Většina mediálních výstupů z dálkových soutěží popisuje průběh a výsledky etap, případně další zajímavé informace související se závodem a atmosférou okolo něj. Poutavé příběhy se přitom mnohdy odehrávají i mimo světla ramp.

Organizační tým stojící za AFRICA ECO RACE® dělal dnem i nocí vše pro to, aby byl závod pro všechny jeho účastníky co možná nejbezpečnější a aby se maximum posádek dostalo až do cíle u Růžového jezera poblíž senegalského Dakaru. Pokud nemohou vzlétnout vrtulníky, tak se s ohledem na bezpečnost jednoduše nezávodí, což se letos naštěstí nestalo. Všechny motocykly, automobily, kamiony a asistence jsou mimo jiné vybaveny zařízením Iritrack, které vedení závodu v pravidelných intervalech informuje o přesné poloze každého jednoho účastníka rallye. Co se však děje v okamžiku, když někdo zůstane stát na trati a nemůže pokračovat dál? V tom okamžiku přichází na řadu kamióny Tatra “balai” ("koště"). Kromě závodění poskytuje Tomáš Tomeček pořadatelům i logistickou podporu s vozy Tatra 815 6x6 upravenými na tzv. "terénní odtahovky". Sběrné vozy “balai” uzavírají závod a doslova dnem i nocí poskytují posádkám v nouzi pomoc. Mezinárodní česko-holandské složení posádek obou vozů “balai” navazuje na osvědčený model z předchozích ročníků.

Oranžovou Tatru “balai” letos opět řídil nepřehlédnutelný a nepřeslechnutelný Petr Foltýn, jehož věčně usměvavý výraz a dobrá nálada jsou v bivaku vyhlášené. Foltýnovým navigátorem byl, podobně jako minulý rok, Niels Hatzmann? a trio doplňoval francouzský lékař. Za volant bílé Tatry “balai” se letos posadil Leopold Paďour, který absolvoval minulý ročník AER coby řidič a mechanik asistenční Tatry. Díky nasazení a zkušenostem nabitým během Pharaons Rally 2015, kterou absolvoval již s “balai” kamionem, si Paďour alias Polda vysloužil vděk mnoha závodníků a taktéž lichotivé poděkování ze strany vedení závodu. Paďourovým navigátorem byl opět Arjan van Hal a taktéž francouzský doktor.

Co vlastně obnáší práce řidiče balai? “Letos jsme se rozhodně nenudili,“ shrnuje své dojmy Petr Foltýn, kterému se neřekne jinak než Folťas. “Z většiny etap jsme přijížděli plní, několikrát jsme se museli dokonce vracet. V exponovaných dnech jsme spali v průměru dvě až tři hodiny.“ Podobně na tom byly obě posádky. “Minimálně pětkrát jsme přijeli do bivaku plně naložení a ještě jsme za sebou táhli auto,“ popisuje Paďour.

Snaha organizátorů dostat až do Dakaru všechny znamenala pro posádky “balai“ kamionů více práce. “Třeba Predator se startovním číslem 220 byl naším snad každodenním zákazníkem. Po skončení závodu nás alespoň Senegalec Moneyron pozval do jednoho z jeho místních barů,“ komentuje Paďour. “Jednou jsme ho táhli po prašné pistě asi 200 kilometrů. Neměl přední sklo, takže to pro něj musela být ďábelská jízda. Následovalo 300 kilometrů jízdy po asfaltu. Když začalo pršet, tak si prý myslel že máme díru v chladiči a tak na nás začal troubit.“ Dalším věrným zákazníkem sběrných kamionů byla německá závodnice Christine Steinkrauss, která dokonce projela cílem závěrečné mávací etapy sedíc na svém motocyklu Gas Gas, který byl ukotvený na ložné ploše jednoho z “balai“ kamionů.

“Baléčka“ projíždějí mnohdy horším terénem, než kudy vede vlastní závod. Jejich výhodou je unikátní koncepce podvozku Tatra a zkušenost posádek. Díky tomu se mohou vypravit i do náročných dunových pasáží, odkud zachraňují posádky i techniku. Řidič “balai“ musí být schopen řešit případné technické problémy na svém autě a mnohdy dokáže rozpohybovat i ztichlé závodní speciály. “Letos jsme se ani jednou nemuseli kopat, Tatra je prostě Tatra,“ popisoval po skončení závodu své pocity Paďour. Foltýn by na tom byl velmi podobně, pokud by díky selhání vypouštěcího ventilu, který zůstal otevřený, nedošlo ke ztrátě tlaku všech šesti pneumatik. “Při průjezdu dunovým polem, v podstatě na nejhorším možném místě, nás postihl technický problém, v důsledku kterého se nám podařilo odfouknout všech šest kol a o zábavu bylo rázem postaráno,“ popisuje situaci řidič oranžové Tatry.

Velké pomoci se od jedné Tatry “balai“ dostalo i Maďarovi Kovacsovi, kterému v dunách provizorně spravili unašeč kardanu přední nápravy, bez něhož by se Scania z písku nikdy nedostala. Role “balai“ se v jedné etapě etapě zhostil dokonce velbloud s pohonem 4x4, který z jemného písku vytáhl beznadějně zapadlé auto. To nakonec zapadlo o další dvě duny dále, ale to už měl velbloud dost. Defekty, které letos ve značné míře trápily závodníky, se naštěstí “baléčkům“ vyhýbaly: “Jedno kolo jsme vyměnili z preventivních důvodů a to je asi vše,“ komentuje Paďour a dodává. “V Mauretánii jsme dali kolo asistenci, která se položila na bok.“ Byla to ta asistence, která pomohla ve čtvrté etapě posádce Tomeček – Lála jedoucí po třech kolech.

V kabině “baléčka“ je vždy dostatek pitné vody a balíčků s jídlem pro ty, kteří museli službu odtahovek využít. Balíčky s jídlem poskytované organizátory jsou každý den stejné a ne každému musí chutnat. V civilu farmář Paďour se s tímto problémem vypořádal po svém: “Kromě snídaní a večeří, které jsme však ne vždy stihli, jsem celý závod přežil na dvou bochnících chleba, salámu Vysočina a paštice nejmenované značky, po které se olizuje i Gabriela Soukalová.“

Jak vlastně probíhá navigace takového kamionu “balai“? “Kromě asistenčního a závodního itineráře máme k dispozici stejné GPS jako závodníci, ruční GPS, mapy nahrané v tabletu včetně těch satelitních a pro jistotu i papírové mapy,“ popisuje van Hal. “Pro komunikaci s vedením závodu využíváme systém, díky kterému vidíme na satelitní mapě trasu závodu a polohu všech našich zákazníků.“

Odměnou za úsilí vynaložené v průběhu závodu byl pro posádky “balai“ kamionů průjezd trasou závěrečné mávací, jejímž cílem projeli bok po boku s blikajícími oranžovými majáky.