Zbraslavský závodník Josef Čermák si v posledních týdnech připomněl své motoristické začátky a zúčastnil se nejen závěrečných dvou podniků Rallye Cupu, ale také se v Chýnově vrátil za řidítka motocyklového speciálu. Se svými dojmy se rozhodl podělit se čtenáři serveru ewrc.

„Po krásné Příbrami jsme byli velmi spokojeni s fungováním a spolehlivostí renaultu. K plnohodnotnému závodění v nadcházející sezóně nám ale stále chybí lepší podvozek a vyšší výkon motoru. Závěr letošních sprintů jsme vypustili. Vstoupili jsme do nich až v polovině sezóny a nechtěli brát body těm, kteří bojují o přední příčky od začátku seriálu. K tréninku jsme proto zvolili závody, ve kterých jsme nikomu žádný boj o titul nenarušili. Na řadu přišel jako první Kramolín. Těšil jsem se na něj už proto, že mnozí z jeho pořadatelů jsou mými dlouholetými kamarády ještě z trialových dob. O výsledek nám tentokrát až tak nešlo. Prioritou bylo zkoušení auta a sžívání se s ním. Každý ostrý kilometr je dobrým testem a poznáním, zdali nám někde něco na autě nepovolí nebo neteče. Přesto nás moc mrzelo, že výsledky vlastně ani k dispozici nebyly. Nerozumím v tomto ohledu naší největší motoristické autoritě. S vědomím dosažených časů by se nám testovalo mnohem lépe. Ani to nám však nepokazilo dojmy z nádherné soutěže a připomenutí dřívějších dob. Mechanici se nenudili kdesi na letišti a byli nadmíru spokojeni. Servis jsme dělali jen dvakrát a vždy jen drobnosti – výměnu pneumatik a tankování. Zjištění konečných výsledků (druhé místo absolutně, pozn. autora), pro nás bylo velmi překvapivé :-). Musím ještě jednou poslat velké díky pořadatelům na Nepomucko v čele s Danem Krobem. Moc se nám u vás líbilo a doufáme, že příští rok budeme moci jet znovu.

Krátce po kramolínských závodech jsem se vydal na další pro mě kultovní akci – chýnovský strmák. Nemohl jsem se dočkat, až se po roce svezeme s těmi slavnými borci do kopce na „pionýrech“ :-). Půjčil jsem si motocykl Honda CRF 450 od bratrů Procházkových, kteří mají v mém motoristickém vývoji také své místo. Musím říct, že jeden z nich mě vlastně naučil plavat a řídit motorku tak, abych řadil a nejel jen na jeden kvalt. U nich jsem v mých osmi letech poprvé viděl rozebraný motor a převodovku. Dal jsem si hodinovou projížďku po lese a párkrát se zkusil rozjet do kopce jako při strmáku. Zakoupil jsem dozadu novou mitasku a pak už jen čekal, co se bude v Chýnově dít a kdo se tam zase vydá kopec pokořit. V sobotu ráno jsme s kamarády trialisty naložili do dodávky tři motorky, z nichž jedna byla motokrosová, a vyrazili ze Zbraslavi strávit krásný den v sestavě Šeba, Kiki, Anička, má sestra a já. Tréninky probíhaly dobře a dokonce jsem ze dvou jízd jednou vyjel až na vrchol. Horší to bylo při samotném závodě. Člověk je vždy malinko nervóznější, potřebná volnost je fuč a hůře se to pak ladí. Startovní pole bylo skvělé jak díky trialu, tak i motokrosu a enduru. Tolik mistrů republiky i Evropy jsem kolem sebe už dlouho neviděl a bylo mi tam moc dobře. Také diváků bylo obrovské množství a musím jim za parádní atmosféru poděkovat.

Ve druhé závodní jízdě jsem se dostal pouze na dvaačtyřicátý metr. Jelikož se v prvním kole rozjížděk dostalo několik jezdců na vrchol, ztížil nám pořadatel podmínky zúžením trati v několika místech na půlku. Rozjezd se mi nepodařil ideálně a ještě mě na jednadvacátém metru nakopla trubka. Málem jsem se nedostal ani do semifinále. Pak už ale vše probíhalo podle mého přání a předloňských a loňských not. Díky mé druhé špatné jízdě jsem se rozjížděl o druhé a třetí místo s několikanásobným trialovým mistrem republiky Pavlem Balašem (www.bimbo.cz). Rozjížďka se jela na čas a podařilo se mi Pavla o kousíček předstihnout. Podle mě jsme ale jeli oba stejně rychle. Zvítězil František Hrobský, který se jako jediný vždy dostal až nahoru. Domů jsme vezli stříbro a tím vlastně završili hattrick. Chýnovským pořadatelům a divákům patří poděkování za krásné odpoledne.

Krátkou pauzu po Chýnově jsme věnovali především práci. Přece jen – závody nás neživí. A poté přišel návrat z motorky do auta a další testovací podnik – Kralovice. Na tuto soutěž jsem se těšil kvůli hezkým erzetám a lákala mě také páteční etapa za tmy. Večer cítím velké rezervy a tak svezení na každé noční rychlostce vítám. Auto zůstalo po Kramolíně neumyté a jen jsme zkontrolovali čárky na šroubech. S cliem nejezdíme nikde jinde než na závodech a tak nás ostré kilometry moc zajímají. Jelikož mi onemocněla Anička, sáhl jsem do řad motoristických kamarádů a vytáhl eso v podobě Petra Vejvody, s nimž mám už také hodně odjeto. Rozpis jsme napsali parádně a myslím, že neméně perfektně jsme odjeli závod. Moji vizí před startem bylo jet Kralovice jako Memoriál Martina Vodehnala a tak jsem je pojal. Nešlo nám o výsledek, ale o předvedení našeho milovaného sportu divákům. Tentokrát jsem průběžné výsledky sledovat mohl, ovšem nebylo proč. Krásně jsme se s Péťou bavili a časy nevnímali. O nešťastné události z úvodní erzety asi není třeba psát. Chyba se vloudí i k těm nejlepším a každý divák musí počítat i s případným rizikem. Realitou soutěží je sledovat je na vlastní nebezpečí. Pořadatelům moc děkuji za hezké závody, jejichž uspořádání jistě stálo velké úsilí.

Také slavnostní vyhlášení probíhalo parádně a jen nás mrzí, že jsme museli odjet dříve. Po vyhlášení probíhala tombola a prý bychom vyhráli vozík. Škoda. Hned bych ho tam vydražil a obnos daroval nějakému dětskému domovu v okolí Kralovic. Snad příště…“

A jaké byly Kralovice pohledem Petra Vejvody, který usedl na horké sedadlo spolujezdce v sezóně 2008 poprvé ?

„Do Kralovic jsem s Pepou vyrazil vzhledem k onemocnění jeho spolujezdkyně Aničky Maťkové. Našim záměrem bylo absolvovat soutěž od startu až do cíle bez jakýchkoliv větších problémů a pořádně si soutěžácký sport užít. Do místa závodu jsme se vydali ve čtvrtek odpoledne s cílem natrénovat obě páteční vložky. Seznámení s těmi sobotními přišlo na řadu v pátek. Po rychlé technické přejímce a nezbytné rozpravě s jezdci jsme pět minut před půl šestou slavnostně opouštěli startovní rampu na kralovickém náměstí a po hodinovém servisu se vydali vstříc nočním rychlostním zkouškám, stíženým ještě hustou mlhou. Vzhledem k několika nehodám jsme pouze dvě jeli na čas a těšili se na sobotu. Ta se opravdu vydařila. Pepa jel skvěle a také rozpis seděl dokonale. Jedinou chybičkou byl defekt pravé přední pneumatiky, ale ani ten nás nepřipravil o deváté místo absolutně a třetí ve třídě A3. Chtěl bych tímto poděkovat celému týmu PCD Racing za bezchybnou práci a pořadatelům za hezkou soutěž. Divákům zraněným při nehodě na úvodní vložce pak přeji za sebe, Pepu a celý tým brzké uzdravení.“