Páteční večer a celý týden tolik toužebně vyhlížená chvilka klidu přímo vybízejí ke krátkému ohlédnutí za pačejovským sprintem, kterého jsme se s Jakubem a naším VW Polo minulou sobotu zúčastnili.

Jelikož jsme prachatický sprint absolvovali bez významnějších škod, vypadalo to, že bude příprava na soutěž v okolí Horažďovic po dlouhé době konečně trošku klidnější. V kolonce „spotřebované“ kapoty jsme před Prachaticemi měli letos již tři „zářezy“ a tak si všichni oddychli, že k nim v Prachaticích nepřibyl další. Díky klidnému průběh příprav došlo k málo vídanému jevu, když zbyl týden před soutěží čas na krátké odzkoušení auta. No, opravdu jen krátké… Motorové zkoušce jsem nebyl přítomen, ale dokáži si živě představit, jak se musely o Pavla (pozn. otce pilota, vynikajícího závodníka, vedoucího týmu, vrchního mechanika, hlavního sponzora a dobrou duši v jedné osobě) pokoušet mrákoty, když se Jakub po cca dvou stech ujetých metrech vracel do dílny s rozbitým čelním sklem a zmuchlanou kapotou. Výsledkem krátké motorové zkoušky tak byla, místo odzkoušení auta, letošní čtvrtá „spotřebovaná“ kapota a ponaučení „před jízdou zajistit“…

Už s novotou zářící kapotou jsme se první zářijový čtvrtek odpoledne vydali směrem Horažďovice. V rámci předsoutěžního tréninku orientace v neznámém terénu jsme si s Jakubem cestou střihli „drobnou“ zajížďku, takže jsme do Horažďovic dojeli jen chvilku před kluky se servisním autobusem a já doufal, že při soutěži si již neplánované poznávání krás zapadlých vesniček odpustíme.

Foto: Jan Vodháněl

Páteční trénink probíhal bez problémů, tedy až na krávu, která se promenádovala uprostřed silnice těsně před cílem RZ 2. Zpočátku jsem se Jakuba snažil přesvědčit, že se jedná o nový druh pohyblivého retardéru, který pačejovští pořadatelé zařadili pro snížení rychlostního průměru, a chtěl jsem krávu zanést do rozpisu. Jelikož však itinerář v tomto úseku o jakékoliv zpomalovací překážce mlčel, usnesli jsme se, že je tato zpomalovací novinka nejspíš teprve ve zkušebním provozu a při samotné soutěži nebude nasazena.

Sobota nás přivítala slunečným počasím a pohled na oblohu již v časných ranních hodinách jasně ukazoval, že zima nám v autě tentokrát určitě nebude. Jakub ještě dojel pro nové pneumatiky a už jsme se soukali do spodků a kombinéz. Cestou na startovní rampu do Horažďovic jsme si oba pochvalovali nové křišťálově průhledné čelní sklo a poslouchali místy až ohlušující hukot nových pneumatik, jež dávaly hlasitě najevo, že „lepí“ opravdu dobře.

Na příjezdu k první rychlostní zkoušce, pozastavené kvůli havárii Marka Vítovce, nás uvítala dlouhá kolona čekajících soutěžních aut. Zařadili jsme se na její konec a já koutkem oka pohlédl na táhlé stoupání, na jehož vrcholu se hrdě vyjímal stolek časové kontroly. Bylo jasné, že budu muset tuto, ve slovníku Tour de France, „vrchařskou prémii první kategorie“ zdolat pěšky. Začal jsem stoupat vzhůru a cestou vzpomínal na letošní Kopnou, kde jsem do časovek nachodil skoro víc kilometrů, než kolik dohromady měřili rychlostní zkoušky… Cestou jsem „předstihl“ pár starších (a zadýchanějších) spolujezdeckých kolegů, což mi naznačilo, že bych si ve svém mladickém věku na podobné výšlapy ještě neměl stěžovat. Odměnou za můj „bleskový“ výstup k časovce mi byl jak včasný záznam v jízdním výkazu, tak ještě před prvním ostrým kilometrem řádně propocená kombinéza. No, alespoň jsem se dostal na provozní teplotu, říkal jsem si. Ještě jsme prohodili pár slov s Jiřím Hasmanem a Františkem Staňkem startujícími za námi a než by řekl Švec:-), stáli jsme na startu první rychlostky.

Foto: Jan Vodháněl

A než by řekl Švec podruhé, byli jsme v jejím cíli… RZ1 byla opravdu rychlá. To druhá vložka se nám líbila mnohem více. Kromě úseku po startu byla technická a v lese místy pěkně uklouzaná. Všechny její nástrahy se nám podařilo zdolat bez ztráty kytičky a před cílem jsme tak mohli spokojeně zamávat stračeně, „zaparkované“ tentokrát již mezi kolegyněmi v ohradě u trati. Třetí zkouška, servis a běžná údržba a šup, je tu čtvrtá erzeta. Pocitově a podle toho, jak z nás v cíli lilo mi přišlo, že jsme ji projeli hodně svižně. Zdálo se, že jsme s Jakubem oba chytli ten správný rytmus a jízdu jsme si tak opravdu užili. Za časovkou jsme svědomitě doplnili tekutiny a pokračovali na RZ 5. S vidinou dlouhého přejezdu před námi jsem se jal krátit si dlouhou chvíli zvýrazňováním úprav v rozpisu, které jsme provedli na předešlé rychlostce. V tom však Jakub hlásil nefunkční ventilátor a nebezpečně stoupající teplotu motoru. Přerušil jsem proto svoje vybarvování a připravil se na servisní zásah a svoji tradiční roli podavače nářadí. Zatímco Jakub zkoumal příčinu problému, „inventarizoval“ jsem v rychlosti nářadí ve schránce, abych věděl, co všechno máme „na skladě“. Když se na mě začaly sypat první požadavky, připadal jsem si jako prodavač v železářství za reálného socialismu…

Jakub: „Šroubovák co nejmenší!“
Jirka: „Máme jen jeden.“
Jakub: „Kleště štípací!“
Jirka: „Nemáme, jsou jen kombinačky.“
Jakub: „Nůž!“
Jirka: „Nemáme, nevedeme…“

Postupně mi v nabídce zbyla jen izolační páska, na jejíž použití jsem se však dopředu připravil a vítězoslavně ji Jakubovi podával ještě v době, kdy ji po mě vůbec nechtěl, čímž jsem svoji reputaci schopného podavače na poslední chvíli zachránil:-). Po opravě se ukázala nevýhoda svědomitého doplňování tekutin, neboť zbytky našeho pití v útrobách motoru jen zasyčely a ručička teploměru, setrvávající i krátce před startem páté erzety v znepokojivých oblastech, jasně ukazovala, že má motor, stejně jako my, stále žízeň. Pátou erzetu jsme tak projeli stylem: „levá 5, třicet, teplota pořád vysoká, pravá 3, váže levá 2, dvacet horizont, padesát, teplota trochu klesla…“. Nakonec se nám naším usilovným sledováním teploměru podařilo srazit teplotu do přijatelných mezí, zato z nás v cíli tekly potoky potu a při pohledu na prázdné láhve od pití se nám na obzoru pomalu začala zjevovat Fata Morga. Nebylo proto divu, že jsme se do druhého servisu těšili možná ještě více, než náš motor. Po dotankování, našem i auta, nám zbývalo absolvovat už jen poslední dvě rychlostní zkoušky. Obě jsme si stejně jakou celou soutěž užili a pačejovský sprint navíc kromě dobrého pocitu z pěkného svezení zakončili i vítězstvím ve třídě.

Přestože poháry potěší, hlavní pro nás stále zůstává pěkně se svézt, dovézt auto i nás do cíle bez újmy a pokud možno předvedenou jízdou potěšit ty z Vás, kteří u trati vydrží až do našeho průjezdu.

Závěrem bych chtěl za nás za oba poděkovat všem, kteří nám naše závodění umožňují. Jde především o Jakubova otce Pavla, kterého kromě času a peněz stojíme často i spoustu nervů a příležitostí k jeho vlastnímu závodění. Díky moc!!!! Díky samozřejmě patří i klukům v servisu za vzornou péči o auto, jmenovitě jde o Tapíra, Jendu a Petra. Nesmíme zapomenout ani na naše reklamní partnery, firmy FILTR ZEOS s.r.o., MONTS s.r.o. a Vitamín – velkoobchod elektro. Víme, že není mnoho těch, kteří by v našem věku měli možnost pravidelně závodit jako my. Podpory všech výše jmenovaných si proto nesmírně vážíme!!!