Velmi vydařenou premiéru v MMČR si při Fuchs Oil Rally Příbram odbyla rokycanská posádka Jiří Sutr – Petra Veselá. Obsadila stříbrnou pozici ve třídě A5, získala mnoho cenných zkušeností a po sérii brzkých odstoupení ve sprintech se konečně pořádně svezla. Důstojně se tak rozloučila s milovanou felicií, se kterou prožila nemalý kus své kariéry.

Start na příbramské soutěži plánovali Jirka s Petrou už v roce 2006. „Vyšlo to až letos. Obětovali jsme závěrečné dva sprinty a rozhodli se sbírat zkušenosti ve velkém mistrovství. Těší nás, že dvoudenní premiéra vyšla právě na Příbram,“ netají se Jiří Sutr vřelým vztahem k téměř domácí soutěži. „Seznamovací jízdy proběhly bez problémů a tratě se mi líbily. Místy byly rychlejší, ale o žádné letiště se nejednalo. Vystrkovská rychlostka mi připomínala moji oblíbenou Kopnou. Většinou mám při seznamovačkách obavy, jak trať v samotném závodě projedu, ale tady jsem se těšil. Chtěli jsme hlavně dojet, ale samozřejmě jsem snil o umístění někde na špici úzkých aut.“

Konečně nastal start do premiérové vložky Západočeského pilota v MMČR. „Začínalo se levou, následoval retardér, rychlejší úsek a pak na úzkou cestu. Petřiny obavy, že se tam ztratí, se ukázaly jako zbytečné. Její diktát byl perfektní. Po Pačejově mi Jirka s Petrem (bratři Bryndové, pozn. autora) doporučovali více držet rychlé zatáčky. Rozpis je prý dobrý a tak se nemám bát, i když do nich nevidím. To se lehko řekne, ovšem při první rychlé, ale nepřehledné zatáčce mi blesklo hlavou jestli jsme si to opravdu napsali správně. Naštěstí ano a to mi dodalo trochu odvahy. Vlastně trochu více odvahy, takže hned v další uskákané zatáčce jsme měli malý problém. Nevím, jestli jsem to uřídil nebo to chytily gumy – podstatné bylo, že se jelo dál.

Projeli jsme vesnici, vyjeli kopec a sjeli na hlavní. Pak už jen pár rychlých zatáček a cíl. Krásná vložka. Jen při neubírání v posledních zatáčkách jsem uvažoval, proč se mám zabít kvůli tomu, že Brynda je blázen používající brzdu jen v časovce. Jenže měl pravdu a skutečně se to dalo projet naplno. Nevěděl jsem o našem třetím čase ve třídě a to asi bylo dobře, protože bych určitě vyvedl nějakou hloupost.

Na startu druhé rychlostky nám pořadatelé řekli o pokropení šotoliny v Zaječově od hasičů. Pokropení by nevadilo, ale prolití, což je to správné slovo, mě překvapilo. V nájezdu do vracáku jsem poboural kolík a už se mi nepodařilo zatočit. Zařadit zpátečku není v áčku tak jednoduché, ale ačkoli nevím proč, vždy se mi to v pohodě podaří. Tedy vždy když nejsem na erzetě :-) Nechali jsme tam asi třicet vteřin a ten, kdo to tak důkladně pokropil, mohl být spokojený. Do cíle už to celkem šlo. Na skoku jsem, opět na Peťanovu radu, trochu ubral. Prý to tam také prodá. No, skočil až k zastávce, a tak nevím, co u něj znamená slovo prodat :-)

I přes ztrátu jsme zajeli čtvrtý čas a čekaly nás první vložky za tmy. Vzal jsem si brýle a zjistil, že vidím! Hodně jsme se toho báli, ale nakonec mě to uchvátilo. Jet po tmě je nádhera a hodně se ukáže rozpis. Petra se přizpůsobila a četla výborně. Ani na chvíli jsem neměl pocit, že nevím, kde jsme. Tak nevím, jak myslela jedna kolegyně své tvrzení, že Petra čte hrozně.

Nocovali jsme na čtvrtém místě se ztrátou zhruba půl minuty na Vlastu Hodaně. Říkal jsem si, že konečně jedu trochu rychle. Hned ráno se ale ukázalo, že mě Vlasta jen tak škádlil. Jako zkušený závodník se v pátek rozkoukal a v sobotu nám začal v pohodě ujíždět. No nic, vrátili jsme se nohama zpátky na zem a drželi se zuby nehty na čtvrtém místě a hlavně na trati. Sádek i Tochovice proběhly bez problémů, ale na Vystrkově jsem vyrobil chybu a musel nadvakrát couvat. Naštěstí se mi tentokrát dařilo řadit zpátečku. I tak to byla další půlminuta.

Následoval Milín. Po lesním úseku jsme najeli na hlavní a nastalo peklo. Držel jsem, co to šlo a v cíli zjistil, že to moc nešlo. Opět zde byla zatáčka, kterou Petr radil držet. Tentokrát jsem byl srab a vrkl jsem. Ten kluk snad nemá kousek rozumu :-) Ale musím se pochlubit, že posledních tři sta metrů jsem držel vytočenou šestku a nebál se. Nikomu neříkejte, že je tam do cíle tři sta metrů rovina :-)

Na druhou sekci obula většina posádek slicky. My jsme jeli v první rundě řezané gumy a zůstali u nich celý závod. Na Vlastu Hodaně jsme ztráceli dvě minuty a zhruba stejně ztrácel na nás pan Markvart. Řekl jsem si, že na gumách nic nezískám, ale v případě deště mohu hodně ztratit. Vsadil jsem na jistotu a nelituji. Další průjezdy jsme si užívali až do vracáku ve Lhotě. V pravé mi to sklouzlo a opět došlo na couvání. Už ani nevím, jestli jsme si nadával pro sebe nebo nahlas.

Průjezd kolem rybníka, pak levá, sto a zase levá. Petra čte: „Sto popravu, bacha, obrubník!“ Beru to na vědomí, dávám pozor a najednou rána. Obrubník jsem samozřejmě trefil. Naštěstí se nic nestalo. V cíli mě Petra upozornila, že to četla proto, abych ho netrefil. To mi měla říct hned :-) Bohužel zde havaroval Libor Šašek. Je to škoda, opět jel skvěle. V servisu jsme mu dali s Vlastou Hodaněm dvě možnosti. Buď odstoupí normálně nebo urazí kolo. Vybral si druhou možnost a mě teď mrzí, že jsme to na něj přivolali. Už nikdy nebudu žertovat o takových věcech.

Závod však pokračoval a my byli rázem třetí. Na Tochovicích už jsem neriskoval. Byla by škoda se připravit o tak pěkný výsledek a bylo jasné, že Vlastu nedohoníme. Jenže v tankovací zóně nám pan Brynda oznámil informaci o Hodaňovu odstoupení. Otřel jsem si čelo a snažil se uklidnit rozklepaná kolena. Druhé místo, to je sen. Jenže do cíle chybělo ještě pět rychlostních zkoušek a mohlo se stát cokoliv. A také stalo. Hned po startu Milína jsme měli v lese krizi. Trochu jsme vymetli roští a hned v další zatáčce mi bylo jasné, že za to mohlo prázdné pravé přední kolo. Co teď? Pokud ho budeme měnit, Markvart nás předjede. Když pojedu deset kilometrů po prázdné, mohu něco poškodit. Rozum velel zastavit, ale já už viděl stříbrně a rozhodl se jet.

Chvíli se od kola kouřilo, ale pak se guma utrhla a pomalu jsme se sunuli k cíli. Dojel nás Jakubec, tak doufám, že jsem ho moc nezdržel. Snažil jsme se to hlídat. V časovce jsme kolo vyměnili a jeli do servisu. Risk se vyplatil a měli jsme stále náskok minutu a půl. Říkám Petře, že už to snad ty tři vložky udržíme. Jenže tři vložky je tady jako půlka sprintu. Naštěstí se už nic nestalo. Prodávali jsme všechny zrádné úseky a časy tomu odpovídaly. Náskok jsme ale udrželi a v závěrečném servisu jsme dostali od mechaniků sprchu šampaňským. Následovala chvíle slávy na rampě a cesta domů,“ vypráví Jirka se zaujetím o svých příbramských zážitcích a přidává další postřehy.

„Naše pocity je těžké popsat. Jsou smíšené asi jako když se vám tchyně zabije ve vašem novém autě. Na jedné straně radost z úspěchu při premiéře v MMČR, na druhé smutek z loučení s feldou. Zažili jsme s ní dost a přirostla nám k srdci. Snášela všechny moje chyby a loučení je to bolestné. Asi nejlépe to vystihl Ponďa názorem, že by se měla postavit v Hluboši na podstavec a všichni, kteří se na ní naučili jezdit, by se u ní měli modlit.

Nicméně konkurence nespí a i my musíme přezbrojit. Pokud vše dobře dopadne, vyrazíme příští rok s fabií. Samozřejmě v naší oblíbené třídě A5. Vztahy mezi jezdci nejsou nijak napjaté. Před startem třetí erzety jsem šel za panem Zemanem s otázkou, jestli mám nebo nemám rozsvítit rampu. Ochotně mi poradil a ještě upozornil na ošklivé místo. V cíli první etapy mě Jirka Janecký pochválil za předvedený výkon. Vůbec neřešil, jestli ho porážíme a snad měl i radost, že nám to tak jde. Já měl zase radost, že neprší, protože na vodě umí lépe než já a přidělal by mi pár vrásek :-) Přátelské závodění nám vyhovuje a nemáme důvod třídu měnit. Je nám v A5 dobře.“

A jak si užila svezení v Příbrami Petra, pro níž to na rozdíl od Jirky byl už druhý start v MMČR? Loni v Českém Krumlově totiž usedla na sedadlo spolujezdce vedle Kateřiny Štorkové. „Příbram pro nás byla závěrem sezóny a zároveň premiérou v MMČR. Obzvlášť z nočních erzet jsme týden nespali. Když si však Jirka půjčil mé brýle a zjistil, že vidí, opatřil si svoje a mě tím uklidnil. S tmou se vůbec nemazlil a ve výsledcích to bylo vidět. To jsme netušili, že Vlasta Hodaň nás jen nechal jít spát s dobrým pocitem a druhý den nám s přehledem ukazoval záda. Bohužel se mu nevyhnula smůla a musel odstoupit.

I nám zatrnulo, když jsme na Milíně v klidu najeli do zatáčky a následoval nečekaný průjezd křovím. Jirka začal divoce gestikulovat. Už ráno mu odešel mikrofon a já neslyšela ani slovo. Alespoň nemohl nadávat :-). Říkala jsem si a je to tady, ztratila jsem se. Vše kontroluji, jsem ve správné zatáčce i další sedí, jenže on pořád ukazuje směrem ke mně. V lese se nám auto pořád někam klouzalo a tak jsem až na asfaltu poznala, že jsme udělali gumu. A samozřejmě přední. Jirka předvedl asi nejlepší výkon v kariéře. Naše radost je obrovská. První dvě místa v A5 obsadily posádky XTG Rally Teamu, takže spokojenost je dvojnásobná.“

„Závěrem bychom chtěli poděkovat firmám XTG group, BEVESTAV, Betonárka Soukup, RIM ergonomice a REN plus za finanční podporu, celému týmu MontCar autosport za příkladnou přípravu auta, ale i za cenné rady a ochotu nám kdykoliv vyjít vstříc. Speciální poděkování patří majiteli týmu XTG Rally Teamu panu Zdeňkovi Pekárkovi a také našim fanouškům Honzovi, Ivanovi a Robertovi,“ končí své povídání Jirka s Petrou poděkováním těm, kteří mají nemalý podíl nejen na úspěšném vystoupení v Příbrami.