem ukázal já :-))) Tak jsem tedy zvedl také dva prsty, že rozumím. Byla to sranda, to tedy jo:) Užíval jsem si šotolinu v lese před vojenským prostorem až do doby, než přišly tři jumpy za sebou. Věděl jsem o nich už z tréninku a byla mi jasná nutnost je prodat. Zbrzdil jsem auto a pomalu na ně najel. Myslím, že poslední kopanec nás rozhodil a my šli do hodin. Sakra, to jsem blbec, nemohl jsem si přijít na jméno. Do toho mi to ještě chcíplo. Jsem fakt debil. Nastartoval jsem, ale nemohl vylosovat zpátečku. Po usilovném snažení se to povedlo a odjeli jsme. Strašně jsem si nadával. Nechali jsme tam určitě půl minuty. Sakra ! No nevadí. Péťa mě uklidňoval, že jsme v pořádku my i auto a jedeme dál. Na přejezdu jsme se konečně dočkali nové komunikace. Děkujeme moc, moc !!! Bylo skvělé se v tom kraválu opět slyšet. Odstartovali jsme do třetí erzety. Tentokrát bylo vše v pohodě a poprvé jsme si užili jízdu s interkomem v ucházejícím tempu, kdy se jede svižně, ale ne na maximum. Byla to nádhera !!! Doufali jsme, že to tak půjde dál.

Následoval servis a kluci makali jako šrouby. Kluci díky !!! Zahřívali jsme auto při přejezdu na čtvrtou vložku. U časovky jsme viděli Jiříka Hladíka s Macinou sklesle sedět u jejich kita. Vinou servořízení nemohli pokračovat :-( Škoda Jiříku. Vyrazili jsme do erzety. Auto jelo skvěle. Začátek erzety byl velice hezký. Líbilo se mi to a drželi jsme si své tempo. Žádná jízda na hraně. V pohodě a s předstihem brzdit a vše bylo v klidu. Asi v polovině zkoušky přišel sjezd k vracáku na šestku. Brzda. Levé odbočení. Sakra. Neutrhnul jsem to na ručku a museli jsme si maličko couvnout. Vyjeli jsme asi kilometrový kopec, projeli pravou trojku a zařadil jsem za pět. Po přeřazení to najednou ztratilo výkon. Zkusil jsem šestku a zase nic. „Nejede to. Odstavíme to dole ve vesnici,“ navrhl jsem a Péťa souhlasil. Jen tak tak jsme se dobelhali do pravého odbočení v obci Žihobce.a odstavili fabii. Přiběhl tatí s dotazem: „Co se děje ?“ „Nejede to. Nebudeme to trápit, abychom to ještě více neponičili,“ odpověděl jsem. Péťa obvolal dispečink, že je vše O.K. co se bezpečnosti týče a informovali jsme o našem odstoupení kluky v servisu.

Škoda. Moc mě to mrzí. Ale co se dá dělat ?.Motor se opět opraví a fabie pojede dál. Ovšem nevím, jestli příště poveze nás nebo někoho jiného. Budeme uhánět penízky, abychom mohli zrychlovat a zkoušet, co to autíčko dovede. Já se toho před startem moc bál. Opravdu hrozně moc !!! Nevěděl jsem, jak to tam funguje s řazením, jak to brzdí, jak se to chová. No a pak ? Prostě – byl jsem z toho v sedmém nebi. Řazení je nádhera a podvozek také krásný. Motor bude určitě opět fit a snad se nám povede ještě se povozit :-) Chtěl bych poděkovat všem, kteří se na našem startu v Pačívě podíleli. Jmenovitě to jsou Jarda Houba z Auta 24, firma Agrospol a.s., EKOLI – Ekologická likvidace obzvlášť nebezpečných odpadů Otta Uchytil, Šumava Reality – realitní kancelář Petr Tříska a nepochybně je to i majitel vozu s celým týmem Pavel Prášil a mechanici Miro a Marek. Díky kluci ! Dále je to celá moje rodina v čele s tatím a spousta super lidiček a kamarádů. Všem patří obrovský dík !!! Závěrem bych chtěl vyzdvihnout obrovskou solidaritu a jednání Pavla Prášila, který nám po zjištěných škodách vyšel maximálně vstříc a snaží se fantasticky pomoci ! Děkuji moc, velice si toho cením a vážím !!!“

Foto: Martin Šulc