Zbraslavský soutěžák Josef Čermák (13. 11. 1977) si pro svou kariéru vybral správný vzor. Kdysi viděl na kopci v Berouně jet fenomenálního Fabia Dantiho a na tuhle chvíli dodnes vzpomíná. V mysli mu totiž utkvělo Italovo neuvěřitelné nasazení, s nímž k závodu přistoupil. A právě nasazení a dravost jsou tím, co je dnes Čermákově jízdě vlastní.

Zbraslav

Pepa: „Na Zbraslavi bydlím od svých pěti let. Tohle místo má dlouhou motoristickou tradici. Už v roce 1908 se tady uskutečnil legendární závod Zbraslav-Jíloviště, nejstarší závod do vrchu na světě. Start tohoto podniku je přímo na náměstí u restaurace „Škoda lásky“. Zbraslav je královským městem, takže se někdy nemohu ubránit pocitu, že mnou proudí modrá krev. Naše údolí je plné skvělých a správných závodníků a jsem šťastný, že tu bydlím. K automobilům jsem se dostal díky mým starším kamarádům a sousedům – Honzovi Matušincovi, Petrovi Turkovi, Jirkovi Bendovi a dalším. Mnozí z nich se ale nikdy neměli možnost objevit v mistrovství republiky.“

PCD Racing

Pepa: „Název PCD Racing vychází z názvu hlavního sponzora, což je rodinná firma zabývající se dýhováním plošného materiálu. Původní PCD znamenalo Pepa Čermák Dýhování. Později jsem využil víceúčelových možností názvu a udělal jsem si vlastní PCD – Pepa Čermák Driver.“

Můj motorsport

Pepa: „Má dílna stojí přímo nad Metalurgickou zatáčkou trati historického závodu Zbraslav – Jíloviště. Využil jsem objekt bývalé prodejny potravin, v níž se dříve nacházela naše rodinná firma. Po přesunu firmy do většího areálu se z budovy vyklubalo motoristické centrum, kde postupem času dochází k vylepšování a rozvoji týmu i mě samotného. Tým se skládá ze skalních přátel motoristického sportu a mých kamarádů, vykonávajících vše pouze z lásky k závodům.“

Čas a finance

Pepa: „Volný čas se snažím trávit s Aničkou a na dílně, kde se snažím co nejlépe připravit závoďák. Finance jsou těžkou otázkou pro každého. Ropa nám doma ze země netryská a tak nezbývá než se spolehnout na pomoc mého otce a manažera v jedné osobě a na pár rodinných přátel. Bez nich by to prostě nešlo.“

Tasmánský čert

Pepa: „Na všech mých závodních autech vozím samolepku kreslené postavičky Tasmánského čerta. Tato tradice se zrodila už v trialu, kdy jsem se sám za jednoho tasmánského čerta považoval. Tato postavička mě upoutala, jelikož jí vozil na helmě můj velký vzor Španěl Amos Bilbao. Patří k legendám trialového sportu a je to opravdu velký dávač.“

Amos Bilbao

Trial

Pepa: „Moji první motoristickou disciplínou byl trial. Může za to máma. Bylo mi asi čtrnáct, když jsem doma škemral o motorku. Než abych dostal nějakou obyčejnou civilní a lital jen tak za holkama, pořídil mi táta trialový speciál, postavený ze simsona. Tím jsme vlastně začali naši závodní éru. Plánovali jsme přestup k enduru. Když už jsme jeli koupit jawu s motorem Rotax o objemu 125 kubíků, zjistila máma, co je to enduro a vše stopla. Škoda? Ne! Bylo to spíše dobře.

V roce 1993 jsem odjel první sezónu MČR v trialu v kategorii začátečníků (třída C) a ta dopadla na jedničku – zvítězil jsem. Sezóny 1994 až 1999 se nesly v duchu co nejrychlejšího postupu do popředí české tabulky v nejvyšší kategorii. Myslím, že se nám to dařilo úspěšně. Výjezdy i na evropské podniky mi dodaly mnoho zkušeností a ty byly hodně znát. Nejlepším výsledkem bylo sedmé místo v republice. Poté jsme ale poloprofesionální trialovou cestu přesunuli do amatérské roviny a začali se věnovat rallye. Trialu se nadále věnuji spíše v rámci přípravy a fyzického tréninku a postřehu, který je u automobilových soutěžích strašně důležitý. Trial mi také dal spoustu dobrých přátel a zkušenosti v něm nabité teď v rallye hojně využívám.“

Tanvald 05 – poslední závod v elitě

Mechanik

Pepa: „V době, kdy jsem se o auta začal zajímat více, pracoval můj kamarád Petr Fišer u okruhového týmu závodícího s pohárovými pick-upy. Díky tomu jsem mohl nahlédnout do zákulisí okruhových závodů. Po roce koukání mi byla nabídnuta práce mechanika a já se do ní s vervou vrhnul. Pomáhal jsem v týmu Pegas Autosport. Vydržel bych asi déle než jeden rok, ale to už jsem koketoval s vlastním závoděním. Zde jsem se také seznámil s Martinem Kožmínem. Závodil tehdy s escortem půjčeným od Ládi Křečka a vzal mě na některé závody s sebou jako pomocníka. Konečně jsem zažil rallye jako jeden z těch, co do ní v tu chvilku patří. Byla to nádhera a rychle jsem získal mnoho zkušeností, které bych sám musel sbírat hodně dlouho. Na dobu mého vypomáhání v týmech prima lidiček nezapomenu a děkuji jim za umožnění být u toho všeho.“

Havlíčkův Brod 2006

ČMPR

Pepa: „Mé jezdecké rallyové začátky jsou spjaty s vozem Opel Corsa. Jezdil jsem s ním po diskotékách a za holkama a samozřejmě i jako divák na soutěže. Chuť závodit s autem byla tak velká, že jsem se rozhodl svůj civilní vůz přestavět na pohárový a zkusit si alespoň jednu rallye. V roce 2003 jsem se dočkal – v Pacově na sněhu jsem odstartoval do mé první soutěže. S připravenými pouze sériovými zimními pneumatikami jsme dokázali s mým spolužákem a dlouholetým kamarádem Petrem Fišerem zajet nádherné první místo ve třídě A2, ovšem pouze co se týče časů z rychlostních zkoušek. Vedli jsme o dvě a tři čtvrtě minuty, ale po špatném spočítání časů jsme najeli do časové kontroly o tři minuty dříve. Přes následnou penalizaci jsme zůstali druzí, dvanáct vteřin za vítěznými Milanem Malým a Karlem Zenkem s toyotou. Tento první závod je přesto dodnes nejkrásnějším zážitkem mého soutěžáckého života. Takovým malým Monte Carlem. Koncem roku proběhla na FASu změna pravidel a já se s corsou už nemohl Českomoravského poháru zúčastňovat. Nezbylo nám, než zamířit do benevolentnějších vod volného poháru.“

Okříšky 2007

Volný pohár

Pepa: „Vzpomínky na volný pohár by vydaly snad na celý román. Prožil jsem tam jedno z dosud nejhezčích závodnických období. Nadšen jsem byl skvělou partou, kdy mezi sebou parádně vycházeli a komunikovali lidé s velkými i malými auty. Velkými osobnostmi té doby byli například Rudolf Kohout, Martin Vodehnal, Josef Vak, Pavel Koutný a Jiří Svoboda. Od začátku se chovali skvěle a nevyvyšovali se. Krásně a korektně se s nimi závodilo. Parta fungovala skvěle i třeba co se týče vyhlášení sezóny. V roce 2006 jsem ve všech závodech odstoupil pro technické poruchy. Přesto s námi počítali na vyhlášení v Havlíčkově Brodě. Byli jsme pozváni i s mechaniky a jako upomínku na sezónu jsem obdržel plaketu „Smolař roku“. Hodně si jí vážím. Symbolizuje rozdíl oproti seriálům pořádaných FASem. O loňské stříbrné pozici ve sprintech ve třídě N3 jsme asi věděli jen my a o nějakém vyhlášení jsme si mohli nechat jen zdát.“

Lužické 2007

Corsa utopená v Kramolíně

Pepa: „Kramolín v roce 2004 se stal dějištěm mého nejslavnějšího a zároveň nejměkčího karambolu. Po ranním probuzení stál přímo vedle nás legendární Marcel Tuček. Poprvé v životě jsem byl v roli závodníka vedle někoho tak slavného. Moc jsme toužili poměřit se s těmi mnoha slavnými jmény, které se na startu tohoto ročníku objevily. Moje velká chuť porovnat se s nimi nás však hned na první vložce diky velke louži odsunula ze silnice po tečně ven, rovnou do rybníka. Konfrontace tím skončila dříve než začala. A já jen mohl čekat dál, až do roku 2006. V rybníce už byl před námi Vladimír Liška s lancerem. Hned po vylovení logicky proběhlo odbahnění a vysušení a nezničitelná corsa fungovala dál. Doplácel jsem ale asi tak o dvě koruny více než František Koudelka z velmi slušného oddílu STS Chvojkovice Brod v kultovním filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“.

Pelhřimov 2006

Pepa: „Premiéry mezi „velkými“ kluky jsem se dočkal v roce 2006 v Pelhřimově, který se poprvé konal jako Memoriál Tomáše Vojtěcha. Jet mistrovství republiky pro mě bylo a stále je asi tak stejnou vzácností, jako je pro Jana Kopeckeho podnik mistrovství světa. Měsíc před soutěží mi bylo nabídnuto svezení s Hondou Civic Vti za příznivou cenu a tak jsme jako rodina po krátkém rozhodování souhlasili a startovali. Poznatky byly dobré. Zamlouvalo se nám to a chtěli jsme pokračovat dál.“

Pelhřimov 2006

Moje auta

Pepa: „Mým prvním závodním autem byla corsa, stojící dodnes v mém motorsportu a těšící se na brzké znovuzrození. Corsička vychází z mého civilního vozu a její vývoj probíhal šest let od EVO 1 do EVO 5. Momentálně je to něco mezi áčkem a kitem. Motor je 1,6 16V krmený dvěma karburátory Weber 45 s převodovou skříní fabík, výkon je 162 koní a krouťák 182 Nm. Vůz vzešel pouze z mé hlavy v podobném vidění, jako je nezapomenutelná skupina B. Následovaly půjčovací hondy od týmu Motocarsport Zádveřice – nejdříve civic ve třídě N2, posléze Type-R třídy N3. Byla to dobrá auta a hezké svezení. Cítil jsem se jako zákazník hodně profesionálně, ale přece jen vlastní, osobně chystané auto je pro vnitřní pocit bezpečnější, než to komerční. Na letošek mi byly nabídnuty dvě možnosti – impreza třídy N4 a fabia A5. Z důvodu našich omezených finančních možností a vědomí, kam můžeme zajít, jsme odmítli. Proto jsme se po skončení uplynulé sezóny zaměřili na hledání jiné cesty. Volba padla na Renault Clio Sport třídy N3. Zakoupili jsme ho od vrchaře Jana Hosnedla, který s ním loni zajel hezké třetí místo v Českomoravském poháru závodů do vrchu. Nezbývalo než vůz kompletně přestavět do soutěžní podoby, abychom s ním mohli jít po krku nynějším lídrům třídy. Auto vychází kromě rámu, sedaček a převodovky z plné série. 170 koní, 190 Nm – prostě úplné enečko.“

Moji spolujezdci

Pepa: „Prvním spolujezdcem byl můj spolužák, kamarád, učitel, hecíř a sám dobrý závodník Petr Fišer. Prožil jsem s ním nádherné mládí a doufám, že užiji i stáří :-). Druhým byl Ríša Špera, současný mechanik Jiřího Kulhana a Karla Trněného. Vstoupili jsme společně do volného poháru a dodnes mi nejen na závodech hodně pomáhá. Následoval Roman Linhart, přezdívaný Dolly. S ním jsem odzávodil nejvíce soutěží ve volném poháru a zároveň strávil nejvíce času kolem příprav a organizace závodů. Dodnes má v týmu vysokou funkci dokonalého logistika. S ním bych se nebál vydat ani na mistrovství světa a věděl bych, jaké bude počasí a jak to půjde. Člověk se díky němu neztratí. Tak třeba na SanRemu nás dovedl na vytoužená místa i po cestách nevyznačených na mapě. Dolly je prostě mazák ! Poté přišel další velký spolujezdec ze světa velkých kluků, můj další kamarád Petr Vejvoda. Měl za sebou už závody s Vencou Stejskalem, Jirkou Trojanem, Edou Paterou a sám jeden sprint seděl za volantem vozu Suzuki Swift třídy N1. Svými zkušenostmi dodal mé duši spoustu klidu a byl jsem s ním strašně spokojen. Absolvovali jsme spolu krásnou sezónu 2007, moji první kompletní sprinterskou, vyjma posledního Jeseníku, kde Péťa nemohl jet kvůli pracovním povinnostem. Požádal jsem proto o záskok Aničku Maťkovou. Vedle vítězství ve třídě N3 jsme obsadili pro mě báječné patnácté místo absolutně a zároveň se rozhodli pokračovat jako posádka i nadále.“

Anička

Pepa: „Moji současnou spolujezdkyní je Anna Maťková, která nasbírala mnoho cenných zkušeností po boku vynikajícího soutěžáka Vlastimila Hodaně. Nečekal jsem, že nám to hned tak hezky půjde. Anička je opravdu šikovná a díky ní mohu sbírat další zkušenosti nejen na závodech. Její váha a rychlost jazyka mi maximálně pomáhají k rychlé jízdě. Anička je mi ve všem hodně nápomocná a jsem opravdu rád, že vedle mě usedla.“

Oblíbená soutěž

Pepa: „U nás to jsou zatím Lužické hory, Pačejov, Bohemka a Příbram. Na Pačejov mám vzpomínky z minulosti jako motocyklový závodník a Bohemka je na tom podobně. Mám mnoho kamarádů v okolí Tanvaldu a tato technická a náročná soutěž je snem většiny závodníků z volného poháru. Byla i mým. Příbram vnímám jako téměř domácí soutěž. Ze Zbraslavi jí mám nejblíže a můžeme se ukázat našim fandům. Z volného poháru mám rád soutěže na Vysočině, Hořovice a samozřejmě podniky pořádané Danem Krobem v okolí Nepomuku. S Danem se znám už z trialu, kde dělal bodovacího rozhodčího. Je s ním vždy skvělá zábava.“

Bohemka 2007

Moje vzory

Pepa: „Přestože jsem soutěžák, mezi mé největší vzory patří dva velcí piloti z jiných disciplín. Jsou to Fabio Danti a Ayrton Senna. Oba ve mně zanechali mnoho emocí a tužeb a dodnes se mi při vzpomínce na ně derou slzy do očí. Uvědomuji si, že mi předali něco, co si mohl vzít jen ten, kdo to dokázal vnímat a chtít. Dnes jim za to děkuji a budu se to snažit rozdávat dalším lidem. Sice už ne jako oni, ale jako já.

Oba dva dávali do jízdy absolutní maximum a nejen do ní, ale i do přípravy. Fabia jsem viděl jednou na vlastní oči a musím říct, že pohled do jeho tváře po výjezdu berounského kopce mi ukázal to maximální nasazení. Byl bledý jako já, když jsem poprvé viděl čerta. Tím mi bylo jasné, že pro absolutní vítězství v Berouně musel podepsat svoji duši. Nikdo se mu nevyrovná. Měl stopu a cit.

Za mé vzory ale považuji úplně všechny jezdce, kteří žili a žijí motorsportem a umí to dát lidem najevo. Velkým symbolem a velkou osobností je pro mě Emil Triner, dále „Doctor“ Valentino Rossi, mladý drtič Venda Kopáček, věčně usměvavý Honza Šlehofer, Jindřich Štolfa, Jarda Starý, Martin Knajzl a mnoho dalších srdečných lidí.“

Michael Viewegh

Pepa: „Přestože ve škole jsem měl na češtinu v sedmé třídě takovou kapacitu, jako je slavný spisovatel Michael Viewegh, z češtiny jsem skoro propadal. Proto tento článek raději nepíši a jen diktuji a raději se budu nadále držet volantu a řidítek. Myslím, že na této parketě mám daleko větší šanci docílit úspěchu.“

Sny a plány

Pepa: „Mými velkými sny byly starty v MČR. Ty se mi už vyplnily a tak nezbývá než snít dále. Už dávno toužím po takových soutěžích, jako jsou SanRemo, Monte Carlo, Antibes, Rallye du Var, Finsko a Švédsko. Ale třeba ve Skandinávii jsem ještě nebyl ani osobně, natož se závoďákem, takže to jsou opravdu úvahy z říše soutěžáckých snů. Kdo z nás je nemá…?

Byl jsem se ale podívat v letech 1999 a 2000 na SanRemu a atmosféra světových podniků mě uchvátila. Už jen role diváka byla fantastická. Fanoušci, průjezdy, zatáčky, vše bylo naprosto super. Mám už také oblíbenou zatáčku, která se projíždí při San Remu. Do ní vždy při návštěvě malého přímořského městečka zavítám a posvačím. Jedná se o krásný pravý vracák, z něhož je výhled na celé San Remo. Svodidla jsou popsána mnoha jmény a hesly a také my jsme zde zanechali svoji stopu.

Zatím bych chtěl zanechat ve světě rallye alespoň takovou stopu, jako se mi to podařilo v motocyklovém trialu. Ale hlavně – kéž bych i v rallye našel alespoň tolik dobrých přátel!“

Poděkování

Pepa: „Chtěl bych poděkovat především celé mé rodině, bez které bych dnes asi brázdil volný pohár a to by bylo tak mým maximem. Děkuji moc Aničce za její obrovskou pomoc a za to, že jsme se na téhle krásné cestě sešli. Dále kamarádům, se kterými se vždy na závody vydáme a brodíme se nesnázemi a nástrahami rallyového sportu, viz. Ďollík, Pinďa, Strejda, Bizon, Malinkej, Jéža, Ríša. Bez nich by to šlo mnohem hůře. Zvláštní poděkování patří všem mým sponzorům. Jmenovat je opravdu nemusím, oni už vědí. A děkuji serveru eWRC.cz za vše, co pro propagaci rallyového sportu dělá. Je to paráda! Také bych rád poděkoval Vlastíkovi Reslovi za parádní pomoc při psaní reportů. Jednou prozradím příběh dvou dopisů. Ten však ještě nemá konce, tak nám držte palce!“